Náhodné upozornění
Mobil ležel displejem dolů na nočním stolku, přesně tam, kde měl. Neplánovala ho brát do ruky. Chtěla jen podat si sklenici vody, ale nechtěně zavadila prstem o plastový okraj telefonu a obrazovka se sama rozsvítila náhodně, tak, jak se někdy rozsvěcí věci, které by raději zůstaly schované ve tmě.
Uviděla jednu jedinou větu. Jen jednu, v upozornění z messengeru.
Taky mi chybíš. Dnes to bylo krásné. Tvoje Katka.
Nechápala hned. Dívala se na ta slova vteřinu, dvě, tři, jako by to byl cizí jazyk, který je potřeba pomalu dešifrovat. Pak se zadívala na spícího manžela. Petr ležel na boku, tváří ke zdi, rameno lehce nadzvednuté, dýchal klidně a zhluboka tak, jak to dokáže člověk s čistým svědomím.
Tvoje Katka.
Katka. Kateřina Smetanová. Kamarádka. Ta, která jim před třemi měsíci pomáhala vybírat tapety do dětského pokoje. Ta, která chodila na čaj do jejich kuchyně, možná stokrát. Ta, která jí minulý týden volala a stěžovala si, že už nemá sílu hledat slušného chlapa, že jsou všichni stejní, a že už ji samota unavuje.
Vzala sklenici vody opatrně. Napila se. Postavila ji zpět. Vstala z postele tak tiše, že ani prkno pod nohama nezaskřípalo. Vyšla do předsíně, potichu zavřela dveře do ložnice, prošla do kuchyně, rozsvítila jen slabé světlo nad sporákem, aby jí nesvítilo moc do očí i když, jak si uvědomila, víc než světlo bolelo něco jiného uvnitř.
Posadila se ke stolu a zadívala se na prázdnou desku.
Za oknem byla obyčejná podzimní noc s rozmazanými světly z druhé strany dvora. Konvice stála na sporáku se včerejší vodou, nezapínala ji. Jen seděla.
Dnes to bylo krásné.
Kdy dnes? Ve středu přišel Petr domů v půl osmé, řekl, že se zdržel se zákazníky, že večeřeli v restauraci, že už nemůže a jde spát. Ohřála mu večeři, skoro ji nesnědl. Chvíli pak koukali na televizi, on usnul na gauči, přikryla ho sama, vlastníma rukama.
Stiskla okraj stolu prsty.
Za zdí spal Marek. Osmiletý, tvrdý spánek, často mluví ze spaní, něco veselého, o autech, o škole. Ráno ho čekal trénink v devět. Koupit chleba. Zavolat mámě, nevolala jí už čtyři dny a urazila se.
Ta obyčejná, srozumitelná vrstva života byla tady, v těchto drobnostech. Ale pod ní po celou tu dobu existovala jiná vrstva. Paralelní život. Jiná zpráva, jiné večeře, jiná žena, která podepisuje tvoje.
Došla k oknu. Na parapetu stál květináč s muškátem, který nikdy neměla ráda, ale přesto ho pečlivě zalévala, protože ho kdysi přinesla sousedka. Muškát byl živý, trochu zaprášený, tvrdohlavý.
Dlouho na něj zírala. Pak se vrátila ke stolu.
Nějaké rozhodnutí se nabízelo. Nebo teď nedělat žádné. Nevěděla, co je správně. Uvnitř bylo ticho to zvláštní, ostré ticho, které předchází bouři. Ne pláč, ne křik. Prostě prázdno s ostrými hranami.
Seděla v kuchyni do čtyř do rána, aniž by cokoli dělala. Jen seděla a sledovala, jak v domě naproti zhasínají okna. Teprve pak zapnula konvici. Udělala si čaj, který nedopila. Umýla hrnek. Vrátila se do ložnice. Lehce ulehla vedle Petra, aniž by se ho dotkla, upřeně hleděla do stropu.
Petr spal.
Slyšela jeho dech a napadlo ji, že ještě včera patřilo tohle dýchání k noci jako zvuk lednice nebo aut za oknem. Teď ale každý nádech zněl jinak. Jako by ho po letech slyšela poprvé a bylo to k nevydržení.
