Libuše Nováková stála v prahu ložnice, jen mírně pootevřela dveře, aby se nezasahovala, ale zároveň nepropásla ten podstatný okamžik. Hleděla na svého syna Šimona stejným pohledem, v němž se proplétaly mateřská hrdost, něha a něco téměř posvátného. Šimon stál před zrcadlem v bílém obleku s motýlkem, který mu vypůjčili kamarádi z divadelní kategorie.
Všechno vypadalo jako ze scénáře byl postavený, hezký a klidný. Přesto v Libušině nitru něco sevřelo bolest: připadala si jako zbytečná postava v téhle sérii, jako by neexistovala v tomto světě, jako by ji nikdo nepozval.
Opatrně si upravila rozpadlý starý šaty a v hlavě si představovala, jak by vypadaly s novým kabátem, který chtěla mít na zítřejší svatbu už se rozhodla jít, i když nebyla pozvána. Jenže ještě nepřišla k prvnímu kroku, když Šimon, jako by zachytil její pohled, otočil hlavu a jeho výraz se okamžitě změnil. Přišel blíže, zavřel dveře a zůstal v místnosti.
Mami, musíme si promluvit řekl chladně, ale rozhodně.
Libuše narovnala záda. Srdce jí bušilo jako šílené.
Samozřejmě, miláčku. Já kupila jsem ty boty, pamatuješ, co jsem ti ukazovala? A ještě
Mami přerušil ji nechci, abys zítra přišla.
Libuše ztuhla. Slova mu dopadla jako výpad elektrického proudu, její mysl se odmítla vpustit bolest do srdce.
Proč? chvějícím se hlasem. Já já
Protože je to svatba. Budou tam lidé. Vypadáš no ne úplně podle představ. A tvoje práce Mami, pochop, že nechci, aby o mně lidé mysleli, že jsem z takové podřadné pozice.
Jeho slova padala jako ledový déšť. Libuše se snažila odpovědět:
Přihlásila jsem se k kadeřníkovi, budou mi dělat účes, manikúru Mám skromné šaty, ale
Nemusíš přerušil ji znovu. Nezvyšuj to. Přesto budeš ostatními vyčnívat. Prosím, prostě nepřijď.
Vyšel, aniž čekal na odpověď. Libuše zůstala sama v tlumené místnosti. Ticho ji obklopilo jako hedvábí. Všechno se stálo i její dech, i tikání hodin.
Seděla nehybně dlouho. Pak, jako by ji zasáhla vnitřní síla, vstaň, vytáhla ze skříně starou zaprášenou krabici, otevřela ji a vytáhla fotoalbum. Vypovídal po něm starý papír, lepidlo a zapomenuté dny.
Na první stránce vybledlá fotografie: malá holčička v mačkaných šatech stojí vedle ženy, která drží láhev. Libuše si vybavila ten den matka tehdy křičela na fotografa, pak na ni, pak na kolemjdoucí. O měsíc později jí odebrali rodičovskou péči. Tak skončila v dětském domově.
Stránka po stránce jako údery. Skupinová fotka dětí v jednotném oděvu, bez úsměvu. Přísná vychovatelka. Právě tehdy poprvé pochopila, co znamená být nikomu nepotřebná. Bývali jí šikani, trestáni, nechávali bez večeře. Ale neplakala. Plákaly jen slabí, a slabé neměli slitování.
Další kapitola dospívání. Po maturitě se ujal práce servírky v pohraniční kavárně. Bylo těžko, ale už ne tak strašně. Získala svobodu a to ji nadchlo. Začala se starat o vzhled, šila si sukně z levných látek, vinula vlasy starým stylem. Večer se učila chodit na podpatcích jen aby se cítila krásná.
Pak přišla náhoda. V kavárně se rozproudila ruch. Náhodou vylila šťávu na zákazníka. Panika, křik, manažer křičel na rozkazy. Snažila se omluvit, všichni byli rozzlobení. Pak přišel Viktor vysoký, klidný, v světlé košili a usmál se:
To je jen šťáva. Náhoda. Dejte jí pokoj pracovat.
Libuše byla ohromena. Nikdy předtím s někým tak nepromluvila. Ruce se jí třásly, když brala klíče.
