Náhodné setkání
Páperový kabát Zuzany hřál jenom odspodu. Peří už dávno slezlo, vršek zůstal tenkým pláštíkem, kterým profukoval ledový vítr. Tam dole ji zachraňovaly pletené kalhoty a staré palčáky, ovázané vlněnou šálou přes ramena dalších vrstev, aby s ní zima tolik nezacloumala.
Auto, které slíbila Lucie kamarádka ze stánku na trhu tentokrát zklamalo. A tak teď stály na kraji silnice, mezi taškami a vaky, a zkoušely štěstí s autostopem. Věděly, že všechno jejich zboží by se do jednoho auta nevešlo, proto šly každá svojí cestou.
Když ještě Zuzana pracovala pod paní, nic podobného řešit nemusela. Jenže peněz bylo málo sama táhla dvě děti a nedávno začala na trhy jezdit sama i s Lucií.
Žádných víc peněz sice nebylo, nové zboží se zatím neprodalo, ale starostí přibylo.
Teď bylo nutné každé ráno nabrat zboží do auta, večer všechno nanosit zase domů, do bytu ve čtvrtém patře bez výtahu, pokud ovšem nebyl doma syn.
Ještě před pár lety zpívaly s kamarádkami v jednom šiku Chceme změnu! a najednou samotná změna, tak nečekaná a syrová, přišla i za ní. Podnik, kde pracovala, krachnul, všechny propustili. Manžel už dávno zmizel beze stopy a Zuzaně nezbylo než začít handlovat po trzích. Vždyť byla přesvědčená, že obchodování je to poslední, pro co se hodí.
A teď stála na chodníku v blátě, vlastně ještě mladá žena ale s popraskanými rty, zarudlou pletí vystavenou větru na trzích a slzícíma očima.
Auta je míjela, pokrývala je novou vrstvou špinavé břečky. Zuzana se nutila nehledět na tu špínu, raději hleděla na střechy a na větve pokryté bílým sněhem. Těch šedých, špinavých věcí je v životě dost, netřeba se v nich topit.
Znovu zamávala na auto a konečně, u ní zastavila špinavá, prosolená škodovka, stejná jako všechny ostatní.
Nehodili byste mě na Dobrovského za slušnou cenu? oslovila řidiče, když otevřela dveře, a hned ztuhla.
Poznala ho okamžitě. Jako by vůbec neuplynulo tolik let. Snad se ani nezměnil, možná jen dospěl do větší pohody. Stejný klidný, tajemný pohled, trochu nadzvednutá obočí, jemný úsměv.
Zatímco se Zuzana vzpamatovávala, vystoupil, rychle jí pomohl s taškami a všechno hodil do kufru.
Uvelebila se na předním sedadle, narovnala si šátek a začala v duchu hledat výmluvy chtěla vysvětlovat, proč právě dnes vypadá tak mizerně. On by ji přece měl poznat také…
Nebo snad…
Tolik let… Kolik?
***
Bylo jí tehdy dvaadvacet. Poslali ji na povinnou praxi do starého polesí. V Plzni na ni čekal Petr, snoubenec. Všechno šlo podle plánu: praxe diplom svatba.
Co by mohla změnit tříměsíční praxe kdesi v zapadlé vísce? Vůbec nic…
Zuzana bydlela v podnájmu u starší paní Anny, která pracovala také u lesa a žila s hluchým dědou, svým tchánem. Zuzana byla odjakživa společenská, rychle se s Annou spřátelila, dědovi pomáhaly obě.
Jednou děd dostal při Zuzaně záchvat a zhroutil se. Běžela shánět pomoc, ale v okolí nikdo nebyl. Náhle se po návsi valil traktor. Mávla. Vyskočil z něj vysoký, líbivý kluk s vážným pohledem.
Do domu přiběhli oba, on dědu bez námahy naložil na traktor, Zuzana hned za nimi.
Dojeli ke zdravotnici, tam už čekala sanitka. Kluk nenápadně nasedl s ní a jeli spolu.
Až když byl děda v dobrých rukách, dali se do řeči. Zjistila, že pracují v jedné správě a žijí kousek od sebe. Jmenoval se Marek.
Jenže už byl večer. Dědu zavezli do nemocnice a tím jejich dobrodružství skončilo, naštěstí všechno dobře dopadlo. A jak teď zpátky? Sanitka zpět do vsi jet nemohla.
Pojď. Máma kamaráda bydlí o kousek dál. Přespíme tam a ráno se vrátíme s chlapama, co jdou na směnu.
