Babička Alžběta spěchala na školní dvůr, aby vyzvedla vnučku po vyučování. Její tvář zářila úsměvem, boty s podpatky cvakaly o dlažbu stejně hlasitě jako kdysi v mládí, když srdce ještě věřilo v dobro a vděčnost. Byla jako na obláčku – konečně si koupila vlastní bydlení. Sice malý, ale útulný garsonák v novostavbě. Světlý, čistý, s novou kuchyňskou linkou a výhledem na park – pro Alžbětu byl symbolem svobody a vítězství.
Dlouho k tomu směřovala: skoro dva roky žila střídmě, šetřila, prodala starý dům na venkově, který stavěla s manželem, a přidala trochu pomoci od dcery, se slibem, že vše vrátí. Dcera s manželem – mladí, sami potřebují peníze, a Alžbětě stačí polovina důchodu, teď hlavně, že má vlastní střechu nad hlavou.
Před školou už čekala osmiletá Věrka – její radost, její smysl života. Dceřino pozdní dítě – narodila se jí skoro ve čtyřiceti. Alžběta nechtěla do města, ale ustoupila dceřině prosbě o pomoc s vnučkou. Odpoledne holčičku vyzvedávala, chodily na procházky, vařily, čekaly, až se rodiče vrátí z práce – pak šla Alžběta do svého bytu. Formálně byt patřil dceři – pro jistotu, aby se nedostala do spárů podváděčů, ale v hloubi duše ho považovala za svůj.
Šly spolu po chodníku, držely se za ruce, když Věrka najednou zastavila a podívala se babičce do očí:
„Babi… máma říkala, že tě máme dát do domova pro důchodce.“
Jako by ji přejel vlak. Země se pod ní zhoupla. Alžběta se zastavila.
„Cože jsi řekla, Verunku?“ zeptala se tlumeným hlasem.
„No… do toho domova, kde jsou všechny babičky. Máma říkala, že tam budeš mít společnost…“
Alžbětě se stáhlo hrdlo. Usmála se, jak nejlíp uměla, ale rty se jí chvěly.
„A odkud to víš?“
„Slyšela jsem mámu s tátou, jak si povídali v kuchyni. Máma říkala, že už to s nějakou tetou domluvili. Jenom že tě hned nedají, počkají, až trochu povyrostu. Ale ty to máme neříkej, prosím…“
„Dobře, zlatíčko… neřeknu,“ Alžběta s vypětím sil otevřela dveře bytu. „Jenom já… já se nějak necítím dobře, jdu si na chvilku lehnout… převlékni se, ano?“
Věrka zmizela v pokojíčku a Alžběta se složila na gauč, aniž by se převlékla. Před očima jí plavaly stěny a v uších pořád zněla Věrčina slova: domov důchodců… budeš mít společnost… už to domluvili…
O tři měsíce později sbalila věci. Bez hádek, bez výčitek. Jednoho dne prostě zavřela dveře svého bytu a už se nevrátila.
Teď Alžběta žije na vesnici – pronajímá si malou chaloupku u staré kamarádky. Vzduch je tam jiný a lidé vřelejší. Šetří na vlastní domeček, třeba i skromný. Kamarádky a vzdálenější příbuzní ji podporují – někdo slovem, někdo skutkem. I když se najdou tací, co ji kárají:
„A promluvit si s dcerou tě nenapadlo? Třeba si to děcko vymyslelo?“
„Dítě by si to nevymyslelo,“ odpovídá Alžběta pevně. „Svoji dceru znám. Ani zavolat, ani napsat, ani slovo – od té doby, co jsem odešla. Takže je to pravda. A ať ví, že já vím. Nevolám jí. A nebudu. Není to moje vina.“