Na bohaté svatbě, při prosbě o jídlo, dítě strne, když v nevěstě rozezná svou dávno ztracenou matku. Rozhodnutí ženicha dožene k slzám všechny hosty…
Chlapec se jmenoval Jaroušek. Bylo mu deset let.
Kdysi dávno ho nalezl bezdomovec jménem Bedřich jako kojence pod mostem přes Vltavu v Praze. Dítě leželo v plastové vaničce poté, co se pře městem přehnala noční bouře. Na zápěstí ošoupaný červený náramek. Vedle něj zmoklý lístek: Prosím, postarejte se o něj. Jmenuje se Jaroušek.
Bedřich tehdy žil sám na nádraží, ale dítě si vzal. Krmil ho tím, co se mu podařilo sehnat, zahříval ho, jak mu síly stačily. Vždycky říkával: Když jednou najdeš maminku, odpusť jí. Děti se neopouštějí bez bolesti.
Let šel za letem, Bedřich vážně onemocněl. Jaroušek žebral a jednoho dne se ocitl před honosným svatebním sálem v zámku poblíž Litomyšle. Měl štěstí – dali mu talíř jídla.
Když přišla nevěsta, Jaroušek ztuhl. Na jejím zápěstí visel týž červený náramek.
Přistoupil blíž a šeptem se zeptal, jestli je to jeho maminka.
Žena zbledla jako stěna. V sedmnácti letech tajně porodila syna, bála se rodiny a nechala ho jedné divoké noci u řeky, doufajíc, že se nad ním někdo smiluje. Poté ho léta marně hledala.
Ženich zastavil svatební slavnost. Pronesl, že přijímá nejen ji, ale i celou její minulost. A pokud je Jaroušek její syn, pak je i jeho.
K tomu dodal něco nečekaného: Bedřich je jeho biologický otec, se kterým ztratil dávný kontakt. Právě ten člověk, jenž kdysi zachránil dítě.
Ten den se svatba nakonec konala. Ale nejprve všichni jeli za Bedřichem do nemocnice.
Stařík je spatřil pohromadě a zašeptal: Srdce si vždy přitáhne ty, které milovalo.
Poprvé v životě Jaroušek cítil, že má rodinu. A dokonce dvě.