Dnes večer si sedám ke stolu s šálkem horkého čaje a přemýšlím o uplynulých dnech, které mi daly mnoho k zamyšlení. Je brzký zimní večer, ale pořád ještě na ulicích pražského sídliště poměrně světlo, slunce dnes hřálo nečekaně svižně, a teď se loučí s městem, jeho paprsky se třpytí v drobných sněhových vločkách, které křupou pod mými koženými kozačkami.
Vždycky jsem měla slabost pro zimu. S přimhouřenýma očima si vychutnávám vůni sněhu, hřejivý dotek luxusního kožichu, ve kterém si to vykračuji. Syn mi ho věnoval na Nový rok taková nádhera! V duchu se trochu usmívám nad tím, jak dobře vlastně v mém věku šedesát jedna vypadám mezi ostatními důchodkyněmi. Léta mládí a zamilovanosti jsou už za mnou, ale co i v tomto věku se dá žít naplno.
Manžel odešel před deseti lety, ta ztráta mě dlouho bolela. Vzpomínám na všechny ty roky, co jsme spolu prožili, vychovali úžasného syna, který dnes žije v Brně. Oženil se a udělal ze mě dvojnásobnou babičku, i když vnoučata vidím jen zřídka, jsou prostě stále v jednom kole. Ale nevěším hlavu videochat je báječná věc, díky které si připadám, že jsme si blíž.
Díky mým dvěma bytům se nemám špatně. Jeden z nich menší 1+kk pronajímám už pět let mladému páru. Dnes jdu vyzvednout nájem od své podnájemnice. Najít dobré podnájemníky není žádná samozřejmost. Však už jsem párkrát naletěla neplacené služby, zničené vybavení. Učila jsem se z vlastních chyb a od té doby si chodím pro nájem sama, abych hned zkontrolovala, zda je byt v pořádku. Současní mladí jsou však spolehliví, hlavně Klára, se kterou domlouvám většinu věcí.
Klára je zajímavá povaha podle občanky má dvacet čtyři let, ale vypadá jako sotva plnoletá: hubená, bledá, s modrýma očima. Těžko věřit, že ten jejich naducaný dvouletý klučina, Matyášek, je její syn. Klára všechno platí včas, je vždy milá, byt udržuje vzorně.
Její muž moc nemluví, většinou ho zahlédnu na gauči s ovladačem v ruce, anebo doma není vůbec. Nikdy jsem si nebyla jistá, zda není často lehce pod vlivem, ale co, do toho se raději nepletu.
Stavím se do devátého patra, kde bydlí, a v hlavě si už plánuju, co pěkného koupím, až dostanu peníze mořské ryby z nové prodejny v Holešovicích, něco malého pro radost, když je to možné. A taky mám pro malého Matyáše čokoládu.
Zvoním a čekám déle než obvykle, na okamžik mě napadne, že nejsou doma, když tu dveře konečně otvírá Klára. Její výraz mě překvapí oči má úzké a červené, ruce se jí třesou, je celá pobledlá. Rychle vejdu, protože to vypadá, že se něco děje.
Jsi v pořádku, Kláro? Vypadáš špatně. promluvím starostlivě.
Klára jen sevře ruce před hrudí a rychle zajde do pokoje. Byt je nezvykle chaotický na zemi leží rozházené oblečení, ve kterém si hraje Matyáš, otevřená skříňka, zčásti prázdná.
Podává mi zaplacené složenky, ale bez obvyklého úsměvu. Omlouvám se, ale tento měsíc vám nájem nezaplatím. Nemůžu. Můžu to splatit později? Zítra se s Matyášem odstěhujeme, slibuju.
Vidím, jak moc ji něco trápí. Její tvář je celá oteklá od vzlykání. Najednou mi v hlavě utichne veškeré plánování okolo nákupů a marnotratných radostí, místo toho přemýšlím, jak jí můžu pomoct.
