Na rodinném sezení jsem měl odvahu říct, že se o sebe zvládnu postarat sám. Rodiče se naštvali kvůli mým slovům a teď trvají na tom, abych opustil tátův byt.

Dobré zprávy

Nikdy bych si nepomyslel, že se jednou budeme s našimi a bratrem přetahovat o majetek, a celé to bude připomínat hádku na vesnické pouti, kdy každý křičí a snaží se ukázat, kdo je tady pánem. Když se k tomu v mysli vracím, byl jsem už tehdy poměrně dospělý chlap, bylo mi dvacet let a toužil jsem po nezávislosti, zatímco můj bratr Filip měl teprve čtrnáct a ještě stále tahal kaštany po kapsách. Proč by potřeboval vlastní byt? Vždyť ještě ani nedokončil základní školu a bál se i hromů, když pršelo.

Naši si svých potomků samozřejmě vážili, ale do jisté míry nás oba pořád vnímali jako děcka. Já už v té době studoval na univerzitě v Praze a chodil na brigády, ale bydlil jsem v bytě, který tatínek dostal po svých rodičích, našich prarodičích z Olomouce. Nabídl mi možnost tam bydlet, když jsem mu jednou řekl, že chci žít vlastní život a odhledat si pronájem.

Byl to od nich krásný dar a já jsem sám začal byt pomaličku opravovat, v naději, že v něm jednou budu žít nastálo. Jenže hádky přišly záhy. Nepamatuji si už ani proč, ale jedno slovo dalo druhé a otce ranilo, když jsem řekl, že si dokážu poradit sám.

Na to jsme svolali rodinnou radu u nás v kuchyni, mezi džbery se švestkovým kompotem a naši mi oznámili, že když jsem tak samostatný, musím se do měsíce vystěhovat. Prý byt pronajmou, ať si jdu, že přece není jen můj že i Filip se na něj jednou těší.

Je zbytečné se ptát, kde je zakopaný pes, když já mohu získat ten byt a Filip zůstane tam, kde bydlí rodiče. Mluvili dokonce o tom, že oba byty prodáme, rozdělíme koruny a každý si pořídíme vlastní. To se mi ale příčilo proč řešit makléře, daň z převodu nemovitosti a všechny ty přihlášky na úřadech, když už máme dva slušné byty? Vždyť tohle nám ostatní můžou jen závidět!

Co mě však nejvíc zabolelo, bylo to, že by nás rodiče byli schopni vyhodit kvůli mojí samostatnosti.

Možná se to časem uklidní, třeba na mě nebo na ně přijde pokora a zase si k sobě najdeme cestu. Zatím ale nechci udělat první krok jejich postoj mi připadá nerozumný a Filip jim ve všem přitakává, protože je naivní a příliš mladý. Všechno to jen prohlubuje ourazy mezi námi, místo abychom drželi při sobě, jak to má v rodině být. Kdoví, jak to jednou dopadne…

Rate article
Add a comment