Naklonil se k německému ovčákovi. Pes se na něj podíval beznadějným pohledem a odvrátil se. Doufat už dávno přestal. Až příliš dobře znal všechno o lidech…

Naklonil se k staré německé ovčandě jménem Bohdana. Bohdana se na něj podívala pohledem, ve kterém nebyla už žádná naděje, a pomalu odvrátila hlavu. Doufat už dávno přestala; lidé poznala až příliš dobře

Na ulici jim místní říkali prostě psí smečka. Ale pan Petr, který bydlel v panelovém domě na okraji Prahy, vždy s úsměvem opravoval: To nejsou žádní tuláci. Je to pět psů, kteří drží spolu, aby přežili.

Hlavou téhle skupinky byla Bohdana kdysi určitě domácí ovčanda. Její majitelé ji patrně nechali napospas a odstěhovali se, aniž by se ohlédli. Právě Bohdana držela celou smečku pohromadě, hlídala ostatní, vedla a chránila malou pouliční rodinu před rozpačitým okolím.

Petr jim každý den nosí jídlo. Ráno, když vyráží do práce, a večer, když se vrací. Stačí, aby se objevil, a už vesele mávají pěti ocasy někdo s ocáskem zatočeným do rohlíku, někdo nízko k zemi. Radost v jejich očích je tak nakažlivá, že se mu stahuje srdce. Skáčou, strkají mokré nosy do jeho dlaní, olizují ruce. V těch pohledech je všechno vděčnost, důvěra, naděje.

Na co vlastně může doufat pes, kterého jednou nechali umírat na ulici? A přesto doufají, věří, milují. Proto Petr nikdy nepřichází s prázdnýma rukama psa je třeba nakrmit, když na něj čekají. A vždycky se dočkají.

Jenže toho rána k jeho nohám přiběhli jen čtyři. Kňučeli, nervózně pokukovali ke vzdálenému konci ulice. Petr ihned poznal, že se něco stalo.

S povzdechem zavolal do práce a omluvil se, že přijde později.

Na samém konci dlouhé ulice, v sídlišti na okraji Prahy, pod keři ležela Bohdana. Srazilo ji auto. Tady je ostrá zatáčka a řidiči často jezdí rychle bezmyšlenkovitě. Tentokrát měla smůlu.

Čtyři psí kamarádky žalostně vyly a hleděly Petru do očí byl jediným člověkem, kterému bezvýhradně věřily.

Petr si k Bohdaně sedl. Z očí jí tekly slzy. Podívala se na něj zoufale a odvrátila se. Doufat už dávno rozmluvená. Lidi poznala až moc dobře. Trápilo ji už jen jedno: co bude s těmi čtyřmi, které chránila.

Takže bolí to, co? tiše se zeptal Petr a vytáhl mobil.

Domluvil se v práci na volnu, přistavil auto a Bohdanu opatrně přenesl na zadní sedačku. Čtyři její kamarádky mu vyskakovaly po rukou a jako by děkovaly za pomoc.

Ve veterinární ordinaci na Smíchově pan doktor Novák Bohdanu vyšetřil a smutně řekl:

Bude lepší ji uspat. Má moc zlomenin. Šance na přežití jsou malé, léčba stojí spoustu korun.

Ale nějaký šance je? skočil mu Petr do řeči.

Šance vždycky nějaká je, přiznal veterinář. Ale bude hodně trpět. Má to smysl?

Má, odpověděl Petr pevně. Pro mě rozhodně, a pro ni taky. Navíc čekají ji čtyři psy. Jak bych se jim pak podíval do očí?

Doktor se na něj chvíli díval a pak přikývl.

Dobře, pustíme se do toho.

Za týden si Petr Bohdanu vyzvedl z kliniky. Celou dobu čtyři ostatní čekaly u jeho domu, což bylo pro sousedy už normální. Když nemocnou ovčandu konečně uviděly, vítaly ji tak hlasitě, že i Bohdana se pokusila olíznout kamarádky.

Petr ji odnesl domů. Ostatní vzal na dvůr a pronesl velké řeči. O tom, že domov znamená zodpovědnost. Že spousta věcí, které na ulici dělali, už není možné.

Psi seděli v řadě a pozorně poslouchali. Petr se zarazil, podíval se na ně a usmál se:

Tak co? Na co čekáte? Pojďte dovnitř.

A otevřel branku.

Bohdana se zotavovala překvapivě rychle. Snažila se zvedat a chodit za svými kamarádkami, ale Petr dbal na to, aby se nepřetěžovala. Když se zlomeniny zahojily a Bohdana opět chodila bez problémů, Petr jí nasadil nový obojek pozlacený, s malým rolničkou.

Nyní chodí Petr do práce ještě dřív. Kráčí dlouhou, prázdnou ulicí se všemi pěti psy: čtyřmi menšími, zvídavými, s ocásky do rohlíku, a jednou velkou, starou ovčandou, jejíž obojek jemně zvoní.

A jak se teď dívají kolem sebe! Mají domov. Bohdana má obojek. Hrdě kráčí, hlavou vztyčenou, pocit bezpečí v očích.

Vy to nepochopíte, protože jste nikdy neměli obojek s rolničkou. Každý pes však pozná: takhle chodí ta, kterou všichni respektují.

A tak jdou člověk, který nezapomněl být člověkem, pět psů, kteří nepřestali doufat a milovat, přestože poznali lidskou zradu.

Jdou a radují se. Z čeho přesně? Netuším. Možná ze sebe navzájem. Možná ze slunečného dne. Možná z toho, že svět ještě nestratil lásku.

Stačí se podívat do jejich očí dokud v nich zůstane taková naděje, všechno ještě není ztraceno.

Rate article
Add a comment