Ve stáří si děti vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, co mi provedly
Když mě opustil manžel kvůli mladší ženě, děti se bez váhání postavily na jeho stranu byl to vážený člověk, ředitel velkého podniku v Brně. Dlouhá léta si na mě ani nevzpomněly a já zůstala úplně sama. Teprve nedávno můj bývalý manžel zemřel, a tehdy se ukázalo, že veškerý svůj majetek odkázal své mladé ženě.
A najednou si na mě děti vzpomněly. Teď mě často navštěvují, ale já moc dobře vím proč… Nedávno dcera začala nenápadně naznačovat, že bych měla myslet na budoucnost a sepsat závěť. Netuší, jaké překvapení jsem si pro ně připravila. Všechno se dozví až po mé smrti.
Ve stáří si děti vzpomněly na vlastní matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Roky plynuly a já si připadala, jako bych zmizela někde na okraji světa. Moje děti se na mě dívaly cize, jako bychom ani nemluvili stejnou řečí.
Když jsem se rozvedla, naše vztahy se rozbily naprosto. Děti stály na straně otce byl to přece uznávaný ředitel v Brně a v jeho blízkosti bylo jistě výhodnější zůstat. A já? Zůstala jsem sama. Opomenutá žena a opuštěná matka.
Děti na mě rychle zapomněly a já jen od známých z doslechu slýchávala, jak jezdí s otcem a jeho novou ženou na dovolené do Chorvatska či Itálie, večeří v drahých restauracích a žijí naplno.
Já mezitím seděla sama v prázdném bytě na kraji Olomouce. Každá taková zpráva bodala, jako kdyby mi do srdce vráželi střepy.
V jednu chvíli jsem pochopila, že musím myslet sama na sebe. Odjela jsem pracovat do Rakouska, kde jsem po dlouhé době poprvé pocítila svobodu a klid.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Po návratu domů jsem měla dost peněz na to, abych si mohla hezky zařídit byt, koupit novou lednici, televizi a odložit si něco na stáří.
Děti už měly vlastní rodiny, velké svatby, děti, oslavy jen přes známé jsem se dozvěděla, jak se jim daří. Pak ale dorazila nečekaná zpráva: můj bývalý muž zemřel na infarkt. Veškerý majetek odkázal své mladé ženě.
Můj syn Tomáš a dcera Milena zůstali bez koruny. Hořkost rychle vystřídala vlídnost vůči mně.
Začali mě navštěvovat s drobnými dárky přivezli kytku, ovoce, občas bonboniéru, vyptávali se na zdraví. Vždycky jsem je přivítala vlídně, ale v srdci jsem věděla, že jim jde o něco jiného.
Teď je mi dvaasedmdesát let. Jsem v dobré kondici, se svým životem spokojená. Nedávno však dcera začala mluvit v náznacích, že už je čas myslet na závěť. O pár týdnů později mě navštívila i vnučka Adélka, která se vloni vdala.
Babičko, není ti tu samotné smutno? zeptala se zvědavě.
Ne, Adélko, mám se tady dobře, mám klid, odpověděla jsem.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Ale ten byt je tak velký, pokračovala. To se ti musí špatně uklízet. Co kdybychom se s manželem přestěhovali k tobě? Ty bys měla společnost a my bychom nemuseli platit nájem.
Usmála jsem se. Bylo mi jasné, že jde hlavně o peníze.
Kdo říká, že byste nemuseli platit nájem? odpověděla jsem klidně. Mohla bych vám dát speciální cenu.
Adélka znejistěla. Čekala, že jim nabídnu vše zdarma a s radostí. Ale já mám jiný plán.
Ještě před několika lety jsem sepsala závěť: po mé smrti se byt prodá a peníze poputují na dětskou onkologii v Motole.
Dcera se o tom brzy dozvěděla a byla vzteky bez sebe. Volala, křičela, jak jsem nespravedlivá a jak tím připravím vnoučata o budoucnost. Syn mě přišel navštívit a mile naznačil, že se o mě rád postará. Jenže jejich najednou probuzenou lásku už neberu vážně.
A co byste na mém místě udělali vy pustili byste vnučku bydlet do svého bytu?