Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Když mě manžel opustil kvůli mladší ženě, děti stály na jeho straně byl to přece vážený člověk, ředitel velkého podniku. Dlouhé roky si na mě skoro nevzpomněly, zůstala jsem úplně sama. Nedávno můj bývalý manžel odešel na onen svět, a až tehdy se ukázalo, že všechen svůj majetek odkázal mladé ženě.
A právě tehdy si na mě děti opět vzpomněly. Dnes mě často navštěvují, ale já moc dobře vím proč Nedávno dcera začala naznačovat, že bych už měla myslet na budoucnost, na závěť. Ani jeden z nich netuší, jaké překvapení jsem si pro ně připravila. Všechno se dozvědí až po mé smrti.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Roky běžely a já byla jako ztracená na okraji světa. Moje děti se ke mně vždycky chovaly jako k cizí, jako bychom mluvili jinou řečí.
Když jsem se rozvedla s manželem, bylo to poslední ponižující gesto v naší rodině. Děti se postavily za něj byl přece významný, uznávaný ředitel velké firmy.
Upřímně řečeno, být s ním pro ně bylo výhodnější. A já? Já zůstala sama. Opomenutá žena, opuštěná máma.
Děti na mě rychle zapomněly, o jejich životě jsem se dozvídala jen přes známé. Slyšela jsem, jak jezdí s otcem a jeho mladou ženou po Evropě, večeří v drahých restauracích, plánují společnou budoucnost.
A já seděla v tiché garsonce v Praze. Každá taková zpráva řezala jako střepy.
Za nějaký čas jsem si řekla, že musím žít pro sebe. Odjela jsem pracovat do Německa. Po dlouhých letech jsem si poprvé užila pocit svobody.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Na konci mého pracovní dráhy jsem si vydělala dost, abych si proměnila život. Po návratu domů jsem udělala rekonstrukci bytu, koupila nové vybavení, novou pračku, lednici a trochu peněz jsem si odložila na důchod.
Mezitím si děti vybudovaly své vlastní rodiny. Slyšela jsem, že se jim daří slavné svatby, děti, oslavy. Jenže pak přišla nečekaná zpráva bývalý manžel zemřel na infarkt. Celý svůj majetek odkázal mladé ženě.
Syn i dcera zůstali bez koruny. Tak rychle se ve svých vzpomínkách přesunuli ke mně.
Nejdřív mě začali navštěvovat s maličkostmi. Přinesli bonboniéry, ovoce, pár kvetin, ptali se, jak se mám. Usmívala jsem se na ně, ale v duši jsem věděla: každý z nich má svůj záměr.
Teď už mi je dvaasedmdesát let. Po zdravotní stránce jsem v pořádku, svěží a spokojená se životem. Ale nedávno dcera znovu začala nenápadně mluvit o tom, že bych měla myslet na budoucnost na závěť. O pár týdnů později přišla na návštěvu i vnučka, ta, co se loni vdala.
Babičko, není ti tady samotné smutno? ptala se se zvědavostí v očích.
Vůbec ne, cítím se tu dobře, odpověděla jsem.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Ale byt je přece veliký, pokračovala. Není to pro tebe moc na úklid? Možná bychom se s manželem k tobě mohli nastěhovat? Tobě by bylo veseleji a nám by odpadlo placení nájmu.
Jen jsem se usmála. Jejich vypočítavost byla očividná.
Kdo říká, že byste nemuseli platit? řekla jsem klidně. Můžu vám dát rozumnou slevu.
Vnučka byla zaskočená. Očividně čekala, že jí otevřu náruč a řeknu: Vezmi si všechno, já budu šťastná. Jenže moje plány byly jiné.
Zajistila jsem už před lety, že po smrti bude můj byt prodaný a peníze půjdou na nadaci pomáhající nemocným dětem.
Když se o tom dcera dozvěděla, rozzuřila se. Volala mi, křičela, jaká jsem nespravedlivá, že připravuji vnuky o budoucnost. Pak přišel syn, jemně naznačoval, že mě rád vezme k sobě. Ale jejich nově nalezená láska už mě neobměkčila.
A co byste udělali vy? Pustili byste vnučku bydlet k sobě do bytu?