Nádech cizí duše: příběh z venkovského domu

Dobré zprávy

Teplo cizí duše: příběh ve venkovském domě

Petr postavil těžké kýble s vodou na lavici v předsíni u babičky Boženy a už se chystal odejít, ale stařenka ho pevně chytila za rukáv, beze slova ukázala směrem do světnice. Poslušně za ní vešel a přisedl si na širokou lavici u dveří, čekal, co poví.

Božena, ani nemrkla, vytáhla z trouby litinový hrnec, letmo pohlédla na staré hodiny na stěně, jako by naznačovala, že je čas oběda, a nalila do hluboké mísy voňavou kyselovou polévku. Přidala kus špeku, cibuli a krajíc žitného chleba s křupavou kůrkou. Pak ještě sáhla po lahvi slivovice. Její shrbená záda ovázaná vlněným šátkem vypadala křehce, ale v holínkách se pohybovala sebejistě, navzdory horku v chalupě.

Petr snížil hlas a začal:

„Polévku s chutí sním, ale pití – to mě prosím omluv. Slíbil jsem si, babi Boženo, že už ani kapku. Líbal jsem křížek, faráři jsem přísahal. Po tom, co jsem se napil a začal žárlit na Martinu, udělal jsem v hospodě takový výstup – sám nevím, jak mě neodvezli na služebnu. Za rozbité židle jsem musel vysolit pořádnou sumu. Máma říkala, že tě bolí záda, tak jsem přišel přinést vodu. Teď se najím, nanosím dříví, a třeba ještě něco vymyslíš. Jak mě máma uvidí u televize, hned mi vymyslí práci, jako by ji tahala z rukávu.“

Petr se zachechtal své vlastní hříčce, ale hned se začal dusit polévkou. Božena nelenila a začala ho bít svými malými pěstmi po zádech, jako by zatloukala hřebíky do prkna. Když se chlapec vykašlal, pokračoval v jídle, a pak se mazaně přimhouřenýma očima zeptal:

„Babi, jak vlastně spíš? Narovnaná, nebo jako lunt?“

Božena se na něj podívala svýma jasnýma, modrýma očima, v nichž probleskl úsměv, a mávla rukou, jako by ten dotaz odbyla.

„Jen koukám, ty jsi v mládí byla krasavice!“ pokračoval Petr a přikývl na starou fotku na zdi. „Husté vlasy, obočí jako dva duhy nad čelem a oči – hvězdy v noci. Moje Martina je taky krasavice! Pojď, budu ti vypočítávat její přednosti, a ty počítej na prstech. Jenže bojím se, že ti prsty nestačí: hezká, statná, skromná, hodná, pracovitá, čistotná, šetrná, zpívá jako slavík, tančí – k pohledání, není lakomá, nikdy nebyla vdaná, nepije, nekouří, po cizích dvorech neběhá. Tak co, babi, došly ti prsty?“

Petr si všiml, jak se Boženiny oči rozzářily smíchem. Hruď se jí chvěla, ale žádný zvuk nevyšel – jen teplo v očích.

„Jaké máš oči, babi, jasné, živé, na tvůj věk!“ obdivoval ji. „Martinu znáš?“

Božena rozložila ruce a pokrčila rameny, jako by říkala: „Kdo vás má chápat, jestli jste dobří, nebo ne.“

„Samozřejmě, my nejsme jako vy,“ pokračoval Petr. „Vy jste rodiče poslouchali, báli jste se odmlouvat. A my? Stačí, aby něco nebylo po našem – a hned držíme řeč jako na trhu. Máme na všechno svůj názor. Můj táta se se mnou vždycky radí, než něco udělá. A máma mě vůbec bere za hlavu rodiny. Bratři se rozutekli po městech, já jsem nejmladší, dokud se neožením, bydlím s rodiči. Ale chci svatbu, hromadu dětí. Martina je – no táák! Já jsem veterinář, řeknu to odborně: je zdravá, porodí, kolik bude chtít. Tak co, prsty už nestačily?“

Petr se pořádně najedl, horko z kamen ho ukolébalo. Přestože Boženu bolela záda, v její chalupě bylo čisto jak v muzeu. Nejvíc koukala obrovská postel s peřinou, hromadou polštářů a krajkovým přehozem. Petr snivě prohlásil:

„Takové postele bych chtěl na svatební noc! I když – možná ani ne, na takové peřině bych se uvařil jako vejce a na všechno bych zapomněl.“

Zasmál se a dodal:

„Martina brzy dodělá školu, vrátí se do vesnice a uspořádáme svatbu. Studuje na zdravotní sestru. Představ si, jaká paráda: já budu léčit zvířata, ona lidi. I když máma občas tátu nazve dobytkem. Ale co, občas jsme všichni horší než dobytek. Slyšelas, jak Vašek ukradl Honzovi motorku a utopil ji v rybníku? No není to dobytek? A Pavel kouřil na seníku, málem mu chytla stodola. Taky pěkný exemplář!“

Ale největší syčák je Standa. Chodil s Andulkou, podvedl ji, ona otěhotněla a on si přivezl nevěstu z města. Andulka málem zešílela, mysleli jsme, že si sáhne na život. Ale včera šla vesnicí, usmívala se, bříško napřed, říkala, že bude kluk, Bůh jí dal štěstí. Já si říkám: jak ten Standa bude chodit kolem jejího domu, až bude vědět, že tam jeho syn roste? Ale já Martinu nikdy neopustím! Když se na ni podívám – tak ji chci obejmout, aby se rozplynula v mých rukou, abychom byli jedno. Ale je to přísná holka, před svatbou ani nápad. Ta svatba je jako čára, a překročit ji s ní nebudu. Ze zdravotní sestry bude šikovná, tvé záda vyrovná raz dva. Injekce píchá – komár kouše víc. A já si občas říkám: až nám družstvo přidělí byt, budu po tobě, babi, smutnit. Nebudeme bydlet vedle. Ale nic, vždycky přijdu pomoct, pokecat. Co máš ještě dobrého?“

Božena šikovně popadla pohrabáč a vytáhla z trouby hrnec s pohankou a masem. Vůně ho udeřila do nosu, až mu až zatočila hlava. Chytil lžíci a jako dítě začal bouchat do stolu. Božena se usmívala, oči jí zářily radostí, že se její vaření chlapci líbí.

„Ty si zatím lehni na peřinu, než dojím,“ mrkl na ni Petr. „Nebo ji máš jen na okrasu? Nevadí, my s Martin”Po večeři ještě naposledy přiložil do kamen a s úsměvem na rty vyšel do večerního chladu, zatímco Božena tiše mávala z okna, jako by věděla, že se zase brzy vrátí.”

Rate article
Add a comment