Ráno vstala dřív než on. Probudila Marka, naservírovala mu kaši, kterou jedl otráveně, protože chtěl raději chleba se salámem. Udělala mu ho. Zavázala mu tkaničky u tenisek, protože byl pomalý a nebyl čas. Chytila ho za ruku a vyšli ven.
Venku bylo chladno, vonělo to mokrým asfaltem a listím. Marek něco vyprávěl o včerejší matematice, že paní učitelka byla nespravedlivá, protože prý měl správně, ale ona řekla opak. Veronika ho poslouchala, přikyvovala, odpovídala správně, přesně tam, kde se to čekalo. Automaticky. Už léta to uměla.
Na trénink dorazili včas. Odevzdala Marka trenérovi, v předsálí postála a sledovala, jak běží za kluky, směje se, šťouchá se obyčejný osmiletý kluk s baťůžkem. Pak vyšla zpět do ulice.
Tam, na lavičce u vchodu, vytáhla telefon. Našla v kontaktech Katka S. Dívala se na to jméno. Pak zastrčila mobil zpátky do kabelky.
Ne teď.
Ještě ne.
První dny myslela pořád na to, kdy to začalo. Probírala si poslední měsíce v hlavě jako staré fotografie a hledala něco, co jí v tu chvíli uniklo. Tady jsou ve třech na Katčině narozeninách v květnu Petr se směje jejímu vtipu, tehdy byla Veronika ještě ráda, že si s kamarádkou její manžel rozumí, což se každému nepoštěstí. Katka k nim přišla v sobotu, pomáhala vybírat látku na nové žaluzie, s Petrem se bavili v kuchyni, zatímco Veronika uspávala Marka. Zeptala se ho pak: o čem byla řeč? Petr: o práci, je přece designerka, chtěl jsem radu do kanceláře. Veronika jen kývla. No jasně.
Jasně.
Neplakala. To ji docela udivovalo. Čekala slzy, ale nepřišly, jen sucho v krku a tíha někde pod žebry, jako by tam leželo něco těžkého a studeného. Jedla, spala, vařila, telefonovala. Petr si ničeho nevšiml. Jeho pozornost byla stejná jako vždy, ani víc, ani méně. Zeptal se, jaký byl den. Někdy políbil na tvář, když odcházel do práce. Natočila mu tvář.
Čtvrtý den zavolala Katka.
Mobil zavibroval v kapse a Veronika uviděla na displeji to jméno, při té vteřině se jí zastavilo srdce. Pak vydechla, přijala hovor, hlas klidný, úplně běžný.
Ahoj, Katko.
Veru, kde se touláš? Psala jsem ti v pondělí, a nic.
Hlas Katky byl vřelý. Takový, že z něj až bodlo.
Promiň, mám toho nějak moc. Marek byl trochu nachlazený, zalhala Veronika lehce a s překvapením zjistila, jak snadno to jde.
Jé, co mu je? Má horečku?
Ne, jen malá rýma. Už je to lepší.
Tak to je dobře, už mě to vyděsilo. Hele, chtěla jsem se zeptat, jestli máte v sobotu čas. Že bychom někam zašli společně, už jsme se dlouho neviděly.
Dívala se na zeď před sebou. Tam visela fotka ona a Petr u moře, šest let zpátky, Marek se ještě nenarodil, oba rozesmátí, vítr jim cuchá vlasy. Hezká fotka.
V sobotu to asi nepůjde, řekla. Ale ozvu se ti spíš koncem týdne, jo?
Jasně. Jak vůbec jsi? Máš zvláštní hlas
Jsem unavená. Je to v pohodě.
Opravdu? Veru, když něco, tak zavolej. Víš, kde mě najdeš.
Vím. Díky, Katko. Měj se.
Ukázala hovor jako ukončený. Vstala. Došla k té fotce na zdi. Zadívala se do vlastního rozesmátého obličeje. Sundala fotku z háčku, položila ji do šuplíku komody a ten zavřela.
Teprve tu noc plakala. Tiše, v koupelně, za puštěné vody, aby to nebylo slyšet. Dlouho, nehezky, až měla oči i krk v jednom ohni. Ne kvůli muži, ani proto, že nebyl tím, za koho ho považovala, ale kvůli něčemu hlubšímu létům, důvěře, tomu, jak skutečně věřila. Geniálně naivní víra. A také proto, že Marek bude vyrůstat v rodině, kde jeho táta lhal a on to buď nikdy nezjistí, nebo až příliš pozdě.
