Na sklonku léta: nový začátek

Dobré zprávy

Na sklonku léta: nový život

V malém městečku, schouleném v zeleni Českého středohoří, žila Alena, jejíž život byl dlouhá léta spjatý s místní tiskárnou. Znala každý kout svého řemesla, milovala ho celým srdcem, ale kolem padesátky na ni dopadla únava jako těžký balvan.

S manželem Jaroslavem vychovali dvě dcery. Obě si už založily rodiny a odstěhovaly se do větších měst, nechávajíce Alenu toužit po jejich zvonivém smíchu a vzácných návštěvách s vnoučaty. Volala jim skoro každý večer, hltajíc každou novinku, ale v posledních letech byly její vlastní historie stále pochmurnější. Únava svírala srdce a radost unikala jako písek mezi prsty.

Jaroslav šel do důchodu dřív než Alena – byl o deset let starší. Bylo to jeho druhé manželství a zpočátku žili v pohodě. Ale poslední roky častěji sáhl po lahvi, což Alenu vytáčelo. V takové chvíli byl jako cizí člověk: nemohla s ním ani mluvit, ani se na něj podívat bez bolesti. Jaroslav se zase rozčiloval a odmítal její výzvy ke zdravějšímu životu.

Jediným světýlkem pro Alenu byly sousedky – Božena a Libuše. Obě, o pár let starší, už pět let užívaly důchodu. Božena ovdověla, Libuše se dávno rozvedla a jejich děti žily vlastní životy v dalekých městech. Ale tyhle ženy, navzdory věku, hořely vášní pro cestování.

“Jak to děláte, že tolik jezdíte?” divila se Alena, hledíc na jejich rozzářené tváře.

“Žijeme skromně, Alenko,” odpověděla Božena. “Vždycky jsme tak žily. Jezdíme v sedačkách, nehýříme. Pronajímáme si levné pokoje, cestujeme na jaře nebo na podzim, kdy jsou ceny nižší. Ve dvou je to levnější. Vaříme si samy: salát, rybu si usmažíme – a jsme spokojené.”

“Přesně tak,” přidala se Libuše. “Na svátky a narozeniny děti i přátelé vědí, co nám dát. Ne dorty nebo kytice, ale peníze na cestování! Všechno si počítáme: trasy, výlety, výdaje.”

“To musí být báječné!” povzdychla si Alena, ale v hlase jí zněla touha. “A já nikam nevyjedu. Jarda jako mrak sedí na gauči a čeká, až přijdu z práce. Musím ho nakrmit, poslouchat jeho řeči, a já jsem po směně mrtvá.”

“Vezmi si dovolenou, domluv ho,” navrhly kamarádky. “Pojeď s námi na Šumavu! Jsou tam hory, vzduch jako lék. A co kdybys ho vzala s sebou?”

“To snad ne!” mávla rukou Alena. “Jarda nikam nepojede. Nemá kamarády, žádnou chuť se hýbat. Od té doby, co je v důchodu, sedí jako přibitý. Jí, spí, kouká na televizi.”

“Zeptej se ho,” naléhaly sousedky. “Nerozhoduj za něj.”

Ale Alena ten rozhovor vést nemusela. Její svět se zhroutil, když její matka dostala infarkt. Všechny myšlenky byly jen o ní. Rodiče bydleli ve stejném městečku a otec, i přes svých osmdesát let, byl matce oporou. Ale Alena každý den spěchala do nemocnice, radujíc se z každého zlepšení.

Jaroslav místo podpory zuřil. Vadilo mu, že manželka se vrací pozdě, a když Alena oznámila, že po propuštění u rodičů zůstane, úplně vybuchl:

“Vždyť tam je otec, ať se stará on! Proč musíš být ty tam? Mysli přece na sebe!”

“A ty bys vstal z gauče, kdybych já onemocněla?” neudržela se Alena. “Postaral bys se o mě?”

Jaroslav mlčel, a to mlčení bolelo víc než slova.

Měsíc bydlela Alena u rodičů, domů jezdila jen o víkendech. Vědouc, že to zkontroluje, Jaroslav se snažil nepít. Alena při návratech uklízela, vařila jídlo na několik dní.

“Jež, ohřívej si to, ať nežereš samo suché,” prosila ho, ale Jaroslav jen mávl rukou, rozčilen, že ho manželka “opustila” kvůli rodičům.

Matce se ulevilo, začala chodit, jezdit k lékaři. Alena se vrátila domů, ale radost netrvala dlouho. Za tři měsíce matka zemřela na další infarkt.

“No vida, aspoň ti máma ulehčila,” hodil na ni chladně Jaroslav. “Teď budeme žít normálně.”

Ta slova ji zasáhla jako nůž. Alena usedla na gauč a rozplakala se.

“Normálně?” hlas se jí třásl. “Celý život jsem dřela pro rodinu! Vychovávala dcery, pracovala na dvou místech, šila po nocích, aby mohly studovat. A teď se těším na důchod, abych konečně trochu žila pro sebe, cestovala jako kamarádky!”

“Pořád jenom ty!” vzplanul Jaroslav. “Já taky pracoval, taky jsem byl unavený. Myslel jsem, že v důchodu budeme jezdit do lázní, léčit se. Mám špatné cévy, tlak, bolí mě hlava! A ty mě opouštíš pro rodiče.”

“A zkusils přestat pít?” sekla Alena. “Zavolat si taxík, zajet k doktorovi, do lázní – kdo ti brání? Rozmazlovala jsem tě, celý život jsem tě vodila za ručičku, a tys doma ani prstem nehnul. A já nejsem ze železa! A táta je na pokraji sil, viděl jPo návratu z lesa, plní zážitků a šumění stromů, si uvědomili, že ta správná cesta k novému životu vede přes vzájemné pochopení a společná dobrodružství.

Rate article
Add a comment