Ježek
Zase? zamumlala Libuše, když si v chatu školkové skupiny přečetla další zprávu a pohodila mobil na pohovku vedle sebe.
Co se děje, mami? ozvala se zpoza sešitu dcera Zuzana a ohlédla se na matku.
Další soutěž, Zuzi! Tolik mě to už nebaví! Komu proboha na tom záleží, co? A ještě to má být hotové pozítří! Zítra jdu na noční. Kdy to mám dělat?
Chceš, udělám to já? Zuzana odsunula učebnici z matematiky. Už skoro mám hotové úkoly. Matiku si stejně odpíšu zítra od Marušky. Je tam taková divná slovní úloha. Snad mi to vysvětlí.
Ne, Zuzko, od toho jsi tu školu neměla. Navíc tě teď čekají čtvrtletky. Věnuj se radši sobě.
A malej Honzík? Zase bude nešťastný… Pamatuješ, jak minule plakal, když všichni dostali diplomy a jeho výrobek ani nikdo neviděl? Dělal ho přece úplně sám…
Proto ho taky nevystavili! Libuše se zamračila ještě víc. U nás jsou samí moderní umělci. A hlavně rodiče, co malují jako Mařákové a Muchy. Děti to nedělají, to je jasné. Ale to není to, co mě nejvíc štve.
A co tedy?
Že vychovatelky pořád tvrdí, že to jsou dětské výtvory. Kdybys to viděla! To by nedal ani kdejaký dospělý… To mě vážně štve. Ale všichni mlčí, dělají to bez řečí dál. Nikdo se neozve. Pamatuješ na první třídu? Tam mamka jedné holky řekla dost. A pak jsme už výrobky dělali sami. I když někdo přinesl, co upletla jeho maminka, učitelka jí dala za úkol to předvést před všemi. Nemohla, dostala pětku. Pamatuješ?
Jojo, už nevím, je to fakt dávno. Musela jsem tehdy běhat po sousedech kvůli háčku a vlně.
Tak vidíš. Chtěla jsem jen říct, že bych spíš ocenila ty rodiče, co to dělají. Aby se děti aspoň necítily špatně.
Zuzana schovala propisky do penálu, natáhla se a vstala.
Udělám ti čaj? Přečtu Honzíkovi pohádku?
To by se mi líbilo… Libuše vstala a objala dceru. Políbila ji do vlasů. Jak jsi už velká! Už tě nemůžu líbat do čela jako dřív… Celá po tátovi…
Nemluv o něm, mami. Zuzana se jemně vymanila. Nechci na něj myslet.
Nebudeme. Udělej čaj, já si zatím cosi vyřídím, dala jsi mi skvělý nápad.
Libuše ještě chvíli držela dceru v náručí a pak ji jemně posunula do kuchyně.
Jdi, Zuzko.
Sledovala rovná záda dcery a přemýšlela nad zvláštní hrou genů Sama byla trochu oplácaná, světlovlasá, silná, Honzík jí byl podobný, takový kulatý blond klučina. Zato Zuzana byla jak soška štíhlounká, útlé zápěstí, dlouhý krk, ideální držení těla, samý pohyb. Celá po tátovi a jeho matce; tchyně byla kdysi baletka, ne hlavní, spíš jako dvanáctá labuť. Byla tvrdá, pracovitá, její páteř nešlo ničím zlomit. V povaze jí ale Zuzana nepodobala měla v sobě světlo, kterého si všimli i cizí lidé. Bohužel ji to světlo stálo často potíže, druzí spíš využívali její dobroty. Ale ona se měnit nechtěla. A vždycky někomu pomáhala.
Domů často Zuzana tahala nemocná a opuštěná zvířata, která léčila a pak jim našla lepší místo.
Jen jeden z těch zvířat zůstal; starý obrovský kocour jménem Radek, kterého Zuzana objevila loňskou zimu během silných mrazů. Školy byly zavřené, Honzík doma s kašlem. Zuzana, když odvedla mámu na cestu na směnu, vařila oběd, ale zjistila, že doma není ani cibule. Ujistila Honzíka, aby zůstal u pohádek a nehnul se z gauče, vypnula plotnu a letěla do obchodu. U vchodu uklouzla a uviděla pár medově žlutých očí. Na horním schodu seděl (spíš už ležel) kocour, obrovský, dříve určitě nádherný, teď rozcuchaný a zbědovaný. Pohled měl, jako by se loučil se světem. Zuzanu napadlo jen: “Zebe tě? Chceš se mnou domů?” Samozřejmě, kocour nepromluvil, ale uhnul nohu a sledoval ji, nevěříc, že o něj někdo ještě stojí.