Potom si opláchla tvář studenou vodou. Podívala se do zrcadla. Třicet osm let, ani mladice, ani stará. Obyčejný obličej s nateklýma očima. Pomyslela si, že v práci bude muset být zítra svěží.
A taky ji napadlo: nesmí tohle jen tak přechodit. Nesmí jim dovolit, aby si mysleli, že mohou prostě pokračovat dál. Že jejich tajný život zůstane bok po boku s tím jejím, Markovým, který jim sloužil jako kulisa. Nemůže.
Vrátila se do ložnice. Petr spal. Lehce ho minula v posteli.
Musela přemýšlet.
Další dva týdny žila Veronika ve dvou vrstvách. Navenek vše stejné vařila, chodila do práce, vodila Marka na tréninky, mluvila s Petrem, smála se jeho vtipům, protože vtipné prostě byly, s tím už nic nenadělá. Občas se přistihla, že na chvíli na všechno zapomene a prostě žije a právě tehdy to bolelo nejvíc, protože to znamenalo, že stále umí žít s ním, jakoby nic.
Uvnitř ale probíhal tichý, usilovný sběr drobků. Nenajímala detektiva. Jen pozorovala. Teprve teď si všímala detailů: jak Petr chodí telefonovat na balkon; jak se občas pousměje do displeje a pak, když si všimne jejího pohledu, rychle mobil uklidí; nebo jak jednu středu přišel zase pozdě, s řečmi o práci s klienty, a zase nesnědl skoro nic z její večeře.
Jednoho večera, když byl v koupelně, vzala jeho telefon. Znala kód nikdy ho neměnil, čtyři čísla, rok Markova narození. Otevřela messenger. Našla konverzaci s Kateřinou.
Četla rychle, stačilo pět minut, aby pochopila dosah. Začalo to v červenci. Tři měsíce. Zatímco ona natírala stěny v dětském, Marek šel do druhé třídy, zatímco byla u mámy na narozeninách bez Petra, protože měl práci, samozřejmě.
Vrátila telefon na místo a odešla do kuchyně. Zapnula sporák. Začala krájet cibuli na polévku. Rovné, drobné kostky.
Petr vyšel z koupelny, zabalený v ručníku, nakoukl do kuchyně.
Áha, polévka? Mám hlad.
Za půl hodiny bude, řekla.
Hlas klidný, cibule pravidelně krájená. Všechno rovné.
Tu noc se rozhodla, že bude večeře.
Ne hned. Potřebovala čas. Ne kvůli pomstě. Ne. Nešlo o pomstu. Jen chtěla vidět je dva u svého stolu, v jejich domě a říct to, co potřebuje. Klidně. Bez hysterie, bez křiku. Už dávno věděla, že křikem to jen prohloubí, zatímco oni budou říkat, že je hysterická.
V pátek večer zavolala Katce.
Katko, volám kvůli té sobotě. Pamatuješ, jak jsi se ptala?
Jasně, vážně se to tentokrát hodí?
Rozhodla jsem se, že přijďte k nám. Udělám pořádnou večeři, dlouho jsme byli spolu. Petr bude, posedíme.
Pauza. Krátká, možná menší než vteřina.
Super. V kolik?
V sedm. Dorazíš?
Přijdu. Něco vzít?
Nic netahej.
Položila. Vešla do obýváku za Petrem, díval se na televizi.
Pozvala jsem Katku na sobotu. Dáme si normální večeři, už jsme se dlouho neviděli.
Petr na ni pohlédl. Něco v jeho tváři slabě přebliklo, nepostřehnutelné.
Dobře, řekl. Fajn nápad.
Myslím taky, řekla a vrátila se do kuchyně.
Věděla, že si určitě hned píší. Dohodnou se, jak se chovat. Budou hrát staré známé. To ji už neděsilo. Nešlo o show. Marek byl na sobotu domluvený u babičky s mámou měla jasno předem. Večeře bude komorní.
Celý týden promýšlela, co uvaří. Bylo to důležité. Ne že by chtěla zapůsobit, ale vaření jí pomáhalo ruce musely něco dělat. Nakonec se rozhodla pro pečené kuře s rozmarýnem a brambory, salát s rukolou a hruškou, který Katka milovala, a jablečný koláč ten uměla nejlíp v celé republice. Ať je stůl krásný, všechno v pořádku.
