Najít viníka bylo těžší než najít hřebínek v trávě. Děti, ve spěchu na koupaliště u Berounky, úplně zapomněly zavřít papouška do klece. Babička, která se zrovna vrátila z obchodu s plnou taškou rohlíků a tvarohu, otevřela dokořán okno, protože v tom dusnu by zdechlo i kaktus. Když večer zjistili, že Vilém, náš krasavec a pravý amazonský papoušek, je fuč, rychlostí blesku bylo jasné, že se vydal na průzkum neznáma.
Tři dny i tři noci jsme odložili všechny starosti i včerejší úklid a harcovali po celé chatové osadě v okolí Dobříše, hledajíce našeho ztraceného ptáka. Nikdo Viléma neviděl, nikdo neslyšel. Děti si slanily tváře slzami, babička si stýskala achich ouvej, a my s mužem jsme seřvávali všechny, které nám přišly do rány od sousedovic Miloše až po naše ratolesti.
Jen naše vlastni fenka, airedalčí Bára, nebyla na koho štěkat. Bára byla z žalu téměř neviditelná. Dala o sobě vědet jen při zvonění domovního zvonku. Rozběhla se do předsíně s hlasitým štěkotem, pak ale ztichla, rozhlédla se po prázdné kuchyni a smutně se šourala zpátky na svůj starý kobereček. Čtyři roky totiž byl Vilém lepší v štěkání než ona. Papoušek uspořádal chóry a občas by jeden řekl, že Bára je druhý housle.
Legrace začala hned, co Viléma přinesli domů jako zeleného nováčka. Objevil v sobě kariéru profesionálního psa a rozhodl se trápit naši kočku Marii. Přikradl se, až když byla schoulená v pelíšku, a zahulákal jí haf haf přímo do ucha. Marie vyskočila s ječivým mňau!, na což Bára přiběhla s psím kraválem a začalo rodinné tóčo.
Marie trpěla Viléma s moudrostí zen mistra, i když její oči říkaly, že by z papouška nejradši udělala studený předkrm. Zato Bára byla do Viléma opravdu zabouchnutá. Lump jí sedával na hlavě (nejen že si to tak vymyslel, ale byl tam fakt) a celý den ji vychovával. Uměl napodobit babiččin knižní tón:
Kdo tu kaši dojídá?
Pak udělal dramatickou pauzu a dodal vyčítavě:
Prasečí chlívek tady nemáme!
Bára si z papouškova mentorování dělala asi tolik, co děti z babiččina kázání vůbec nic. Někdy, když byl Vilém otravný jak mucholep, smetla ho tlapou jako ponožku a olízla mu zadek jazykem.
Zmizení Viléma nás tedy skoro všechny zdrtilo. Jen Marii se ve tváři mihlo úlevné díky, osude. Po dvou týdnech, když jsme už pomalu začali googlovat drahé voliéry v e-shopech, začaly po chatovce kolovat šuškandy. Prý po zahradách pobíhá nový pták, zelený s červeným čumákem. Je drzý jako pražské holuby, umí nejen krákat, ale i od plic zařvat: ba dokonce poslat někoho do háje s lidskou dikcí. To poslední bylo dost deprimující doma jsme sice něčemu přiučili, ale vulgarity jsme používali jen při těžší práci na zahradě. Když jsme si uvědomili, že Vilém mohl v partě černých havranů nasát víc pestrosti, než měla Marie blech, dali jsme se hledat znovu.
Štěstí se usmálo za deset dní. Skákala jsem u mrkve a najednou slyším známé:
No, co je?!
Na třešni, uprostřed partičky vran, který se cpaly borůvkami a třešněmi, seděl Vilém.
Vilémečku, pojď sem, miláčku. Maminka má dobrá semínka, pohladí tě,
Vilém zakroutil hlavou s výrazem profesora filosofie.
Vilémečku, všichni jsme se po tobě stýskali tatínek, Lucie, Tonda, i Bára. Pojď domů, prcku
Pomalu jsem natahovala ruku ke stromu, ale
Chachá, šašci jedni! ozval se papoušek typickým hlasem předsedy zahrádkářů a i s vranama byl ten tam.
Vilémova svoboda trvala až do prvních mrazíků. Občas se ještě ukázal u plotu, ale na všechny naše prosby o návrat odpovídal moudrým krákáním a odletěl na širé pláně.
Pozdě na podzim se už Vilém objevoval častěji, a často úplně sám. Sedával na plotě, načepýřený, trochu melancholický, k lidem nevrlý. Tak jsme povolali naši tajnou zbraň Báru. Co jí ten papoušek všechno vykládal, nevím, ale do domu se pak vrátil hrdě, s hlavou vztyčenou, v sedle na rezaté Báře jak polární lišák.