Zuzana Marka už znala, neměla důvod se bát. Ale přece jen zaváhala.
Ale já… Budu raději v nemocnici. Ráno mě vyzvedněte.
Kde bys tam ležela? Neboj se, teta Alena je zlatá. Já s Petrem dospím v kůlně.
Nakonec šla. A Marek měl pravdu spala na nadýchaných peřinách, dokud ji teta Alena ráno neprobudila. Pohostinná ženská.
U snídaně jí povyprávěla, že Marek měl ženu odněkud ze Slovenska, ale utekla, nechala mu kluka. Marek prý dře jako kůň: pracuje, staví dům, chová prasata, prodává maso. A její pohled říkal, že by ráda Zuzanu viděla snachou.
Zuzana se jen usmívala. Měla přece snoubence, budoucího inženýra v Plzni, a rozvedení chlapi ji nikdy nezajímali.
Ale náhoda tomu chtěla, že Marek se jí pak začal objevovat všude. Tady na pile, tam v jídelně, jinde na ulici. Anna ho znala už dlouho, společně zase pomohli usadit dědu zpátky doma.
Ty se Markovi líbíš, holka, schválně mi o tobě povídal. Mně se zdá, že vám to spolu ladí.
Ale kdeže. Vždyť mám doma Petra.
Tak formálně ještě není manžel, že? A Marek je poctivý člověk. Prasata sám chová! A malý je taky fajn. Jen mu chybí máma.
Začala Zuzana sledovat Marka všude. Statný, jistý, klidná síla z něj sálala, a hlavně každý ho respektoval.
Poraď se s Novotným, slýchala od pánů.
Zuzana byla ve vsi za paní z města v dlouhém světlém kabátku, co vůbec nezapadal do místní rozbředlé jarní šedi. Ona se nad tím bahnem vznášela, muži tišeji mluvili, chovali se slušněji.
Vážená paní, co tu pohledáváte?
Zuzi, počkej, já tě svezu, volával Marek.
Byť do vsi to nebylo daleko, za deště se Zuzana schovala do jeho traktoru.
Kdo hlídá syna? ptala se, protože muž s dítětem byl pro ni už dospělý, ač Marek byl jen o dva roky starší.
Myslím, že už si můžeme tykat, usmál se Marek, Mates je u babičky, a sousedka pomáhá. Do školky chodí. Roste…
A jak se jmenuje?
Mates, v očích laskavost, to je číslo. Od něj neodtrhneš oko. Babička si s ním užije…
Tobě se tu nelíbí, že?
Ale kdepak… Je tu fajn.
Počkej, až všechno rozkvete. Máme tu nádhernou řeku, povodně tu nejsou a světlo spravíme. To je jen dočasné.
Projížděli ulicí, kde už dávno kvůli šetření nesvítily lampy a Marek, tím svým to spravíme, na sebe bral starost o celou vesnici.
Ach, tenkrát jsem ještě nechápala, že odpovědnost je ta hlavní mužská vlastnost…
Jeho zájem byl čím dál zjevnější nosil v dřevník dřevo, jezdil Anně pro léky, staral se. Ale Zuzana vzdorovala vlastním citům.
Nedokázala si představit život tady, na vesnici. Ve městě, pravda, nic důležitého neměla, než přípravy na svatbu a rodinu. Představovala si, jak by Petra bolelo, kdyby zjistil, že má teď v praxi nového ctitele, i jakou by to byla pohroma pro její mámu.
Ty bys opravdu žila na vsi? zvedla jednou máma nechápavě obočí.
Co by rodina řekla, kdyby se obrátilo, že její budoucí muž je rozvedený zemědělec? Peklo…
Večery venku jen výly psů a vítr a ona si představovala, jaké by to bylo s ním. Miloval by, chránil, byl by vděčný, kdyby se postarala o Matesa jako máma. I vlastní děti by přišly, určitě by byly jako on.
Ale tušila, že to zůstane představou nikdy by si na to netroufla. Petr už koupil prsteny, jeho matka ukládá peníze na svatbu, a její rodiče… Ostuda.
Ale v srdci už něco rostlo, bázlivé a omamné předtuchy nové lásky posiloval jarní vzduch.
Pak se jí zdálo, že Petra nikdy skutečně nemilovala, zato Marka ano. Přítomnost snoubence doma tomu dodávala drama což tu lásku dělá ještě větší.
Jednou, ve chvíli zoufalství, jakoby sama nabídla Markovi blízkost. Sama nechápala, proč snad jako loučení s minulostí, nebo i s novou láskou. Markovi chvíli trvalo, než podlehl. Ale bylo to tak krásné, že neměl proč litovat.
