Naklonil se k staré vlčici. Podívala se na něho smutným pohledem a odvrátila tvář. Doufat už dávno přestala. Lidi znala až moc dobře
Na ulici jim říkali prostě smečka psů. Ale pan Marek, co bydlel v jedné z činžovních domů v Libni, vždy poznamenal: To nejsou žádní gangsteři. To je pět psů, kteří drží pohromadě, aby přežili.
Nejstarší mezi nimi byla stará vlčice jménem Věra očividně kdysi domácí. Pravděpodobně ji její páníčci opustili, když z Prahy odjížděli bez ohlédnutí. Věra držela ostatní pospolu, chránila, vedla, nedovolila, aby se ta malá uličnická rodina rozpadla.
Každý den jim Marek dával něco k jídlu. Ráno, když šel na tramvaj do práce, večer, když se vracel domů. A pokaždé, jen zahlédli jeho siluetu, roztočilo se pět ocásků jak opravdové vrtulníky někteří do kruhu, jiní nízko u země. Tolik radosti v jejich očích, až z toho srdce svíralo. Skákali, tlačili vlhké čumáky do jeho dlaní, olizovali ruce. Ty pohledy říkaly všechno vděčnost, důvěra, naděje.
Na co může doufat pes, kterého jednou nechali zemřít na chodníku? Přesto doufali. Věřili. Milovali. A proto Marek nikdy nepřišel s prázdnýma rukama čekali. A vždy se dočkali.
Ale toho rána k jeho nohám přiběhli jen čtyři. Kňučeli a nervózně se rozhlíželi směrem ke konci ulice. Marek pochopil hned je zle.
Těžce si povzdechl a zavolal do práce, že přijde později.
Na samém okraji ulice, kde paneláky v Karlíně ustupují drobným zahrádkám, ležela pod křovím stará vlčice. Srazilo ji auto. Tam je zatáčka, a občas tam řidiči projíždí bez zpomalení, jako by jim patřil svět. Tentokrát neměla štěstí.
Čtyři psí kamarádky žalostně vyly, hleděly Markovi do očí byl jediný člověk, kterému věřily.
Naklonil se k Věře. Z jejího pohledu stékaly slzy. Podívala se na něj bolestně a odvrátila se. Doufat už dávno neuměla. Lidi znala až moc dobře. Trápila ji jen jedna věc co bude s těmi čtyřmi, které chránila.
Tak co Bolí? zašeptal Marek a znovu vytáhl mobil.
Domluvil si v práci volno, přistavil starou Škodu a opatrně přenesl Věru na zadní sedadlo. Čtyři její psí kamarádky poskakovaly kolem, třely se o jeho ruce, jako by děkovaly.
Ve veterinární klinice na Pankráci doktorka Eliška Věru prohlédla a povzdychla:
Nejlepší by bylo uspat. Má hodně zlomenin. Šance na přežití malá, léčba drahá vyšlo by to na desítky tisíc korun.
Ale nějaká šance je? skočil jí Marek do řeči.
Šance je vždycky, přiznala Eliška. Jenže si bude hodně vytrpět. Má to cenu?
Má, rozhodně řekl Marek. Pro mě ano. A pro ni taky. A ještě čekají ji čtyři psy, jak bych jim pak mohl pohlédnout do očí?
Doktorka si ho chvíli prohlížela, pak kývla:
Dobře. Začneme.
Za týden si Marek vyzvedl Věru z kliniky. Celou dobu čtyři psí kamarádky neodešly od jeho domovních dveří. Jejich radostné štěkání při shledání bylo tak hlasité, že i poraněná Věra ožila a snažila se své přítelkyně olíznout.
Vzal ji do bytu a vyšel pak ven za ostatními. Pronesl jim celou řeč. O domově, o odpovědnosti. O tom, že teď musí zapomenout na některé zvyky, co znaly z ulice.
Smečka seděla před ním a bedlivě poslouchala. Nakonec se Marek zarazil, podíval se na ně a pousmál:
Tak co, na co čekáme? Pojďte dál.
Rozrazil branku.
Věra začala rychle nabírat sílu. Stále se snažila zvednout a dojít ke kamarádkám, Marek dával pozor, aby ji příliš neunavila. Když se zlomeniny zahojily a zvládla pevně stát na tlapkách, navlékl jí speciální obojek pozlacený, s malým zvonečkem.
Teď Marek chodí do práce dřív. Prochází dlouhou, tichou ulicí, na vodítkách vede pět psů: čtyři malé, vtipné, s ocásky zatočenými jak houska, a jednu velkou, starou vlčici s obojkem se zvonečkem.
A to byste měli vidět, jak pozorují okolí. Teď mají domov. A ona obojek. Vlčice kráčí hrdě, hlavu vzhůru.
Nezapomeňte: nikdy jste neměli takový obojek se zvonečkem. Ale každému psovi je to jasné: tak chodí ta, kterou všichni respektují.
Tak jdou člověk, který nezavřel oči před jejich osudem, a pět psů, kteří nezapomněli doufat a milovat, i když zažili lidskou zradu.
Jdou ulicí a radují se. Proč? Nevím. Snad z toho, že mají jeden druhého. Snad z krásy slunečného dne. Možná z pocitu, že v tomhle světě ještě zůstala láska.
A když se jim podíváte do očí, pochopíte: dokud takové oči existují, není svět ztracen.
