Na Silvestra přišla sousedka: – Můžu k vám na půl hodinky? Výplatu mi ještě neposlali. Doma je prázdno, dětem nemám ani co nabídnout k čaji. Sedím sama s kluky, oni přece chtějí slavit…

Na Silvestra přišla sousedka: Můžu k vám na chvilku?
Nedostala jsem výplatu.
Doma nemáme vůbec nic, ani dětem k čaji nemám co dát.
Jsem sama s kluky, oni taky chtějí cítit sváteční atmosféru…
Ivana stála u sporáku a s uspokojením pozorovala kachnu s pomeranči, kterou právě vytáhla z trouby.
Vůně se linula po celé kuchyni stačilo jen se zhluboka nadechnout a na chvíli zavřít oči.
Už od rána se věnovala přípravě: polévala kachnu šťávou, hlídala teplotu, byla celou dobu v pohotovosti.
Výsledek byl bezchybný.
Luboši, pojď se podívat! zavolala na manžela.
Luboš vyšel z obýváku, hvízdnul a uznale kývnul:
Ivo, to je jak z restaurace!
No jak jinak, usmála se spokojeně Ivana.
Teď ji přendám na talíř, ozdobím bude to paráda.
Opatrně přenesla kachnu na velký keramický tác, kolem rozložila plátky pomeranče a větvičky rozmarýnu.
Vypadalo to jako z titulní strany časopisu o vaření.
Stůl už byl připraven: tři saláty bramborový, řepový a řecký, chlebíčky s lososovou pomazánkou, výběr drahých sýrů a uzenin, ovocná mísa hrozny a kiwi.
Samostatně byl tác s domácími karbanátky a bramborami.
My otevíráme bufet? zasmál se Luboš.
Ne, klidně odpověděla Ivana.
Chci oslavit Nový rok normálně, lidsky.
Celý rok jsme tvrdě pracovali, pásli jsme se, tak si můžeme dovolit trochu luxusu.
Manžel ji objal kolem ramen:
Má pravdu.
Dlouho jsme takhle neslavili.
Poslední roky se ve všem omezovali šetřili na rekonstrukci.
Teď byla rekonstrukce hotová, příjmy se ustálily a mohli si konečně dopřát sváteční večer.
Ivana pečlivě rovná příbory, vytahuje z vitríny křišťálové skleničky, které většinou pouze sbírají prach.
Všechno musí být krásné, opravdu slavnostní.
Deset večer stůl je připraven.
Převlékli se, sedli naproti sobě.
Luboš nalil pití.
Tak tedy na nás.
Na nás.
Cinkli si.
Ivana ochutnala salát povedl se.
Luboš si dal kachnu a protočil oči:
To je chuť!
Ivo, ty jsi kouzelnice.
Bylo jí příjemně.
Ten prostřený stůl, ten večer v pohodě, klid a možnost nikam nespěchat to bylo opravdové štěstí.
Když odbila jedenáctá, zazvonil zvonek u dveří.
Manželé se na sebe podívali kdo může přijít takhle pozdě?
Luboš šel otevřít.
Na prahu stála sousedka Renata se dvěma syny.
Vypadala zmateně, oči měla zarudlé.
Luboši, omlouvám se, že takhle… začala nejistě.
Můžeme tu chvíli zůstat?
Je mi opravdu zle.
Co se děje? zeptal se opatrně.
Všechno najednou vzdychla Renata.
Výplata nedorazila, pracovala jsem načerno, vyhodili mě před svátky.
Doma nic nemáme, dětem ani k čaji nic nezbylo.
Kamarádky slíbily, že se zastaví nepřišly.
Kluci si přejí aspoň trochu sváteční atmosféru…
Za ní stáli její synové hubení, ve starých svetrech, bez jediného slova.
Luboš byl bezradný.
Vyhodit sousedku s dětmi na Silvestra to se nedalo.
Pojďte dál, řekl.
Zavolám Ivanu.
Když Ivana vyšla z kuchyně, hned jí bylo jasné, že jejich klidný večer právě skončil.
Ahoj, Renato…
kluci.
Promiň, Ivo, že jsme tak vpadli, sousedka si utírala oči.
Nemáme skutečně kam jít.
Jen na dvacet minutek, prosím.
Ivana se podívala na děti.
Mlčeli, ale pohledy měli upřené do kuchyně, odkud vonělo jídlo.
Posaďte se ke stolu, povzdechla si.
Hosté vešli a všechno se rozběhlo.
Mami, podívej, kolik tu je jídla! vydechl starší.
Můžu lososa? natáhl se hned mladší.
Sedněte si, řekla Ivana stroze.
Kluci se usadili.
Starší popadl kachní stehno do ruky:
Teto Ivo, můžu?
A aniž čekal odpověď, zakousl se.
Mladší už tlačil chlebíčky.
To je výborné! nadšeně oznámil.
Mami, můžu ještě?
Renata nejenže kluky nezastavila, ale sama jim nabírala jídlo:
Jezte, kluci, jezte.
Doma jsme měli jen těstoviny, je potřeba se najíst.
Chlapci jedli rychle a hladově.
Starší snědl půl bramborového salátu, mladší vyluxoval všechnu lososovou pomazánku.
