Na začátku našeho vztahu mi Petr jasně řekl: do domácích prací se zapojovat nehodlá. Tvrdil, že vydělává peníze a živí rodinu, zatímco péče o domácnost je čistě moje starost. Tehdy, zaslepená láskou, jsem na tyto podmínky kývla, přesvědčená, že to zvládnu sama.
Roky plynuly a únava se kupila. Pracuju stejně jako on, ale po návratu domů mě čeká nekonečný kolotoč: uklízení, vaření, praní a pomoc dětem s úkoly. Petr však po práci odpočívá, protože podle něj už svou povinnost splnil. Když požádám o pomoc, odmítá a připomíná naši dohodu. V zoufalství jsem se svěřovala sestře Jitce. Ta mi vždycky řekla, že jsem věděla, do čeho jdu, a že změnit dospělého člověka je těžké, zvlášť když je přesvědčený o své pravdě.
S příchodem dítěte se to ještě zhoršilo. Doufala jsem, že otcovství Petra změní, ale zůstal stejný. Všechny starosti o miminko padly na mě. Petr se vymlouval na únavu a důležitost práce – podle něj bylo hlavní zajistit rodině peníze. Cítila jsem se osamělá a nepochopená. S kamarádkami to bylo ještě horší – jejich muži pomáhali s dětmi i domácností. Začala jsem srovnávat a vztek narůstal.
Jednou jsem to už nevydržela a vychrlila na něj všechno, co jsem v sobě dusila. Vyslechl mě, ale jeho odpověď nepřekvapila: „Vědělas, do čeho jdeš. Já se měnit nebudu. Pokud ti to nevyhovuje, je to tvůj problém.“ Tyhle slova mě zranily víc, než jsem čekala. Došlo mi, že jsem čekala změnu, která nikdy nepřijde.
Teď stojím před rozhodnutím: žít dál v manžství, kde je všechno na mně, nebo sebrat odvahu a něco změnit. Mám přece právo na partnera, který mě váží a je ochotný sdílet nejen radosti, ale i starosti všedních dnů.
