Náhodná kytice a životní zvrat
Libuše seděla sama ve svém malém bytě v Turnově, když ticho přerušilo zazvonění u dveří. Neochotně vstala z gauče a nakoukla skrz kukátko. Venku stál mladý muž s obrovskou kyticí růží. „Kdo to je?“ pomyslela si s nevolí.
„Kdo je tam?“ zeptala se Libuše, aniž by spěchala otevřít.
„Květiny pro vás…“ odpověděl cizinec.
Libuše pootevřela dveře a nedůvěřivě ho změřila pohledem.
„Květiny? Pro mě?“ udiveně řekla.
„Ano, pro vás,“ usmál se. „Vy jste Adéla?“
„Ne, já jsem Libuše,“ odpověděla a cítila, jak se jí v nitru mísí zklamání.
„Počkejte,“ zarazil se a sáhl pro telefon. „Omlouvám se, asi jsem se spletl v bytě…“
„To nevadí,“ povzdechla si Libuše s nepatrným úsměvem.
Vrátila se dovnitř, ale za chvíli zvonění znovu zaznělo. Podívala se skrz kukátko a ztuhla překvapením.
Dnes slavila své pětadvacáté narozeniny poprvé sama. Necítila žádnou radost. Nepřála si vidět přátele, vycházet ven nebo předstírat, že je všechno v pořádku.
Kamarády ji přemlouvali, aby oslavu strávila v kavárně, ale odmítla.
„Nemůžeš sedět doma a smutnit v takový den!“ naléhala její nejlepší přítelkyně Jana. „Je ti teprve pětadvacet! Setkáš se ještě se svým osudem. A ten Marek si tvých slz nezaslouží. Připrav se, zastavíme se pro tebe!“
„Ne, Jano, ne dnes,“ odpověděla pevně Libuše.
„Ale vždyť máš narozeniny! Musíš to oslavit!“ nepřestávala.
„Nechci nic slavit. Promiň,“ uzavřela téma.
„Škoda,“ povzdechla si Jana. „Ale pokud změníš názor, zavolej.“
„Nezmění.“
Libuše těžce nesla rozchod s bývalým snoubencem Markem. Chodili spolu téměř rok a on jí dokonce nabídl manželství. Tehdy byla v sedmém nebi a snila o svatbě, domově a dětech. Ale těmto snům nebylo souzeno se naplnit.
Brzy se dozvěděla, že Marek vedl dvojí život. Kromě ní měl jinou dívku, Veroniku. S Libuší plánoval svatbu, ale s Veronikou se scházel jen tak. Vše se změnilo, když Veronika oznámila, že čeká dítě. Její otec, vlivný člověk a šéf Marka, dal ultimátum: buď svatba, nebo výpověď.
Když vyšla pravda najevo, Libuše byla v šoku. A když jí Marek nabídl, že zůstane jeho milenkou i po svatbě s Veronikou, ztratila řeč.
„Vážně mi nabízíš, abych byla tvoje milenka?!“ vykřikla, cítíc, jak se jí svět hroutí.
„Co je na tom špatného?“ upřímně se podivil Marek. „Bylo nám spolu dobře. Ty mě miluješ, já tebe…“
„O jaké lásce mluvíš?!“ křičela Libuše. „Podváděl jsi mě, scházel ses s jinou! Tak se přece s milovanou nechová!“
„Ale Veronika se na mě lepila sama,“ bránil se. „Je krásná, nedokázal jsem odolat. Jsem přece muž! Ale s ní je nuda, zatímco s tebou se dá o všem mluvit.“
„Mlč!“ přerušila ho. „Odejdi, nechci tě vidět!“
V té chvíli se jí zdálo, že její život skončil. Jak po tomhle mužům věřit? Marek přísahal lásku, dvořil se a tvrdil, že je ženou jeho snů. A nakonec to všechno byla lež.
Mimoděk si vzpomněla na matku, kterou otec opustil, když jí byly tři roky. Později, když chodila do druhé třídy, se matka pokusila najít nového partnera, ale její vyvolený si vybral její nejlepší přítelkyni. Od té doby se Eva, její matka, v mužích zklamala a rozhodla se, že její úděl je samota.
„Snad se ti, dcero, poštěstí potkat správného muže,“ často vzdychala.
Radovala se, když jí Libuše oznámila zásnuby. Eva žila ve vesnici, kde Libuše vyrostla. Po škole dívka odešla do města, nastoupila na univerzitu, našla práci, pronajala si byt a snila o rodině. Nyní, po Markově zradě, pochybovala, že se to kdy stane.
Pětadvacáté narozeniny nepřinesly radost. Snívala o tom, že je stráví s milovaným, ale místo toho zůstala sama se zlomeným srdcem. Libuše si uvařila kakao a zachumlala se do teplého deky, kterou upletla její matka. Eva byla šikovná a pletla na zakázku. Její výtvory budily obdiv. Libuše také ráda pletla, ale k matčině zručnosti měla daleko.
Nestihla ani napít, když znovu zazvonil zvonek.
„Zvláštní,“ pomyslela si. „Kdo to může být? Jen ne Jana s Kateřinou, řekla jsem jim, že nikam nejdu.“
Libuše byla skromná a v okamžicích smutku dávala přednost samotě. Podívala se skrz kukátko. Za dveřmi stál tentýž mladík s nádhernou kyticí.
„Kdo je tam?“ zeptala se bez otevření.
„Květiny pro vás…“ odpověděl.
Opatrně pootevřela dveře a prohlížela si květiny i jeho.
„Pro mě?“ podivila se.
„Ano, pro vás,“ přikývl. „Vy jste Adéla?“
„Ne, já jsem Libuše…“ řekla, cítíc lehké mrzutosti.
„Počkejte,“ zarazil se a zkontroloval papírek s adresou. „Tohle je váš byt?“
„Ano, ale já nejsem Adéla.“
„Vteřinku,“ řekl a podal jí kytici. „Podržte, prosím.“
Zavolal někomu, zřejmě si ověřoval adresu.
„Jaké číslo? Chápu,“ řekl a otočil se k Libuši. „Promiňte, spletl jsem se. Měl jsem jít k pětadvacítce, ale omylem k pětce… To je trapas.“
„To nic,“ usmála se Libuše. „Dobře, že jste se hned zeptal na jméno. Byla bych si vzala kytice, které mi nepatří. Dnes mám narozeniny, takové překvapení by bylo… ale co kdyby…“
„Narozeniny?!“ zvolal. „Gratuluji! Asi čekáte hosty,Pak se otočil a s úsměvem dodal: „Takže ty květiny jsou vlastně přesně pro vás.“