Na Silvestra přišla sousedka: – Mohla bych k vám na půl hodinky? Výplatu mi neposlali. Doma nemám nic, ani dětem nemám co dát k čaji. Sedím sama s kluky, oni si přece taky chtějí užít svátky…

Na Silvestra zazvonila sousedka:
Můžu u vás zůstat alespoň půl hodinky?
Nedostala jsem výplatu.
Doma nemáme nic, ani dětem k čaji nemám co dát.
Sedím sama se syny a oni chtějí alespoň trochu slavit
Alena stojí u sporáku a spokojeně prohlíží kachnu s pomeranči, právě vytaženou z trouby.
V kuchyni voní tak lahodně, že by nejraději jen zavřela oči a hluboce dýchala.
Od rána kolem kachny kouzlila: polévala ji šťávou, hlídala teplotu, nepohnula se od pečení ani na chvíli.
Výsledek je dokonalý.
Mirek, pojď se podívat!
zavolá manžela.
Mirek vychází z obýváku, pískne si a spokojeně kývne:
Aleno, to je jako od šéfkuchaře!
To víš, usměje se pyšně Alena.
Teď ji přeložím na velký talíř, ozdobím a bude krásná.
Opatrně přendá kachnu na keramický podnos, rozloží kolem plátky pomeranče a přidá větvičky rozmarýnu.
Vypadá to jako z titulní stránky kuchařky.
Stůl je už plný: tři saláty bramborový, treska a řecký, chlebíčky s uzeným lososem, výběr drahých sýrů a šunek, ovoce ve velké misce hrozny a kiwi.
Na dalším podnosu jsou domácí karbanátky a brambory.
Zapomněli jsme, že nejsme restaurace?
směje se Mirek.
Ne, klidně odpoví Alena.
Jen chci přivítat nový rok jako normální lidé.
Celý rok jsme dřeli, zasloužíme si to.
Mirek ji obejme kolem ramen:
Souhlasím.
Už dlouho jsme takhle neslavili.
Poslední roky se ve všem omezovali šetřili na rekonstrukci.
Teď mají hotovo, příjmy se ustálily a konečně si můžou dopřát opravdovou oslavu.
Alena pečlivě rozkládá příbory, vytahuje křišťálové skleničky, které celý rok ve skříni jen práší.
Všechno musí být krásné a slavnostní.
Večer v deset je stůl připravený.
Manželé se převlékli, sedí proti sobě.
Mirek rozlévá pití.
Na nás?
Na nás.
Cinknou si.
Alena ochutná salát povedl se.
Mirek si dává kachnu a blaženě zavírá oči:
To je delikatesa!
Aleno, ty jsi kouzelnice!
Cítí radost.
Ten stůl, ten klidný večer, pohoda a možnost nikam nespěchat všechno je skutečné štěstí.
Přesně v jedenáct hodin zvoní zvonek.
Manželé se na sebe podívají.
Kdo může přijít tak pozdě?
Mirek jde ke dveřím.
Na prahu stojí sousedka Ivana se dvěma syny.
Je vidět, že je rozpačitá, oči má zarudlé.
Mirek, promiňte, že takhle začne nejistě.
Můžeme u vás chvíli být?
Je mi strašně těžko.
Co se stalo?
zeptá se Mirek.
Všechno najednou vzlykne Ivana.
Nedali mi výplatu.
Pracovala jsem bez smlouvy a před svátky mě prostě nechali.
Doma nic není, dětem nemám co dát.
Kamarádky slíbily, že přijdou nakonec nepřišly.
A kluci chtějí aspoň trochu slavit
Chlapci se za ní krčí, hubení, v obnošených svetrech a mlčí.
Mirek váhá.
Vyhodit sousedku s dětmi o Silvestru to se nedá.
Pojďte dál, řekne.
Zavolám Alenu.
Když Alena vyjde z kuchyně a uvidí hosty, hned jí je jasné, že jejich klidný večer končí.
Ahoj, Ivano kluci.
Aleno, promiň, že takhle vpadáme, sousedka si nervózně utírá oči.
Nemáme opravdu kam jít.
Můžeme jen dvacet minut?
Alena se podívá na děti.
Mlčí, ale očima svírají pohled na kuchyň, odkud jde vůně.
Sedněte ke stolu, povzdechne si Alena.
Hosté přijdou a hned to začne.
Mami, podívej!
volá starší.
Tolik jídla!
A můžeme i lososa?
ptá se mladší.
Sedněte, řekne Alena suše.
Kluci si sednou.
Starší bere kus kachny do ruky:
Tetičko Aleno, můžu?
Ani nečeká odpověď a už okusuje.
Mladší už se cpe chlebíčky s lososem.
To je výborné!
říká nadšeně.
Mami, můžu ještě?
Ivana je nebrzdí, naopak hned nakládá dětem jídlo:
Jezte, kluci, jezte.
Doma jsme měli jen těstoviny, aspoň se najíte.
Chlapci jedí rychle a nenasytně.
Starší zlikviduje půl bramborového salátu, mladší sní skoro všechny chlebíčky s lososem.
Pak přichází na řadu sýry, šunky, treska.