V sobotu ve dvě odvezla Marka k mámě. Ta se hned ptala, proč vypadá tak unaveně, jestli je vše v pořádku. Veronika řekla, že ano, jen nespala moc. Políbila Marka, který už běžel k televizi a na mámu zapomněl, a jela domů.
Doma ticho. Petr byl od rána pryč, přišel ve tři s taškami. Přinesl víno, dražší než obvykle, všimla si značky.
K večeři, řekl. Nevadí ti to?
Skvělý nápad, odpověděla.
Byl trochu nervózní. Viděla to. Hýbal se rychleji. Dva krát kontroloval telefon u lednice. Potom sedl ke stolu s novinami, které v životě nečetl.
Vařila. Myla kuře, drtila bylinky, krájela brambory, míchala dresink na salát. Byt provoněl rozmarýnem a česnekem, útulně, domácky. Otevřela ventilačku, aby ochladila vzduch. Z chodby zavoněl podzimný vzduch.
V šest začala prostírat stůl. Tři talíře, tři sklenky. Svíčky nezapínala, nebylo by to upřímné. Jen krásný stůl, čisté ubrusy, květiny ve váze, které koupila včera.
Přesně v sedm zvonila Katka.
Objevila se v novém kabátu, tmavě modrém, hezkém. Vlasy upravené, parfém, který Veronika znala zpaměti. Přinesla bonboniéru, i když říkala, že nic nemá nosit.
U tebe je vždycky tak krásně, řekla ve dveřích, když si sundávala kabát. Voní to nádherně.
Pojď dál, jsem ráda, odpověděla Veronika. A byla to paradoxně pravda. Hrůzně pokřivená pravda, všechno v tu chvíli bylo pokřivené.
Petr vyšel z pokoje, s Katkou si políbili tváře, srdečně, běžně. Uměli hrát.
Posadili se.
Prvních třicet minut se bavili o ničem Katka o novém návrhu kanceláře v Holešovicích, zvláštních klientech, Petr o svých zákaznících s kuriózními požadavky. Veronika poslouchala, sem tam něco řekla, nalila jim víno.
Venku byla už úplná tma. Rozsvítila nad stolem. Bylo útulno, až z toho u srdce bodlo.
Vyčkala, až měli druhou sklenku. Když lehce ztichlo a Katka brala další salát, promluvila, klidně, bez úvodu:
Chtěla bych něco říct. Prosím vás oba, poslouchejte mě.
Dívali se na ni. Katka s vidličkou v ruce, Petr se sklenkou zastavenou u rtů.
Vím o vás. Od července. Četla jsem si zprávy, Petře. Vím všechno, co mám vědět.
Ticho. Takové, že bylo slyšet tikání hodin.
Petr byl první, kdo promluvil. Hlas podivně slabý, sevřený.
Veru…
Počkej, přerušila ho. Nepřišla jsem křičet. Chtěla jsem vám to oběma říct osobně, protože jste oba součást toho, co se děje. Vím o tom. To je vše.
Podívala se na Katku. Katka zírala do ubrusu. Zrudlá, křečovitě svírala vidličku.
Katko, za ty roky jsi u mě byla možná dvěstěkrát. Věděla jsi o nás všechno. Když mi bylo těžko, seděla jsi se mnou do noci. Když jsem rodila Marka, stála jsi za dveřmi porodnice celé hodiny. Neříkám to, abych tě vyčítala. Jen abys věděla, že všechno si pamatuju. Nezapomněla jsem.
Katka konečně zvedla oči. Byly lesklé a ztracené.
Veru, já…
Teď ne, řekla Veronika potichu.
Obrátila se k muži.
Petře. Žili jsme spolu dvanáct let. Nebudu řešit co, kdy a proč. To patří na delší povídání a nepatří to sem. Chtěla jsem vás uvidět dohromady a říct to nahlas. Protože jste spoléhali, že to nezjistím. Ale já vím. A v tom je rozdíl.
Položil sklenku na stůl, opatrně.
Veru, je to složitější, než si myslíš. Musíme si promluvit v klidu…
Já vím, že musíme. Ale ne dnes.
Vstala, dopila víno. Vložila sklenku.