Následující den přinesl květiny. Položil je na pult a řekl: Rád bych tě pozval na kávu, bez závazků. Usmál se tak, že poprvé po letech se cítila jako žena, ne jen servírka z dětského domova.
Seděli na lavičce v parku, pili kávu z plastových kelímků. Viktor vyprávěl o knihách, cestování. Libuše vyprávěla o domově, snech, o tom, jak si představuje rodinu.
Když ji vzal za ruku, nedokázala uvěřit. Její svět se změnil: v tom dotyku bylo víc něhy než za celý život. Od té chvíle na něj čekala. A kdykoli se objevil vždy ve stejné košili, stejných očích zapomínala na bolest. Styděla se za chudobu, ale on to neviděl. Říkal: Jsi krásná. Stačí být sama sebou.
A ona uvěřila.
To léto bylo neobyčejně teplé a dlouhé. Libuše ho později vzpomínala jako nejsvětlejší období svého života kapitolu psanou láskou a nadějí. S Viktorem jezdili k Vltavě, procházeli lesy, hodiny povídali v malých kavárnách. Seznámil ji se svými přáteli chytrými, veselými, vzdělanými. Zpočátku se cítila cizí, ale Viktor jí pod stolem pevně stiskl ruku ten gest byl silný.
Sledovali západy slunce na střeše domu, nosili si tam čaj v termose, zabalení v dekách. Viktor snil o práci v mezinárodní firmě, ale říkal, že nechce navždy opustit zemi. Libuše poslouchala, držela dech, pamatovala si každé slovo, protože cítila, že je to křehké.
Jednou se zeptal vtipně, ale i vážně jak by reagovala na svatbu. Smála se, zakrývajíc rozpaky, a odvracela pohled. Ale v duši zazářilo: Ano, ano, tisíckrát ano. Bála se to říct nahlas, bála se zničit pohádku.
Pak pohádku zničili ostatní.
Seděli v té samé kavárně, kde Libuše kdysi pracovala, když všechno začalo. U sousedního stolu někdo hlasitě praskl, pak se rozlil koktejl na Libušu. Tekutina tekla po tváři i šatech. Viktor vyskočil, ale bylo už pozdě.
U sousedního stolu stála jeho sestřenice. V hlase měla zlobu a odrazu:
To je ona? Tvá vyvolená? Uklízečka? Z dětského domova? To nazýváš láskou?
Lidé se dívali. Někdo se smál. Libuše neplakala. Pouze vstala, otřela si tvář ubrouskem a odešla.
A od té chvíle začal pravý tlak. Telefon se rozpadal pod hrozbami a výhrůžkami: Odešli, dokud není pozdě. Řekneme všem, kdo jsi. Máš poslední šanci zmizet.
Začaly provokace: lhaly o ní sousedům, šířily pomluvy, že je zlodějka, prostitutka, narkomanka. Jeden starý soused, Jakub Ivanovič, přišel a řekl, že mu lidé nabízejí peníze za podpis papíru, že ji viděli vyhazovat něco z bytu. On odmítl.
Jsi dobrá řekl. A oni jsou hadi. Drž se.
Libuše vydržela. Viktorovi nic neřekla nechtěla mu kazit život před odjezdem do zahraničí: měl odletět na stáž do Evropy. Jen čekala, že vše přejde, že vydrží.
Ale ne vše záviselo na ní.
Krátce před odletem zavolal Viktorovi otec Miloš Borislav Sýkora, starosta města, mocná a tvrdá osobnost, a svolal Libuše k setkání v jeho kanceláři.
Přišla skromně, ale čistě oblečená. Posadila se naproti, narovnala se, jako před soudem. On se na ni díval jako na prach pod nohama.
Nechápeš, s kým si se zapletla řekl. Můj syn je budoucnost naší rodiny. Ty jsi skvrna na jeho pověsti. Odeď se, nebo sám zajistím, že už nikdy nepřijdeš. Navždy.
Libuše sevřela ruce na kolenou.
Miluji ho šepla tiše. A on mě miluje.