Ale rozhodnout se? Zuzana stále váhala. Nezralost, nebo strach? Nebo prostě nezkušenost.
A pak se to stalo u studny.
Šla pro vodu, před sebou viděla drobného chlapečka.
Sápat se na okraj studny je nebezpečné. Přidala do kroku.
Copak tam lezeš? Spadneš! Kde máš maminku?
Rozhlédla se. Po cestě k nim běžela šedivá dívčina. Mates se vytrhl Zuzaně, rozplakal se a vpadl jí do náruče.
Málem lezl dovnitř, já…
Mateši, nebreč, vždyť víš, že nesmíš…
Dívka zpražila Zuzanu posmutnělým pohledem, kývla a vedla Mateše domů.
Mates? To je snad Markův kluk! zježila se Zuzana a strach ji zamrazil. Cizí dítě. Tomu by musela přijít na chuť nechtěl s ní nic mít.
Později přišla za ní Markova máma. Plakala. Mates byl prý už zvyklý na Martinu, jejich sousedku; že jí má docela rád a že ona miluje Marka. Všechno bylo v pořádku, dokud se neobjevila ta cizí z města.
Zuzana jen mrkala v úžasu vždyť ona je poškozená strana, ne rozvracečka!
Jak se jí Marek snažil přemluvit, aby zůstala! Doprovázel ji na nádraží, přemlouval, že Martina a máma si ve všem dělají domněnky. Ona mu není partnerka, v tom měl pravdu. Vedle Marka působila Martina bázlivě a neviditelně.
Ta je tichá, pořád skloněná, říkala o ní Anna, vy byste se měli k sobě.
Ale Zuzana byla dotčená, odmítala, že by se míšela do něčího života. Nedala na výčitky a odjela nazpět k Petrovi, rozhodnutě a hrdě.
Marka si pamatovala dlouhé roky. Na perónu v kostkované košili, sklopená ramena, mezi obočím vráska žalu, pohled zhaslý. Tak si ho vryla do paměti. Brečela v kupé vlaku.
Tak skončily tři měsíce její praxe.
Ale mládí léčí. Zuzana se vdala za Petra, přišly děti a život vlétl do obvyklého tanečku povinností.
**
Nyní seděla v autě, naposledy si narovnala šátek a přemýšlela, jak svému starému známému vysvětlit, proč právě dnes vypadá tak nešťastně. Vždyť ji musí poznat…
Nebo taky ne. Změnila se. Přibrala, popraskané rty, neforemný kabát…
Kolik let uplynulo? Šestnáct.
Jeli mlčky.
To je tedy počasí, zabručela, když je auto z protisměru zalilo špinavou vodou.
Ve městě to není nic moc. Za městem je líp. Cesty jsou čisté.
Vy jste odtamtud?
Pojíždím tam často, věci zařizuju.
Díky, že jste mě svezli. Auto se mi dnes porouchalo a… Většinou mám svoje, ale dneska… Samozřejmě zaplatím…
Podíval se na ni pohledem, který už nemohla nepoznat.
Ahoj, zašeptala nesměle.
Ahoj, Zuzano.
Poznal jsi mě? Já myslela, že už dávno zapomenuto.
Nezapomněl, odpověděl, upřeně hledíc na silnici.
V Zuzaně se stáhlo u srdce bolestí z minulosti. Hlas, ruce, pohled všechno najednou zpátky. Sundala šátek, byl jí horko.
Jak se žije, Marku? vydechla.
Chvilku mlčel.
Docela jde. Časy jsou zvláštní. Koneckonců, i tobě…
Pořád tam pracuješ? U lesa? převedla řeč jinam.
Ne-e, už dávno ne. Ten podnik zkrachoval a já odešel na vlastní nohu.
Tak to je rozumné. Farma ještě funguje? vzpomněla si, jak Marek choval prasata a prodával maso.
Jo, farma, i firma. Masné výrobky.
Taky obchodujeme, kdo dneska ne…
A vtom si Zuzana vzpomněla, jak na trhu zahlédla nápis Novotný uzeniny. Tehdy to považovala za náhodu.
Vážně? Ty klobásy, co prodáváte Novotný, to je tvoje dílo?
Tak nějak. Nechutnají?
Ale ne, máma si je dokonce jezdí kupovat záměrně. To je teda překvapení.
Marek, jako by se chtěl omluvit za svůj úspěch, začal vyprávět, jak začínali na koleni. Spousty masa, hodně lidí bez práce, tak se pustili do výroby. Brzy měli fabriku a své prodejny.