Za pár minut zmizí výběrové pochoutky.
Alena sleduje dění jako zlý sen.
Mirek se snaží atmosféru zachránit:
To máte pěkný apetit, kluci!
Ale nikdo ho neposlouchá.
Hosté už se chystají na kachnu.
Velké kusy mizí jeden po druhém.
A máte chleba?
ptá se starší.
Alena mlčky přinese pečivo.
Kluci si rychle dělají chlebíčky.
Ivana nemá zábrany bere saláty, ochutnává kachnu, dává si karbanátky.
Omlouvám se, že takhle, říká s plnými ústy.
Ale asi chápete, děti jsou hladové.
Za dvacet minut ze slavnostního stolu skoro nic nezbylo.
Saláty pryč, kachna rozebraná, losos, sýry, šunky a ovoce všechno zbaštěno nečekanými hosty.
Alena sedí bez hnutí, výraz má strnulý.
Dva dny věnovala kuchyni, utratila dost peněz, úsilí a srdce, těšila se na tichý večer s mužem.
Dostala něco úplně jiného.
Když hodiny ukazují tři čtvrtě na dvanáct, Ivana vstane od stolu:
Tak, už musíme jít.
Mockrát děkujeme!
Zachránili jste nás!
Kluci se také chystají.
Mladší cestou bere zákusek a ptá se:
To si můžu vzít?
Vezmi si, řekne Alena vyčerpaně, ani se na něj nepodívá.
Hosté odchází, nechávají za sebou povinné gratulace.
Dveře se zavřou.
Alena s Mirkem zůstávají v kuchyni, mlčky hledí na to, co před půl hodinou byl jejich slavnostní stůl.
Na talířích jen drobky, mísy prázdné, ovoce zmizelo do poslední kuličky.
Zůstalo jen pár mandarinek ve váze.
Viděls to?
tiše se ptá Alena.
Jo, stejně tiše odpoví Mirek.
Během půl hodiny snědli všechno.
Všechno, co jsem vařila dva dny.
Aleno
Ani pořádně nepoděkovali.
Ani jeden.
Jen brali, jedli a chtěli víc.
Mirek ji objímá.
Alena nepláče jen hledí na prázdné talíře, jako by se snažila pochopit, co se stalo.
Za zvuku půlnoci si ještě symbolicky přiťukli skleničkami.
Ale oslava byla beznadějně zkažená, stejně jako nálada.
Další den Alena uklízí kuchyň: myje nádobí, dává pryč zbytky toho mála, co zůstalo.
Tedy, co lze nazvat zbytky.
Víš, Mirku, říká, chápu, že lidé mají problémy.
Chápu, že nedostala výplatu.
Ale proč je nezastavila?
Proč neřekla: Kluci, stačí, to není naše?
Nevím, pokrčí rameny Mirek.
Asi byly vážně hladoví.
Hlad je jedna věc, klidně odpovídá Alena.
Lakota druhá.
Oni nejedli, brali, jako by už nikdy nic neměli dostat.
Mirek mlčí, Alena pokračuje:
A ta Ivana dělá nešťastnou, ale děti podněcuje: Jezte, kluci.
Co my?
Co jsme měli pak jíst my?
Večer prvního ledna potká Alena Ivanu na schodech.
Ta se na ni usmívá:
Aleno, ahoj!
Šťastný nový rok ještě jednou!
Děkujeme za včerejší pohostinnost!
Alena hledí na spokojenou sousedku a něco v ní se definitivně zlomí.
Na shledanou, odpoví suše a projde kolem.
Ivana se za ní překvapeně otočí.
Alena vynese odpadky a vrátí se domů.
Potkala jsi Ivanu?
ptá se Mirek.
Potkala.
A?
Už se s ní bavit nebudu.
Ať si hledá jiné sponzory.
Uteče týden.
Alena několikrát narazí na sousedku ve výtahu i na chodbě.
Vždy se odvrátí a předstírá, že ji nevidí.
Ivana se snaží navázat řeč vždy ji Alena ignoruje.
Aleno, to už stačí, ne?
řekne jednou Mirek.
Nedurdím se, klidně odpoví Alena.
Jen jsem pochopila, že lítost není dobrý rádce.
Byli jsme velkorysí, pustili je, přišli jsme o stůl a o náladu.
Ale oni měli opravdu těžkou situaci
Mirku, podívá se na něj Alena vážně, potíže nejsou důvod ztratit špetku slušnosti.
Mohli poprosit o čaj, trochu jídla.
Ale oni vybrali úplně vše.
A ani se doopravdy neomluvili.
Mirek jen povzdychne odporovat je zbytečné.
Uběhne měsíc.
Vztahy se sousedkou se neobnoví.
Alena zdraví krátce, bez úsměvu, někdy vůbec.
Ivana si stěžuje ostatním, že Alena zpychla, ale té je to úplně jedno.
Ten Silvestr si Alena pamatuje navždy.
Prázdný stůl, spokojené tváře nepozvaných hostů a vlastní pocit prázdnoty.
Rozhodla se pevně: do domu už nikdy nevpuští ty, kteří si pletou pohostinnost se snadnou kořistí.

Rate article
Add a comment