Teď bych ráda, abyste dojedli kuře. Povedlo se, fakt. Potom vy dva odejděte. Marek je u mámy, řeknu mu, ať tam přespí. Já mám svůj program.
Nikdo se nepohnul.
Petr ji sledoval s výrazem, který neuměla přečíst. Ne vina, spíš ztracenost čekal asi křik, ale neuměl si tu tichou sílu zařadit.
Katka rozplakala se najednou přerývaně:
Veru, promiň mi.
Veronika se na ni zadívala. Na to tvář, co ji zná patnáct let. Rozteklá řasenka, parfém, který jí kdysi doporučila právě ona.
Nevím, Katko. Možná někdy. Ale teď ne.
Odešla do ložnice, zavřela dveře. Sedla si na postel. Slyšela na chodbě šepot, pohyb židlí. Pak bouchly jedny dveře. Po chvíli druhé.
Ticho.
Seděla a poslouchala ticho. Byt voňal po rozmarýnovém kuřeti, slabě po Katčině parfému. Tři talíře, jeden téměř nedotčený.
Nevěděla, jak dlouho tam byla. Vstala, vrátila se, uklidila po večeři, zbytky kuřete přikryla fólií a dala do lednice. Umyla nádobí. Utřela stůl. Zametla drobečky.
Pak si sedla doprostřed čisté kuchyně.
Tak. Tak tohle znamená dvanáct let a nejlepší kamarádka. To všechno čistý ubrus a vůně mýdla.
Zavolala mámě.
Mami, může u tebe Marek přespat do neděle?
Samozřejmě, už chrupe. Co se děje, Veru?
Něco jo. Ale povím ti to až později, teď ne.
Přijeď sama, já nespím ještě.
Ne, mami. Zůstanu doma. Musím být chvíli sama.
Neptala se dál. Uměla vycítit, kdy ne.
A jíš aspoň něco?
Jedla jsem. Dnes jsem vařila dobře. Kuře se fakt povedlo.
Tak hlavně že tak, mámina věta bodla snad nejvíc ze všeho toho večera.
Zavěsila a rozplakala se. Tentokrát bez koupelny, vody, prostě v kuchyni, nahlas. Dlouho. Pak přestala. Vysmrkala se. Umyla si ruce u dřezu.
Za oknem dýchalo město, světla, listopad, obyčejná sobota. Někde teď byli Petr a Katka, možná právě na ulici nebo v autě se spolu bavili. Co říkali, nevěděla a možná už ani nedoufala, že to potřebuje vědět.
Nemyslela na budoucnost. Ne dnes. Dnes stačilo, že přežila tenhle večer, nezlomila se, nenadávala, neřekla nic navíc. Řekla přesně to, co chtěla.
Petr přišel ve dvě v noci.
Nespala, ležela v temné ložnici a slyšela, jak v předsíni klidně zuje boty, jde do kuchyně, nalije si vodu. Postál u dveří ložnice. Slyšela to ticho.
Pak otevřel dveře.
Nespíš, konstatoval.
Ne.
Vstoupil, sedl si ke své straně postele. Mlčel.
Veru, nevím jak začít.
Nezačínej. Dnes ne. Běž spát. Zítra si promluvíme.
Nechceš…
Petře, je noc. Jsem unavená. Zítra.
Lehl si. Ona ležela se zavřenýma očima. Nedotýkali se. Dva cizí lidé, které svedl do jedné postele návyk a náhoda.
Ráno vstala dřív. Zatímco Petr spal, sbalila malou cestovní tašku. Ne odejít navždy, zatím ne. Jen nejdůležitější věci. Pas, občanka, karta. Něco oblečení. Markova fotka z poličky.
Postavila tašku do předsíně.
Uvařila kávu. Počkala, až Petr vstane.
Všiml si tašky, zastavil se.
Odcházíš?
Na čas k mámě. S Markem. Musím být chvíli sama, ať si to srovnám. Potřebuju pár dní.
Zíral na tašku, pak na její obličej.
Veru, chci to vysvětlit.
Tak mluv.
Mlčel. Vzala si hrnek, napila se.
Nevím, jak se to stalo. Neplánoval jsem to…
Nikdo to neplánuje. Tak to chodí.
Chceš rozvod?
Slovo zapadlo mezi ně. Udržela pohled.
