Důchodkyně Libuše (nebo jak jí všichni říkali Libuš), těžce vzdychla a s námahou se přetočila na druhý bok. Bolavé klouby, nateklé nohy už měla všeho víc než dost. Chodila po doktorech, zkoušela různé léčby, ale únava z nemocí ne a ne odejít.
Žila ve starém činžovním domě v Brně, sama, nikdy se neprovdala. Syn se jí narodil před lety, byla to tehdy veliká láska, ale štěstí s mužem neměla. Zrovna když se utápěla ve vzpomínkách, ozval se zvonek.
Pomaličku, s hněvivou bolestí, došla ke dveřím.
Na prahu stáli syn Jakub s manželkou Markétou. Vedle nich se držel malý, sotva čtyřletý vnuk Vítek s autíčkem v ruce. A s nimi obrovský pes.
Maminko, jsme tu jen na skok. Musíme zpátky. Vítek i Kulda zůstanou pár dní u tebe. Za pět dní jsme zpátky, řekl Jakub.
Ale Já jsem nemocná, sotva chodím, nezvládnu to ze sebe vypravila Libuše, držící se zárubně, aby neupadla.
Vážně bychom tě neobtěžovali. Ale vozit dítě a psa do Plzně je osm hodin ve vlaku. Maminka už tu není rozplakala se Markéta.
Vítek začal taky brečet, pes tiše vzdychl a Libuše věděla, že tu není vyhnutí. Musím si s tím poradit, napadlo ji.
Nemoc přišla před půl rokem.
Libuši bylo šedesát. Což v českých poměrech není mnoho, ale kde koho v parku člověk potkal o holi. Zdraví se někdy zlomí, ani nevíte jak.
Věděla taky, že Markétina mamka, paní Irena, je těžce nemocná. Otec Markéty, pan Jan, už je několik let po smrti. A stalo se, že teď odešla i Irena. Tak mladá. Stěží tomu uvěřila.
Jakub a Markéta odjeli a Libuše, trpící bolestmi ramen a nohou, teď zůstala s Vítkem a psem sama.
Vnuk objímal toho velikána kolem krku, pes mu na oplátku olízl tvář.
Vítek A on nekouše? Proč je tak velký? Proč jste si raději nepořídili pudla? Co je vlastně zač? zmohla se Libuše.
To je anglický buldok, babičko. Je hodný. Jmenuje se Kulda, vysvětloval chlapeček a nepřestal psa hladit.
Ale s ním se musí chodit ven, ne? chytla se Libuše za srdce.
Kromě koček, které už dávno neměla, o žádného psa se nikdy nestarala.
Srdce ji bolelo, když myslela na tchyni, co odešla tak brzy.
Nevěděla, jak s nemocnými klouby zvládne malého a ještě takové tele.
Musí se ven, musí jíst masíčko, kaši a tak dále. Tak pojďme hned, babi! řekl rozhodně Vítek a šel se obout.
Nevěděla, ani v čem vlastně vyšla ven. Dítě jí vrazilo do ruky vodítko, samo jí podalo dlaň a šlo se.
Týden nevykročila z bytu, jak jí bylo špatně. Teď šla. Přes bolest, oči plné slz. Bože, co mám dělat? Modlila se potichu, ať jí Pán Bůh dá sílu. Nebylo tu nikoho, kdo by pomohl. Když ne ona, kdo jiný?
Kulda klidně cupital. Celou procházku ani jednou nezatáhl, nevšímal si štěkajících psů, co běhali kolem.
Libuše ho začala v duchu respektovat. Pyšně se narovnala, když míjely drbny z vedlejšího domu, co sedávaly na lavičce před barákem.
Co to máš za návštěvu, Libuše? Vždyť jsi říkala, že jsi nemocná! Jak jen zvládneš malé dítě a takového psa? Akorát si ten zdraví dorazíš! Kluku, proč jsi přijel k babičce? Dyť ona má co dělat, aby se zvedla z postele! A ještě psa jí nechali Žádná hanba těm rodičům není! Sami si vyjeli na výlet! rozkřikla se přes celé náměstíčí sousedka Zdeňka z pátého patra.
Libuše cítila, jak se Vítek zachvěl za ruku. I ten pes jako by zamračil obočí.
Ticho, drbalky! Vám sem vnoučata nejezdí, tak závidíte! Sama jsem Vítka prosila, ať přijede! A nejsem nemocná, jen se šetřím. Kulda je šampion, jezdí za ním až z Prahy! A nechte si řeči, ještě jednou podobně před dítětem promluvíte! Jen umíte pomlouvat! Syn jel s Markétou na pohřeb její mámě, žádný výlet! sjela je Libuše a vyrazila směrem ke hřišti, zapomínajíc na své bolavé nohy.
Nevšímej si jich, Vítku! Babička tě má vždycky ráda! objala ho ve výtahu.