Zkusila ho zvednout, byl příliš těžký. Otevřela aspoň dveře do paneláku.
Pojď, Radku, tady je teplo. Máme mléko. Chceš?
Kocour stále neměl energii, ale když Zuzana poklekla na schodech a tiše ho prosila, nakonec hluboce povzdechl, opřel hlavu o její ruku a s námahou vstal. Po cestě domů mu šeptala o Honzíkovi, že sice bude hlučný, ale nikomu neublíží.
Libuše ten přírůstek druhý den jen s úsměšnou rezignací sledovala.
Nejspíš nám tu stejně dlouho nevydrží…
Ale aspoň bude ještě v teple, prosím, mami…
To já nic neříkám, ať zůstane…
Na další odpor neměla Libuše sílu. Celkově ji opustila veškerá energie. Scházela do práce, starala se o děti, něco uvařila. Připadala si, jako by se pohybovala v želatině akvária. Všechno kolem bylo tak lepkavě zbytečné, šedé, bez smyslu… Kromě Zuzany s Honzíkem. Ti byli jejím zbytkem síly.
Manžel od nich neodešel hned. Dlouho žil dvojitě, rozhodoval, kde je vítanější. Libuše už z jeho přítomnosti žádnou radost dávno neměla, ale on setrvával. Byly doby, kdy spali v oddělených pokojích a Zuzana beze slov dovolila matce přestěhovat se za ní do pokoje na úzký gauč. Chápala toho na svůj věk pozoruhodně mnoho.
Libuše věděla, že má manžel dalšího syna, o něco mladšího než Honzík, s novou blond ženou, jako by to byl špatný vtip od osudu. Potkala je jednou v parku. Podzim byl nečekaně teplý, chtěla se projít, dýchat a přijít na jiné myšlenky. Šla pomalu, kopala listí, pozorovala drzou veverku, co si hrála s velkým psem na vodítku u vysokého šedivého pána. A najednou tam stál i její manžel se svým novým dítětem a už navždy cizí partnerkou. Ani se na něj neotočila. Tiše odešla z parku a rozhodla se. Doma ještě ten večer zabalila manželovi věci, postavila kufr přede dveře. On protestoval, ale v tom ztichlém bytě se ozvalo další tiché echo.
Jdi pryč… zopakovala Zuzana za matkou.
Jakmile za ním zapadly dveře, Libuše sedla na podlahu a Zuzana vylekala:
Mami, jsi v pořádku?
Libuše jen zavřela oči, nadechla se a řekla klidně:
Uvař čaj, Zuzi. Chci si s tebou dát čaj…
Odchod táty přijali děti různě. Honzík byl ještě malý, vystačil si s mámou, otec s ním nikdy moc nebyl. Pro Zuzanu to byla hluboká krize, nechtěla mámu trápit, ale v noci civěla do stropu, hledala obrazce v černém stínu větví za oknem. Časem usínala čím dál později, slábla a byla uplakaná. Ani návštěvy školní psycholožky nepomohly.
Až s příchodem Radka přišel klid. Kocoura děti okamžitě přijaly. Bývalý majestát se proměnil v rozcuchaného, tichého ducha noci, co Libuši v kuchyni děsil, když se tam v noci potulovala bez spánku.
Proč tu nespíš? vrčela na něj, když si sedl vedle ní.
Nikdy nemňoukal, nevnucoval se, prostě jen tiše byl nablízku. A najednou ta společnost přerostla v malou soukromou terapii. Kocour poslouchal, ona mu šeptala, co je v ní zlomené. Nadávala, litovala se, někdy i plakala. On nikdy neodešel. Seděl, svíral žluté oči do štěrbinek a dělal, že rozumí. Postupně se zklidnila nejen ona, ale i Zuzana. Obě si braly Radka čím dál víc k srdci.
