Chlapce pojmenovali Štěpánek. Bylo mu deset let.
Kdysi dávno našel bezdomovec jménem Bohumil plačící miminko pod Karlovým mostem v Praze. Malý Štěpánek ležel v plastovém lavóru po velké průtrži mračen. Na zápěstí měl starý červený náramek. Vedle něj mokrý lístek: Prosím, postarejte se o něj. Jmenuje se Štěpánek.
Bohumil sám žil na ulici, ale neváhal a kluka si vzal. Krmil ho tím, co našel mezi popelnicemi, zahříval ho, jak jen dovedl. Vždycky mu říkal: Štěstí, když najdeš mámu odpusť jí. Takové věci se dějí jen se zlomeným srdcem.
Za pár let Bohumil těžce onemocněl. Štěpánek začal žebrat a jednoho dne ho nohy zanesly až ke svatbě na zámku v Hluboké nad Vltavou. Jeden svatebčan mu v dobré náladě podal talíř jídla.
Když dorazila nevěsta, zůstal stát jako přikovaný. Na jejím zápěstí: ten samý červený náramek.
Odhodlal se a tiše se zeptal, jestli je jeho maminka.
Žena zbledla jak stěna. V sedmnácti letech porodila, tajila to před rodinou, polekala se a nechala syna u Karlova mostu s nadějí, že se ho někdo laskavý ujme. Pak hledala ale marně.
Ženich najednou zastavil celou tu slavnost. Prohlásil, že přijímá nejen ji, ale i její minulost. A jestli je ten chlapec její syn, stává se jeho synem taky.
A přidal něco navíc: Bohumil je jeho biologický otec, kterého dávno ztratil z dohledu. Ten samý, co zachránil malého Štěpánka.
Ten den se svatba nakonec konala, ale všichni nejdřív naskákali do aut a jeli za Bohumilem do nemocnice.
Stařec spatřil tuhle kuriózní rodinu pohromadě a šeptl: Srdce si vždycky najde cestu zpátky… K těm, které kdysi milovalo.
A Štěpánek? Poprvé měl pocit, že má rodinu. Dokonce hned dvě.