Babičko, ty taky nepoletíš do nebe jako pani Irena? Mamka i taťka mi řekli, že bude v nebíčku. Ale děda už tam je a ona taky Kromě tebe nikoho nemám. Nepoletíš, viď, babi? Neopustíš mě, že ne? Já tě mám tak rád! vzlykal Vítek, tisknoucí se k jejím nohám.
Ale kdeže! Ty můj kloučku! Ještě ti polezu na nervy sto let! Nikam neletím, vždycky tu budu s tebou! Do školy tě povedu, na maturitě budu, i do vojáků s tebou vydržím! Vždyť já tě tu nenechám! tiskla malého k sobě Libuše.
Na sílu uvařila večeři. Došla si nějak do obchodu. Večer venčila Kuldu, který zase poklidně kráčel vedle ní.
Když Vítek a pes usnuli, šla na prášky. Všechno ji bolelo, jako by celou noc stavěla barikády. Ale věděla, že nemá na koho spoléhat. A v uších jí pořád zněly Vítkovy prosby a pláč, ten strach, že tu zůstane sám.
Pane Bože, pomož! Aspoň ať chvíli nebolí. Ne kvůli sobě, kvůli vnukovi, šeptala Libuše.
Další den si hráli s autíčky a Libuše si z ničeho nic uvědomila, že už zase leze po čtyřech, což neudělala roky. Spolu vařili kaši, společně koupali Kuldu, když se vyválel v jarní kaluži.
Najednou dala Kuldovi pusu na čumák.
A proč já si myslela, že je tak strašný? Vždyť je nádherný a rozumný! To je zázračný pes! povídala si pro sebe a utírala mu tlapky.
Vítku, a proč mu říkáte Kulda? ptala se vnoučka.
Chlapeček se rozesmál.
On miluje kule (masové kuličky)! Má i vznešené jméno na K, ale Kulda mu sluší víc! zasmál se Vítek.
Dny letěly! Pohádky byly přečteny, na tabletu jí Vítek učil spouštět příběhy. Učili se písmenka, chytrý kluk skládal první slůvka. Kulda spal nejraději v křesle, loudil tvarůžky nebo kousek zmrzliny.
Mami! Jak jsi na tom? Promiň nám to, jinak to nešlo! Možná se ještě pár dní zdržíme! Nedovedu si představit, jak zvládáš Vítka a psa! volal Jakub, který měl starost.
Výborně! Neříkej nesmysly! Jsem přece babička! Zůstaňte, jak dlouho potřebujete. Postarej se o Markétu, potřebuje tě teď víc než kdy dřív. O mě se nestrachuj, mladší už nebudeme, ale se vším se dá poradit! odpověděla Libuše s úsměvem v hlase.
Když Jakub s Markétou přijížděli, jejich představa byla pochmurná: nemocná Libuše, která těžko chodí. Vítek, pes. Jak vůbec přežili?
Jakube, není to tvoje máma? Hele, běží! vydechla Markéta.
To je ona! No, máti, ty jsi číslo! smál se Jakub.
Po dvoře, neohrabaně, ale radostně, běžela Libuše a před sebou kopala míček. Měla pocit, že neběhala sto let! Za ní s výkřikem Vítek a hulákající Kulda.
Když nastal čas loučení, malý se babičky chytil a rozplakal se.
Vítku, vždyť za dva týdny přijedu k tobě já! Půjdeme do cukrárny! Na kolotoče! Počkej na mě! vzala ho do náruče, ještě nedávno stěží udržela konvici.
Mami! Je tě dost! napomenul ji Jakub.
Ničemu nevadí! Počkej si na mě, Vítku! Všechno bude zase fajn! A Kuldo, i za tebou babička zase přijde, půjdeme na procházku! smála se Libuše.
Libuše je moje sousedka a tenhle příběh mi vyprávěla. Opravdu předtím sotva chodila, zdraví jí vypovídalo službu. Najednou, jako by mávla kouzelným proutkem, začala žít aktivněji. Celé sídliště se diví.
Vyléčil mě Vítek a Kulda. Něco sice bolí dál, ale co naplat! Hlavní je neležet, jinak nevstaneš už nikdy. A litovat se? To radši ne, to člověka zničí. Ne vždycky pomůžou doktory a léky, zato láska někdy ano! Uvědomila jsem si, co by bylo s dítětem a psem beze mě? Když jsem poležela, donutilo mě to vstát. Protože mě potřebují!
Mám pro koho žít! Ať je vám, jak je vám, zvedněte se. Pro ty malinké dětské ruce, co vám věří a tisknou se k vám. To je to nejkrásnější v celém životě!
Pro své děti, pro své muže, pro své psy a kočky, kteří vás taky potřebují!
Poproste Boha, seberte odvahu. Není nic, co by člověk nezvládl. V krizi si dokáže najít sílu.
A užívejte si každý den, radujte se z něj! řekla Libuše všem v našem domě.
Pokud vás můj příběh zaujal, napište mi vzkaz anebo příspěvek, rád si je přečtu a možná přidám další… Vaše podpora nás motivuje pokračovat!