Za rok Radek ztloustl, narostla mu nová srst a vypadal mnohem lépe. Kamarádkám s oblibou říkávala: “Mužům už nevěřím. Tenhle mě mlčky vyslechne, děti má rád, jídlo chce občas, ponožky nenechává nikde…” Dál už na vztahy ani nepomýšlela. Po rozvodu si připadala jak rozbitá loutka, které ochrnuté končetiny zůstaly navždy v jedné poloze. Nic jí nebavilo, jediným světlem byli její dva sourozenci.
Na Zuzanu nevzpomínala žádným způsobem v souvislosti s modelováním výrobků nebo úkoly pro školku. Z jejího předškolního období si vybavovala jen nekonečné karnevaly, šaty, střevíčky, mašle. U Honzíka bylo všechno jinak. Rodičovský výbor byl zapálený do akcí, jenže Libuše na to neměla čas.
Exmanžel oznámil, že alimenty nepošle, jedině rozhodne-li tak soud. Sám dobře věděl, že s její výplatou to sama nezvládne. Po pár měsících tvrdé šetřivosti Libuše přijala druhou práci. Bylo to vyčerpávající, ale aspoň měla šanci, jak se obejít bez exmanžela. Jen času pro děti stále méně.
Zpočátku to nevadilo. Co zabere uplácat kuličku plastelíny nebo vystřihnout zajíčka? Zuzana pomáhala co mohla. Honzík trval na tom, že svoje výrobky bude dělat sám. Ani jeden, ani druhý jeho výrobek však nebyl oceněn. Nakonec si ji pozvali na třídní schůzku a kolektivně ji pokárali. Ostatní rodiče se ale ozvali a tím ten monolog skončil.
Klid, klid! zkoušela všechny překřičet paní vychovatelka Šárka Hrušková. Naše děti jsou přece naše budoucnost! Když jim nedáme dnes svůj čas, už nikdy nebudeme mít šanci! Kdo z vás nenajde půl hodiny, aby dítěti pomohl?… Ale Libuše už neposlouchala. Vzpomněla si na Radka a představila si, jak bude doma, bude vařit čaj, děti povídat své zážitky. A její čas bude jen její. Už ho nedá na hlouposti.
Ihned po schůzce zmizela z místnosti, nevšímala si výboru a předsedkyně, která zvolala: “Libuško, zavolám ti pak!”
Přisáhla si, že zvuk v telefonu vypne navždy. Tohle bylo před týdnem. Dnes zpráva o další soutěži. Najednou ji to namíchlo.
Ne! Konec! Jestli je to soutěž pro děti, ať v ní soutěží děti! Pokud pro rodiče… Našla hned tři další rodiče ve skupině a domluvili se, že letos to pojmou dětště a vyučí to všemi.
Oslava další týden byla dokonalá příležitost. Libuše šla do školky s dobrou náladou. Když by nic, odteď si nebude nechat líbit, že je špatná matka. Nikdy nedovolí, aby ji nebo děti někdo dál znevažoval.
Honzíkova práce jako vždy ležela stranou, v rohu poličky na výstavu. Libuše k ní došla, posunula efektní dospělé dílo a postavila synova ježka na přední místo.
Libuše, proč to děláte? paní Šárka nechápala.
Chci, aby výrobek mého syna, který udělal sám, byl vidět. Opravuji štítek.
Viděla, jak paní učitelka polkla vztek, ale neodvážila se výrobek schovat. Honzík se usmál a narovnal se, když viděl svého ježka konečně vepředu. Dokonce ho i někdo pochválil.
Rodiče i děti zaplnily třídu, zmatek, oblékání, účesy. Posunuli se do hudebny na besídku. Cestou Libuše mrkla na tatínka Viktorky a šla s Honzíkem dolů, na to nejpodstatnější.
Program byl povedený. Honzík řekl básničku, kterou s ním procvičila Zuzana, a tančil s Viktorkou valčík. Libuše si v duchu řekla, jestli by neměl raději na tanec chodit vážně se hýbal krásně.
Pak začalo vyhodnocení soutěže. Děti chodily pro diplomy a čokolády, které zaplatil výbor. Honzík tam nebyl, ani další, co vyrobili výrobky sami.
A teď… paní ředitelka už chtěla ukončit, ale Libuše ji přerušila.
Teď chtějí rodiče něco dodat. Můžeme?