A děláš to s někým, nebo úplně sám?
Se skvělou partou. Ale musím šéfovat. Jinak bych nezvládl nic.
Zuzana se znovu cítila méněcenně: ve svém sešlém kabátě, ve sněhulích; kdysi paní z města, teď venkovský kluk podnikatel.
A syn?
Usmál se.
Kluci jsou tři.
Tři děti?
Jo, tři synové. A ty?
Syn a dcera, odvětila, otřela si čelo.
Mates je na vojně, prošel si i krizí v zahraničí, málem jsme se zbláznili. Martina hodně zešedivěla, ale teď už se na jaře vrací, díky bohu. Prostřední je na střední škole a nejmladší v páté třídě.
Martina… Takže si vzal opravdu tu šedou myšku.
Teď, při pohledu na Marka, by chtěla říct, jak moc lituje svého starého rozhodnutí. Tolikrát si to přehrála… A teď, když ho vidí…
Petr se ukázal být k ničemu. Ze začátku to šlo, přišla inženýrská práce, služební byt v Ostravě, malé děti, těžkosti, ale všechno se dá zvládnout.
Pak ale začal mít problémy v práci, střídat zaměstnání, pít. O byt přišli, přesunuli se k tchýni. Nakonec Petr odešel úplně, a ani u tchýně to neklapalo.
Zuzana už neunesla víc a šla s dětmi zpátky k mámě. Otec už byl pryč.
Chtěla Markovi vše říct, vyzpovídat se, přiznat, co opravdu cítí. Ale nakonec řekla jen:
Můj starší je v desítce. Dcera v osmé třídě. Letí to…
Letí…
Mlčeli. O nejdůležitějším oba mlčeli, každý si myslel, že je to důležité jen pro něj.
V Zuzaně se ozvalo šimrání viny vůči Markovi. Ale v zápětí si připomněla jeho plačící matku, Martinu ustoupila jim, vždyť tehdy ji gnávila dotčenost a pýcha, že ona přece není přebytečná.
A co ty? obrátil otázku on jakoby mimoděk.
Já? Jak vidíš. Vyhodili mě. Někdo musí živit dvě děti, začala jsem handlovat. Ale je to těžké.
Muž? Petr, že?
Pamatuješ? Zajímavé…
Vždyť jsem tě ještě viděl nevěstu. Jel jsem tehdy jako blázen až ke kavárně, kde byla hostina.
Prosím? zalapala po dechu.
Teta Anna mi to řekla den předem. Marku, nech to být, zítra má svatbu. Jel jsem tedy autem podle vašeho průvodu. Byla jsi tak šťastná, že jsem se neukázal. Vrátil jsem se domů a Martinu jsem požádal o ruku.
Ježiši… Kdybych to věděla…
Stejně bych ti jen zkazil den. Byla jsi krásná a šťastná.
Ano, to bývá každá nevěsta. Ale štěstí netrvalo dlouho. Po pěti letech jsem od Petra odešla s dětmi domů.
Mrzí mě to.
Už jsem zvyklá, snažila se být silná, Ukázalo se, že zvládnu vše. Děti mají co nosit, učí se dobře. Starší chce na medicínu. To ostatní už zvládnu. Handl je poctivá dřina, ale jde to. Mám na trhu místo větrné, ale prodejné. To je vzácnost.
Chtěla mu ukázat, že není v tak špatné situaci, jak by mohl myslet. Nemá firmu, jako on, ale přežívá.
Marek poslouchal, mezi obočím vráska, mlčky.
A tvoje rodina? Jak se má Martina?
Pokrčil rameny, jako by myslí bloudil někde jinde.
Martina? Peče chleba.
Chleba? Sama?
Zpočátku ano. Pak založila vlastní pekárnu, znáš Českou pec?
Jo, jen málokdy něco koupím. Je to ona?
Ano, pro ni jsem to postavil. Má na to talent.
Zuzaně se vybavilo, jak ji kdysi spolupracovnice zatáhla právě do této pekárny chválila tam chleba, ukázala paní s krátkým sestřihem a šátkem ledabyle ověšeným. Tenkrát si Zuzana říkala, kde se v tak mladé ženě bere tolik odhodlání.
Teď už to dávalo smysl.
To je tady někde, viď? podíval se Marek. Zuzana se vrátila k realitě.
Ještě blok.
V tu chvíli však Marek zastavil, vystoupil a utíkal ke stánku s nápisem Květiny.