Ještě nevím. Potřebuji čas, abych sama v sobě našla, co chci. Ale zůstat teď tady s tebou a dělat, že je vše při starém, to neumím. Chápeš?
Přikývl. Pomalu. Jako by mu bylo všechno jasné, ale díky tomu ještě těžší.
Marek…
Marek je v pořádku. Bude v pořádku. To je mezi námi dvěma, ne jeho vina. O to se postarám.
Dopila kávu. Opláchla hrnek. Vzala tašku.
Ozvu se.
Vyšla.
Na schodišti voňavý chlad, staré dřevo a nějaká ta cizí snídaně. Počítala schody dvanáct poschodí, šesté patro znala zpaměti, ale dnes je počítala pro jistotu.
Venku chladno, mokré listí, silnice zametená oranžovým reflexním vestičkou. Nebe šedé, beze sluníčka, listopad po česku. Ale Veronika stála na schodech před vchodem a dýchala a ulevilo se jí. Jen z toho vdechu. Byla tu, sama, a před nikým se neschovávala.
Pomyslela na Marka. Jak vstává u babičky, bude chtít palačinky, dostane je, bude spokojený. Nic netuší a to je dobře. Má osm let. Ať má palačinky, tréninky, nespravedlivou učitelku. Zbytek vymyslí čas.
Nevěděla, co bude. Rozvod, nebo něco jiného, nevěděla. Netušila, jestli někdy odpustí Katce. To bylo možná nejtěžší s manželem, to se stává, člověk zklame, odejde, bolí to, ale je to pokopitelné. S kamarádkou, které jste svěřili všecko, je to jiný typ rány. To potřebuje čas, hodně času.
Ale teď stála s taškou a šla.
Prostě šla.
Máma ji přivítala bez otázek. Otevřela, podívala se na ni, na tašku, všechno pochopila a prostě řekla:
Jdi se opláchnout, vařím čaj.
Marek vyběhl bosky, rozcuchaný.
Mámo! Co tu děláš? Vždyť jsi říkala, že nepřijdeš!
Zastesklo se mi, řekla a objala ho, zabořila nos do jeho vlasů. Voněly dětským šamponem.
Lechtáš! vymanil se a zmizel zpět za pohádkou.
Dívala se za ním.
Pak šla do kuchyně, kde máma práštila hrníčky. Malá kuchyně, květované záclonky, které máma odmítala měnit, lednice s magnetkami, jeden dělaný Markem ve školce, křivý a milovaný. Tak známé, až zase málem plakala.
Nepustila to.
Máma postavila před ni hrnek, sedla si naproti.
Povíš mi?
Povím. Ale ne teď. Nech mě chvíli rozdýchat.
Petr?
Petr.
Máma přikývla. Nic víc. Zvedla svůj šálek. Seděly a pily čaj. Za stěnou ječel pohádkový hrdina, Marek se tomu chechtal.
Mami, zůstanu tu teď nějakou dobu?
Kolik bude potřeba, tolik tu budeš. Marek má pokoj, jak vždycky.
To bylo to jediné, co potřebovala slyšet.
Pak začal život, pro který neměla žádné slovo. Ne dočasný, i když tak působil. Ne nový, ačkoliv nový nakonec byl. Prostě život, bez přezdívek, den po dni.
S Petrem se bavili. Ne jednou, ale víckrát. Ty rozhovory byly těžké, bez křiku držela své předsevzetí a vydržela, i když to někdy bolelo. Petr říkal všelicos: že netušil, jak k tomu došlo, že neví, co je správné, že mu je Marka líto, že se ztratil.
Poslouchala. Odpovídala. Neodpouštěla, nenadávala.
Otázka rozvodu se vyřešila pomalu, unaveně jak už to bývá. Byly papíry, právník, jednání o bytě a o Markovi. Bylo to únavné a nehezké, jako všechno dělení toho, co bylo kdysi jedno. Ale prošla tím.
Katka se neozvala několik týdnů. Pak poslala zprávu: Jsem tu, kdybys potřebovala. Veronika ji přečetla a neodpověděla. Ne ze zlomyslnosti spíš nevěděla jak. Potřebovala víc času, než měla.
Koncem listopadu šla pro Marka po tréninku. Padal první sníh, drobný, ihned tál. Marek vyběhl, zaklonil hlavu, chytal vločky.
Sníh! Mami, koukej!
