Nadbytečná dcera
„Já vás přece neprosila, abyste si ho pořizovali,“ rozčilovala se Kristýna. „Proč kvůli vašemu dítěti musím snášet nepohodlí? Nejdřív jste mi sebrali pokoj, pak ze mě udělali hlídací službu zdarma a teď zjišťuju, že mám odevzdat svého jediného kamaráda? Který se mnou žije devět let? Tak to ne! Jdu k babičce a budu bydlet s Rexem! A svého Vašíka si vychovávejte sami!“
Šestnáctiletá Kristýna se poslední rok neustále hádala s rodiči.
Měla k tomu své důvody – od narození syna matka s otcem na existenci starší dcery zapomněli. Od devíti let byla odkázaná sama na sebe. Když byla menší, pravému důvodu jejich chladu nerozuměla. Lhostejnost rodičů ji trápila.
Tajně plakala a stěžovala si babičce: „Pořád jen s Vašíkem! Když je poprosím, aby si se mnou hráli, máma říká, že nemá čas a táta se otočí zády. Babi, oni mě nemají rádi?“
„Ale kdeže, zlatíčko,“ krčila rameny Jana Nováková. „Samozřejmě tě milují! Jen mají teď těžké období. Vašík je malý, potřebuje péči. Vždyť víš, že ještě ani neudrží hlavičku. Až trochu povyroste, bude líp. Zkus mámu víc vypomáhat – choď s bráškou na procházky, hraj si s ním. Třeba pak rodiče najdou víc času.“
Babička sice radila, ale věděla, že ani Kristýny pomoc situaci nezmění. Pro Olenu a Václava byl prvorozený dítě nechtěnou chybou. Sezdali se kvůli neplánovanému těhotenství – Václav Olenu znal jen pár měsíců. Když začali chodit, netušil, že mu dívka o dva roky lhala, aby vypadala dospěleji.
Šestnáctiletá školačka s bříškem znamenala pro Václava problémy. Proto dívku pojal za ženu. Kristýnu nikdo netěšil. Olena toužila po zábavě a vinu za ztracené večírky dávala dítěti. Václav dceru miloval stejně málo – vždycky si přál syna.
Vašík se stal rodičovským „světlem v okně“. Jeho příchod plánovali, připravovali se.
„Mami, koupíš mi tu panenku s rybím ocasem?“ žádala Kristýna v hračkářství.
Olena, prohlížející miniaturní čepičky, odsekla: „Nemám peníze navíc. Už mě přestaň zesměšňovat! S tebou je nemožné jít kamkoli nakupit – pořád jen žebráš! Přece víš, že brzy přijde bratříček. Musíme mu koupit postýlku, kočárek… Proč jsi tak sobecká?“
Dívka postupně uvěřila, že její touhy jsou hřích. Bratrovi přece patří přednost.
***
Vašík nedostatkem netrpěl. Rodiče mu kupovali hračky denně. Připravili mu i vlastní pokoj – Kristýnu přestěhovali do obýváku. Když protestovala, otec ji okřikl: „Jsi skoro dospělá, vyspíš se na gauči! Miminko potřebuje soukromí. V našem pokoji by kolíbka zabrala všechno místo.“
„Nerýpej,“ přidala se Olena. „Měla bys být ráda. Já neměla sourozence. Budeš mít parťáka! A půlku svých hraček vyhoď – nemáme kde skladovat.“
***
Po Vašíkově narození přišla Kristýna o poslední zbytky dětství. Rodiče rozhodli, že dcera je dost stará na hlídání. Když mimino v noci plakalo, křikli z ložnice: „Neslyšíš ho? Dej mu dudlík, zkontroluj plenku!“
Kristýna vstávala i po návratu ze školy. Olena si užívala druhý mateřský.
Babička při návštěvách zuřila: „Oleno, to je nehoráznost! Dávat desetileté holce na starost kojence!“
„Není to nic hrozného,“ mávla rukou snacha. „Ať si zvyká. Jednou bude matkou, tohle se jí hodí. A já jsem vyčerpaná! Václav v práci, doma mi nepomůže…“
„Okrádáš ji o dětství!“
„To už dneska frčí jinak. Vašík je její krev – má povinnost pomáhat!“
***
Ve třinácti Kristýna bratra nenáviděla. Vašík byl chytrý a zlomyslný. Brzy pochopil, že každou lumpárnu může svést na sestru.
„Co pořád vyvádíš?“ ječela Olena při večeři. „Našla jsem střepy v koši! Rozbila jsi hrnek?“
„To Vašík shodil ze stolu, když jsem mu nedala bonbóny!“
„Ty mu budeš poroučet?“ zařval Václav. „Nejsi tu šéf! Ať si sní, co chce!“
„Máma mi řekla, že nejdřív musí polívku…“
„Ty pitomko!“ vjela jí Olena do řeči. „Mohl se pořezat! Dneska zůstaneš doma a naučíš ho písmena! Už ve školce zaostává – všechny děti čtou, on neumí ani do pěti!“
Vrchol přišel v Kristýniných šestnácti. Rodiče bez dovolení rozhodli dát pryč jejího psa Rexe – voříška, kterého před lety našla a vychovala.
„Do zítra ho tu nechci! Vašík začal kýchat – má alergii na srst.“
„Nedám ho! Rex je jediný, kdo mě má rád!“
„Kdo se tě ptá?“ odbyl ji Václav. „Toho hafana jsme trpěli dost dlouho. Už aby byl pryč.“
„Zůstane se mnou!“
„A bratra nemiluješ?“ sykla Olena. „Riskuješ jeho zdraví kvůli toulavému psu? To jsem slyšela správně?“
„Ano! Už vás nemůžu vidět! Kvůli Vašíkovi jsem přišla o dětství! Když kamarádky chodily na kafe, já tlačila kočár po parcích, zatímco ty, mámo, jsi chrápala! Když se spolužáci připravovali na přijímačky, já běhala ze školy do školky! Už dost! Stěhuju se k babičce!“
***
Babička Jana dívku přijala. V jejím bytě Kristýna konečně dýchla – nikdo ji neotravoval, nenutila se starat o bratra.
Olena vydržela měsíc. Pak zavolala: „Okamžitě se vrať! Nezvládáme to. Vašíka nemá kdo vyzvedávat ze školy!“
„A já s tím mám co dělat? Tvůj syn – tvůj problém. Já studuju gymnázium. Tady u baby mám klid na učení.“
„Počkej, až přijde táta…“
Babička vzala telefon: „Oleno, nehroz! Vašíkovi je sedm – ať si počká sám, nebo mu zaplaťte au-pair. Kristýnu nevrátím. Ať se učí v klidu!“
***
Nakonec rodiče najali chůvu. Kristýně hanba nebyla – Vašík byl přece bratr, ne syn. Zodpovědnost za něj nést nemusela.