Za chvíli otevřel její dveře a položil jí na klín ohromnou kytici bílých chryzantém. V šedých pletených kalhotách, kabátu, s rukama statečně sevřenýma kolem květů, seděla Zuzana jak omámená. V očích měla slzy. Nedávno by se tomu bránila, teď se za to nestyděla.
Pak jí pomohl s taškami, vynesl vše až do bytu, a na špinavé schodiště. Zuzana svírala květiny u srdce a rozhlížela se.
Poješ dál? skoro se modlila, aby odmítl, protože doma to vypadalo příšerně samé zboží, krabice, šanony, rozprostřené po všech rozích. A také matka s hromadou otázek.
Ať už by se rozhodl jakkoliv hlavně aby přišel, pochopil, litoval…
Ne, Zuzko, jedu dál. Mám toho dnes nad hlavu, jen jí stiskl zápěstí, pohladil, jako kdyby naposled naposledy.
A pak rychle odběhl.
Zavolat ještě? Povídat si? Vyznat se?
Zuzana se za ním dívala a pochopila, že pro Marka to bylo těžší než pro ni. Loučí se, už se neuvidí. A tím náhlým poznáním jí bylo najednou lehčeji.
Dotáhla vaky domů.
Máma se vynořila ve dveřích: otázky, starosti, novinky. Zuzana ale stejně nevnímala, pořád ještě na zápěstí cítila jeho ruku. Sundala sněhule, donesla je vysušit, všechno dělala po paměti.
Máma za ní chodila a vyprávěla, ale moc ji nebrala na vědomí.
Až když Zuzana seděla u stolu, sama od sebe řekla:
Mami, pamatuješ, jak jsem ti před svatbou vyprávěla o klukovi z praxe v Radčicích? Ucházel se o mě, byl začínající zemědělec. Pamatuješ?
Pamatuju, proč?
Tenkrát jsi mi říkala, že bys to nikdy netolerovala žít někde na vsi, k prasatům…
A dobře jsem řekla. Byla bys teď v hnoji.
Já ho dnes potkala.
Kde?
Je to jedno… Mami, všechno to maso Novotný to je jeho podnik. A jeho žena je majitelka České pece. Vidíš…
Máma zůstala sedět s šálkem v ruce. Pak jej tiše postavila, v očích krátce zajiskřilo přesvědčení, pak smutek. Po chvilce, sama sebe i dceru utěšujíc, pronesla:
No tak, osudu stejně neunikneš. Kdyby to šlo, lidé by se porvali do posledního místa.
A Zuzaně bylo najednou mámy líto.
Nevadí, mami. Máme se fajn. Dnes jsem prodala dva obleky a tři bundy. Všechno bude. Nebuď smutná…
Správně. Kdyby člověk věděl, kde upadne, vždycky by si nastrčil polštář. No jo…, ale stejně byla ta zpráva jak břemeno, matka odešla do svých myšlenek.
Za chvíli dorazil syn. Vysoký, statný, vážné a maličko tajemné oči. Teď v něm Zuzana jasně viděla Marka.
A kdo by tenkrát rodině vysvětlil, že tříkilové dítě se narodilo o měsíc dřív? Ale všichni tomu uvěřili, Zuzana přeci nebyla žádná holka do větru.
Syn si sedl ke stolu.
Mami, hlavně se nezlob. Dostal jsem práci v jezdeckém klubu. Budem se starat o koně, platí nám za to. Neboj, sypal rychle, hleděl jí do očí, jako by čekal výbuch, Školu to nijak neomezí, slibuju, mami…
Zuzana vzdychla. Včera by brblala. Dnes…
Dobře, Marku. Už nejsi dítě. Každá poctivá práce je důležitá. Peníze budeš potřebovat, já proti tomu nic nemám.
A on si šťastně nalil polévku, občas na ni koukl: něco byla v mámě jinak, ale co přesně, netušil. Tak zvláštně se cítil.
Zuzana nemohla usnout. Neplakala, ani nesmutnila, ovládl ji podivný klid.
Dívala se na bílé chryzantémy, v duchu přemítala o osudu, o tom, že každý jde vlastní cestou, musí vstoupit do nové životní etapy bez toho druhého.
Tenkrát jim osud rozdělil život na před a po setkání. I teď to cítí znovu.
A oba mají před sebou další překvapení a šanci na štěstí. Už se neuvidí, ale dál budou dělit energii.
Všechno se děje z nějakého důvodu.
To dnešní setkání jí bylo dáno, aby pochopila něco velmi důležitého.