Na Štědrý večer jsem prostíral stůl pro dva, ačkoliv jsem věděl, že zůstanu sám. Ze skleníku jsem opatrně vytáhl dvě křišťálové skleničky. Postavil jsem je vedle sebe na ubrus a poodstoupil o krok zpět.
Dva příbory.
Dva talíře.
Dvě ubrousky, vyžehlené tak, že křupaly pod prsty.
Jako by měl každou chvíli vejít, pousmát se a říct, že už je čas usednout. Venku je přece zima a Vánoce nepočkají.
Ale on už nepřijde.
Už rok tu není.
Telefon mlčí.
Moje dcera není na cestě.
Vnuci se neozvou.
Pohladil jsem bílý ubrus, do kterého jsem vyšil květy, ještě když jsem byl mladý. Měl ho rád. Říkával, že mu připomíná moje oči z dob, kdy jsme byli zamilovaní.
Na chvilku jsem se usmál poprvé za celý den.
Uvařil jsem jeho oblíbená jídla. Ne proto, že bych snad čekal hosty. Ale tak jsem žil celý život. Srdce mi ještě nedovolí smířit se s tím, že místo naproti zůstane prázdné.
Posadil jsem se a zadíval se na stůl. Byl krásný. Jako vždycky na Vánoce.
Vzpomněl jsem si na naši poslední společnou Štědrovečerní večeři. Už byl slabý, ale posadil se naproti mně, usmál se a požádal mě, abych se po jeho odchodu neuzavřel do sebe. Abych žil. Abych se nevzdával.
Tenkrát jsem slíbil.
Hodiny tiše odtikávaly další minuty. Za oknem svítila světýlka, v ulicích zněl smích, dětský jásot na sněhu. Někde se slavilo. Jen ne v tomhle tichém pokoji.
Až pozdě večer telefon konečně cinkl. Krátký hovor, formální přání, rychlá slova. Žádné otázky, žádný prostor.
A pak znovu ticho.
Vzal jsem do ruky sklenku z protějšího místa, lehce ji pozvedl a tiše zašeptal díky za ta léta, za lásku, za to, že jsem mohl někomu patřit.
Pak jsem začal pomalu sklízet stůl. Bez spěchu. S pečlivostí, s jakou člověk uklízí něco, co se už nikdy nebude opakovat.
Posadil jsem se k oknu do tmy. Venku pokračovaly Vánoce. Uvnitř zůstal jen vzpomínky.
Stůl pro dva byl prostřený.
Ale jedno místo zůstalo prázdné.
Stalo se vám někdy, že jste připravil místo pro někoho, kdo už nemůže přijít ne proto, že ho opravdu čekáte, ale protože vaše srdce ho ještě nechce pustit?
Dnes vím, že sliby dané v tichu Vánoc mají svou sílu. Možná mě na Štědrý večer doprovází jen vzpomínka, ale díky ní si připomínám, že stojí za to žít dál i pro ty, kteří tu zůstanou jen ve vzpomínkách.