Posadím se vedle ní na gauč, dotknu se jí na rameni a tiše čekám, až promluví. S těžkostí spustí: Prostě jsem půl roku úplně bez energie, pořád unavená, doma s malým, nebyl čas jít k lékaři. Jenže teď vzali Matyáše do jesliček, tak jsem konečně zašla do polikliniky. Oznámili mi, že mám rakovinu, teď hned musím do Motola na další vyšetření na onkologii. Můj muž zarazí se, když se to dozvěděl, prý že už dál nebude. Odešel, sebral si věci, prý už viděl ve vlastní rodině, jaké to je, a znovu to zažívat nechce. Chce podat žádost o rozvod. Nemám žádné peníze, v mateřské dostávám málo, všechno jsem teď dala za služby.
Oči mi vlhnou, ale snažím se ovládnout. A co budeš dělat? Máš plán?
Se sklopenou hlavou odpoví, že musí na zítra do Motola na biopsii, ale nemá pro koho nechat Matyáše. Do města nemá nikoho. Jedině stará babička na vesnici, která ji vychovala, ale ta je už úplně slabá a ona ani nemá kam jít po vyšetření, či z čeho žít.
No to by teda nešlo, rozhodnu. Neboj, Matyáše tu pohlídám. Půjdeš zítra do nemocnice, nezdržuj se myšlenkami na nájem. Jsem bezdětná, živa nejsem posledním krajícem postarám se. Přijdu ráno, všechno mi ukážeš. Vidím, že mi nevěří, zvyklá spíš dostat výčitky než pomoc. Zasměju se trošku tvrdě: Rychle vstávej, je tu bordel! Vstříc dlouhé cestě potřebuješ sílu.
Nakonec mě obejme, snad poprvé v životě mi někdo tak bezbranně svěří svoje trápení.
Ještě ten večer musím do Alberta, ale místo lososa do košíku nakládám těstoviny, kuřecí maso, krupici budu tu pár dní vařit pro Matyáška. Překvapivě mě to těší. Je to hodné dítě, i když pořád volá po mamince.
Za dva dny je Klára zpátky čekáme spolu na diagnózu. Když zvoní telefon s výsledky, slyším v jejím hlase poprvé jiskřičku naděje: první stadium, čeká ji jen jedna operace, jde o velkou šanci na úplné vyléčení.
Vidíš! rozesměju se nervózně. Tvoje trable tě udělaly silnější. Tvůj muž je pryč, ale aspoň se včas ukázal jeho charakter. Teď se soustřeď na sebe, na synka. Nájem neřeš, budu ráda, když budeš u mě bydlet, dokud budeš potřebovat.
Další měsíce jsou pro nás obě náročné. Klára podstoupí operaci, rehabilitaci. Lékař byl mladý, Kláře se nezdál ale nakonec se ukáže, že právě on je pro ni tím pravým opěrným bodem.
Časem se mezi nimi něco začne rýsovat. Po půl roce se může vrátit do práce, zase mi platí nájem, ale já už ani nechci, beru ji jako člena rodiny. S Matyášem se stěhuje k mladému doktorovi, který zařídil svatbu, jakou Praha dlouho neviděla. Sedím vedle ní, jako její matka, když mi děkuje za všechno, co jsem pro ni udělala. Ta slova hřejí víc než jakýkoli dárek.
Teď už vím, že ryba z obchodu v Holešovicích je maličkost, o kterou zvládnu ochudit sama sebe a přesto získat daleko více dceru a vnuka. Syn sice žije daleko, ale Klára s Matyášem jsou mi teď stejně blízcí.
Na svatební hostině, když Klára vstává a nadzvedá skleničku, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Chci poděkovat jedné osobě, bez které by tu dnes nebyla ani tato svatba, ani já. Marie Zbořilová, jste pro mě jako máma, kterou jsem nikdy nepoznala.
A já jen mlčky zvedám pohár a děkuju za náhodu, laskavost a nové začátky, které ještě nejsou u konce.