Láska? zamručel Sýkora. Láska je luxus jen pro rovnocenné. Ty nejsi rovnocenná.
Nedala se zlomit. Odešla, hlavu držela vysoko. Neřekla Viktorovi nic. Věřila, že láska zvítězí. Ten den však odešel, aniž by se dozvěděl pravdu.
Týden poté ji povolal majitel kavárny, Stanislav, suchý a vždy nespokojený. Tvrdil, že zmizely zboží a někdo prý viděl, jak si něco vyváží z podkroví. Libuše nic nepochopila. Pak přišla policie. Začalo vyšetřování. Stanislav ukázal na ni. Ostatní mlčeli. Ti, kteří věděli pravdu, se báli.
Státní advokát byl mladý, vyčerpaný a lhostejný. V soudní síni mluvil nezajímavě. Důkazy nespolehlivé, sešité bílými nitěmi. Kamery nic neukázaly, ale svědectví očitých svědků byla přesvědčivější. Starosta vynaložil síly. Verdikt tři roky trestu v obecním ústavu.
Když za ní zamkly dveře vězení, Libuše pochopila: všechno, co bylo láska, naděje, budoucnost zůstalo za mřížemi.
O několik týdnů později jí začala bolet hlava. Navštívila nemocnici, udělala testy. Výsledek pozitivní.
Těhotná. Od Viktora.
Zpočátku nemohla dýchat od bolesti. Pak přišla tichá chvíle. Pak rozhodnutí. Přežije. Pro dítě.
Být těhotná ve vězení je peklo. Šikanovali ji, ponižovali, ale mlčela. Hladila břicho, povídala s miminkem v noci. Přemýšlela o jménu Šimon, po svatém patronovi. Na počest nového života.
Porod byl těžký, ale dítě přišlo zdravé. Když poprvé vzala syna do náruče, zaplakala. Tichý, beze slz. Nebyla to zoufalství, ale naděje.
Na oddělení jí pomáhaly dvě ženy jedna za vraždu, druhá za krádež. Tvrdé, ale s respektem k novorozenci. Učily, radily, podporovaly. Libuše se držela.
Po ročně a půl jí podmínkou propustili. Na svobodě na ni čekal Jakub Ivanovič s roztrhaným dětským obálkou.
Vezmi řekl. Dostali ho. Pojďme, čeká tě nový život.
Šimon spí v kočárku, pevně objímajíc plyšového medvídka.
Nevěděla, jak poděkovat. Nevěděla, kde začít. Ale začala hned první den.
Ráno začínalo v šest Šimon v kojence, Libuše v kanceláři, úklid. Pak pracovala v myčce aut, večer na brigádě ve skladu. V noci šila, řemeslné ubrousky, zástěry, povlaky. Den se míchal s nocí, a vše se rozplývalo v mlze. Tělo bolílo, ale šla dál, jako naprogramovaná.
Jednou potkala na ulici Laru tu samou dívku z kiosku u kavárny. Zastavila se, když Libuše uviděla:
Bože jsi to ty? Živá?
Co mělo být? klidně odpověděla Libuše.
Odpusť tolika let Víš, Stanislav zbankrotoval. Kompletně. Vyhozli ho z kavárny. A starosta ten teď sídlí v Moskvě. A Viktor Viktor se oženil. Už dlouho. Ale prý je nešťastný. Pije.
Libuše poslouchala, jako by to byl dálkový zvuk. Něco v ní zaklápalo, ale jen přikývla:
Děkuji. Hodně štěstí.
A šla dál. Bez slz, bez křiku. Teprve v noci, když uložila syna a usedla ke kuchyňskému stole, dovolila si jedno slznou vzdech ne křik, ne zoufalství, jen tichý výdech bolesti. Ráno vstala a pokračovala.
Šimon rostl. Libuše mu snažila dát vše. První hračky, jasnou bundu, chutné jídlo, pěkný batůžek. Když on onemocněl, nocí ležela u postýlky, šeptala pohádky, dávala obklady. Když spadl a rozbil koleno, běželaA nakonec, když stála na verandě s výhledem na Vltavu, si Libuše uvědomila, že její životní cesta dospěla k pokoji, který si vybudovala vlastní silou.