Někteří rodiče kývli, jiní nic nechápali. Libuše přešla k pódiu, od Sářiny mamky převzala diplomy a vybídla další maminku s bonbónovou krabicí.
Především děkujeme skvělým učitelkám za krásný svátek. Jste aktivní, kreativní a věnujete nám a dětem čas. Děkujeme! Tak, společně!
Sborovitě se ozvalo poděkování.
Teď chceme ocenit všechny děti, které se zúčastnily, i když nezískaly ceny. Jsou šikulky a zaslouží si potlesk!
Libuše zvala k sobě všechny děti na diplomy, rodiče šuměli a děti se rozesmály. Každé dítě dostalo diplom a stejnou sladkost.
Ale teď… máme něco pro ty, co mají opravdu nejzdařilejší výrobky!
Libuše předala slovo mámě Viktorky, ta rozdávala “dospělácké” diplomy a obrovské lízátka vítězným rodičům. Rodičům, co vždy přinášeli supervýrobky, tentokrát domů nesli diplom a lízátko.
Libuše později slyšela o velikém pohoršení, které stihlo “výstavu”, na které nově přibyl druhý regál tentokráte plný výrobků dětí. Nad ním visel velký nápis, co malovala Zuzana: “Já sám!”
Libuše zbalila Honzíka, pomohla mu s přezůvkami a vyšli domů, kde čekala Zuzana s novinkami.
Mami?
Co se děje, Honzíku? usmála se, když držel v ruce diplom.
Když mám diplom, tak mám hezký výrobek?
No jistě! Slyšels to přece! Je nejlepší, protože je tvůj a udělal jsi ho sám! Zuzka ti tentokrát ani nepomáhala!
Ale ježek je trochu křivý.
Ale jenom tvůj!
Chvíli bylo ticho a pak se Honzík znovu zeptal:
Mami, jsi na mě pyšná?
Libuše se zastavila, Honzík do ní málem narazil a musela ho chytit za ruku. Poklekla a otočila si ho k sobě čelem.
Jsem na tebe pyšná moc! Jsi čím dál víc samostatný, nebrečíš, když něco nejde, nespoléháš, že ti všechno udělám. Víš, jak to mám s časem, a pomáháš mi. Včera jsi přece myl nádobí místo Zuzany, že? Díky ti za to! Jsi opravdový kluk!
A kdo je opravdový kluk?
Libuše se pousmála.
Ten, kdo si umí poradit, nebojí se poprosit o pomoc a děkuje za ni. Kdo ví, že práce není jen pro holky nebo kluky. Pomáhá svým blízkým. Pamatuješ na tu myčku včera? Zuzana díky tobě stihla napsat úkoly na chemii a má jedničku. Dal jsi jí čas. To je nejvíc v životě umět správně využít čas.
Jak, mami?
To ti ještě někdy povím. Ale… Libuše vstala a chytla syna za ruku.
Co?
Myslím, že si zasloužíme malý svátek, co říkáš?
Určitě!
Tak co, dáme si dortík?
Mňam, jo!
Seděla pak v kuchyni s hrnkem silného čaje s mateřídouškou, sledovala, jak si děti povídají, Radek se protahuje v koutě a přemýšlela, jak je jednoduché dělat děti šťastnými. Stačí jim dát najevo, že jsou důležité stejně tak jako všechno, co dělají.
Telefon vypne, zasune hluboko do kabelky, a ráno smaže skupinový chat školky, poprosí Viktorkinu mámu, aby jí všechno říkala už jen stručně. Pak se obě zasmějí, až si připomenou překvapené obličeje rodičů s lízátky.
Za dva roky Honzík nastoupí na gymnázium, “křivý” ježek bude stát na kuchyňské poličce vedle krásné konvice na čaj, co Zuzana přiveze z Prahy na prázdniny, kde bude studovat. Libuše zůstane s Radkem sama, na chvíli si nebude vědět rady, ale časem potká muže docela jiného než byl ten předchozí. Nebo možná ho potká ve snu, v kterém budou spolu procházet podzimními stromovými stíny, chytat se za ruce, kopat do zlatých listů a podávat oříšky veverkám. Doma si pak uvaří silný čaj s mateřídouškou, sednou spolu a neřeknou nic protože někdo, kdo rozumí srdcem, toho někdy uslyší víc v tichu než ve slovech.