Pak se dali na uzeniny a sýry.
Za pár minut byla studená mísa prázdná.
Ivana pozorovala dění, jako by byla v nějakém špatném snu.
Luboš se pokusil situaci rozptýlit:
No, máte hezký apetit, hoši!
Nikdo ho neposlouchal.
Sypalo se to do nich jak do studny.
Brzy přišla řada na kachnu.
Velké porce mizely před očima.
A máte chleba? zeptal se starší.
Ivana mlčky donesla chleba.
Kluci si začali dělat chlebíčky.
Renata se nestyděla nabírala saláty, ochutnávala kachnu, vzala karbanátky.
Omlouvám se, že takhle, říkala se zplněnou pusou, ale víte, děti jsou hladové.
Za dvacet minut zůstalo na stole jen pár drobků.
Saláty pryč, kachna rozebraná, pomazánka, sýry, uzeniny a ovoce všechno snědené nezvanými hosty.
Ivana seděla jako socha.
Dva dny strávila v kuchyni, investovala peníze, energii i duši, těšila se na klidný večer jen s manželem.
Dostala ale něco úplně jiného.
Když bylo za čtvrt hodiny půlnoc, Renata vstala:
Tak, už musíme jít.
Moc vám děkuji!
Zachránili jste nás.
Kluci se také chystali.
Mladší při odchodu popadl zákusek:
Můžu si vzít tohle s sebou?
Vezmi, odvětila Ivana unaveně, aniž se na něj podívala.
Hosté odešli.
Nechali obyčejné gratulace.
Dveře se zavřely.
Ivana a Luboš zůstali stát v kuchyni, mlčky zírali na to, co ještě před půl hodinou byl sváteční stůl.
Na talířích jen drobky, mísy prázdné, ovoce zmizelo zůstalo jen pár mandarinek.
Viděls to? zeptala se Ivana tiše.
Viděl, stejně tiše odpověděl Luboš.
Za půl hodiny snědli úplně všechno.
Vše, co jsem připravovala dva dny.
Ivo…
Ani pořádně nepoděkovali.
Jen brali, jedli a chtěli víc.
Luboš ji objal.
Ivana neplakala jen upřeně hleděla na prázdné talíře, jakoby se snažila pochopit, co se stalo.
Pod údery hodin si cinkli skleničkami.
Ale svátek byl beznadějně zničen, stejně jako nálada.
Druhý den uklízela Ivana kuchyň: myla nádobí, sklízela to málo, co zbylo tedy to, co se dalo za zbytky považovat.
Víš, Luboši, řekla, chápu, že lidé mají potíže.
Chápu, že nedostali výplatu.
Ale proč je Renata nezastavila?
Proč jim neřekla: Dost, kluci, tohle není naše?
Nevím, pokrčil rameny manžel.
Možná byli opravdu hladoví.
Hlad je jedna věc, odpověděla klidně Ivana, ale chamtivost je druhá.
Nejedli, brali si, jako by už nikdy neměli dostat najíst.
Luboš mlčel.
Ona pokračovala:
A ta Renata sedí, vzdychá, dělá ubohou, ale talíře dětem podsouvá: Jezte, kluci. Myslela vůbec na nás?
Co jsme měli po nich jíst?
Večer prvního ledna Ivana potkala Renatu na schodech.
Ta se usmála:
Ivo, ahoj!
Šťastný nový rok ještě jednou!
Díky za včerejší pohostinnost!
Ivana se podívala na její spokojenou tvář a uvnitř jí něco definitivně zhaslo.
Ahoj, odpověděla suše a šla dál.
Renata ji překvapeně sledovala pohledem.
Ivana vynesla odpadky a vrátila se domů.
Potkala jsi Renatu? zeptal se Luboš.
Potkala.
A jak?
Už s ní nebudu mluvit.
Ať si hledá jiné sponzory.
Týden prošel.
Ivana Renatu párkrát potkala v domě i ve výtahu.
Vždy jí otočila záda, dělala, že ji nevidí.
Renata se pokoušela začít rozhovor odpovědí byla ticho.
Ivo, neměla bys se už přestat zlobit? navrhl jednoho dne Luboš.
Nezlobím se, řekla klidně Ivana.
Jen jsem pochopila, že lítost je špatný rádce.
Lítost nám zničila stůl i svátek.
Ale oni mají vážné obtíže…
Luboši, podívala se na něj vážně Ivana, potíže nejsou omluvou pro ztrátu svědomí.
Mohli se zeptat, jestli si můžou dát čaj, trošku jídla.
Ale oni všechno snědli.
A neomluvili se.
Manžel si povzdechl hádat se nemělo smysl.
Uběhl měsíc.
Sousedské vztahy už nezlepšili.
Ivana zdravila krátce, bez úsměvu, někdy vůbec.
Renata si stěžovala ostatním, že Ivana se nafrněla, ale ženě to bylo jedno.
Ten Silvestr si Ivana zapamatovala navždy prázdný stůl, spokojené tváře nezvaných hostů a vlastní pocit prázdnoty.
A rozhodla se: už nikdy nevpustí domů někoho, kdo si plete pohostinnost s příležitostí k hostině.

Rate article
Add a comment