Podívala se. Sníh padal z černé oblohy, nebo spíš naopak, z černé do osvětlené, zmatený světlem lamp. Jedna vločka ji zasáhla do tváře a hned se rozpustila.
Vidím.
Budem stavět sněhuláka?
Až bude pořádný sníh. Zatím to nestačí.
Ale mamííí
Pojď, zmrzneš.
Chytil ji za ruku. Jeho rukavice byla měkká, teplá, na ní obrázek auta. Šli spolu, sníh padal a Marek vykládal něco o sněhulákovi a o klukovi ze třídy, který ho umí postavit vyššího než sám je.
Šla a držela ho za ruku.
Bolelo to. Bolelo to pořád. Dvanáct let se neztratí za jeden listopad. Ale spolu s bolestí přišlo i něco, co neuměla pojmenovat. Něco jako vzduch. Jako že jde sama, drží sama, sama volí cestu.
Nevěděla, jestli to, co udělala, bylo správné. Nebo spíš věděla, že správné to bylo jen nevěděla, jestli to bude někdy snazší. To jsou různé věci, správně a snáz. Došlo jí to až teď, v těch svých třiceti osmi, pod prvními vločkami sněhu.
Další týden objevila inzerát na pronájem malého bytu v sousední čtvrti. Dvoupokoják, čtvrté patro, okna do dvora. Majitelé byli příjemní, staří manželé, málo otázek. Prošla si byt, postála v prázdných místnostech, poslechla ticho. Kuchyně malá, ale dost světla. Z dětského pokoje bylo vidět na stromy.
Vezmete to? zeptal se pán.
Vezmu, řekla.
Stěhování zabralo jeden den. Sousedé mámy pomohli s nábytkem. Petr přivezl Markovy věci sám, mlčky rozmístil krabice v předsíni, rozhlédl se.
Dobrý byt, řekl.
Dobrý, přitakala.
Zastavil se u dveří.
Veru. Je mi to líto.
Podívala se na něj člověka, kterého znala tolik let. Byl unavený. O něco starší. Prostě obyčejný.
Já vím, řekla. Jeď.
Odešel.
Zavřela za ním. Opřela se o dveře. Postála.
Pak se pustila do vybalování.
Marek dorazil večer, hned utíkal do svého pokoje, hodnotil výhled na stromy, zkoušel, jestli může pozorovat kočky na dvoře z parapetu. Veronika řekla, že je úzký. On, že je přece malý. Rozesmála se.
Smála se nečekaně, volně, něco v ní povolilo. Marek se na ni podivil.
Co je?
Nic. Půjdeme jíst, koupila jsem knedlíky se špekem.
Knedlíky! už utíkal do kuchyně.
Rozsvítila světlo nad sporákem, postavila kastrol s vodou. V igelitce našla sůl. Nová kuchyň voněla cizím bytem a trochu starými zdmi, ale věděla, že to přejde když se začne vařit, vůně zmizí, ticho bude teplejší.
Voda vřela. Vsypala knedlíky.
Marek seděl u stolu a něco čmáral do sešitu protože si vzpomněl, že má na zítra úkol do kreslení.
Mami, sněhuláka fakt postavíme?
Postavíme. Jak napadne pořádně, půjdeme.
Slibuješ?
Slibuju.
Kývl, uložil slib do paměti, vrátil se k výkresu.
Za oknem sníh už padal doopravdy, hustější, bílý. Usedal na stromy, na parapet, na stříšku vchodu naproti. Město v tichu sněhu, bělejší, možná malinko lepší.
Veronika stála u plotny a míchala knedlíky. Nepřemýšlela o ničem zvláštním. Prostě míchala, poslouchala Markovo mumlání a sledovala, jak za oknem padá sníh.
Co bude dál, to nevěděla.
Věděla jen, že ráno vstane, připraví Marka do školy, zajde do obchodu pro chleba, zavolá mámě, protože poslední tři dny nevolala. Večer třeba vybalí další krabice. A nebo taky ne. Ony počkají.
Bolest se vrací v noci, někdy přes den, nečekaně. Předhodí parfém, hlas v telefonu, vzpomínku na dávný smích. Nezmizí hned. Nečekala to.
Ale knedlíky byly hotové. Marek už odložil sešit a těšil se.
Už to nesu, řekla.