Pobyt v porodnici přinesl Janě překvapení, když zjistila, že její tchyně se k nim nastěhovala.
Mladí rodiče byli okamžitě zatlačeni do pozadí novorozeneckou babičkou.
Už doma si Jana všimla, že vana, kterou koupila, a balení plenek byly přesunuty na balkon.
– Jak hezké, že budete mít syna. Vždycky jsem chtěla pojmenovat syna Jiří! Tak alespoň vy mi pojmenujte vnuka takto! – radostně hlaholila tchyně po telefonu.
– Marie Nováková, už jsme pro něj vymysleli jméno. Bude to Michal. Michal Novotný zní skvěle, – snažila se vysvětlit Jana, překvapená návrhem jména.
– Zase mě neposloucháš! Michal? Těch je jak naseto. Já pro vnuka vymyslela tak silné a krásné jméno, a ty si ho nedovedeš ani představit? To je jasné. Jsi sobecká, – rozhněvaně odpověděla tchyně a položila telefon.
„Svým synům dala jména Petr a Pavel! Ale pro vnuka nebylo nic lepšího než Jiří?“ – rozladěně přemýšlela Jana.
Když o tomto rozhovoru s matkou řekla manželovi, Pavel se jen zasmál:
„Vzpomínáš si na ten sen? O jaké rybě už jsem to slyšel?“
***
Jana a Pavel byli manželé už víc než deset let, ale zatím bezdětní.
Nejprve se věnovali svým kariérám a koupi bytu, poté cestovali.
Když se kolem třicítky rozhodli mít dítě, ukázalo se, že to není tak jednoduché.
Následovaly dlouhé návštěvy lékařů, vyšetření a léčba. Zdálo se, že vše by mělo být v pořádku, ale těhotenství nepřicházelo.
Při dvanáctém výročí jejich svatby smutně uznali, že pravděpodobně zůstanou bezdětní. Pavel si rychle utřel slzu a řekl:
„Není nám souzeno být rodiči. Ale miluji tě a chci s tebou zestárnout, bez ohledu na vše.“
Přesně o měsíc později Jana měla neobvykle živý a podivný sen. Zdálo se jí, že vejde do koupelny a uvidí ve vaně plné vody obrovského kapra.
„Pavle, Pavle! Podívej, kdo tady bydlí! Jak je to možné? Nikdy jsi na ryby nechodil!“ – vykřikla Jana na manžela… a probudila se.
Bylo už ráno. Spěšně se připravila do práce a podělila se s Pavlem o svůj živý sen. Ten se jen usmíval:
„Možná bych měl opravdu začít chodit na ryby? Jakmile se ti už o nich zdá!“
V práci se při čaji Jana svěřila několika kolegům se svým zvláštním snem.
Jitka Smíšková se tajemně usmívala a mrkla na Janu:
– No, Jano! To znamená, že chytíš zlatou rybku! Na celý život.
– Jak to?
– To je sen o těhotenství. Pamatuješ na má slova!
Jana jen povzdychla. Poslední měsíc už v nic nedoufala. Když si ale spočítala dny, zjistila, že je pátý den ve zpoždění.
Další ráno nevěřícně zírala na test se dvěma jasnými pruhy.
Těhotenství probíhalo poměrně dobře a budoucí maminku trápila jen mírná nevolnost první tři měsíce.
Bez snídaně ji však začala trápit její tchyně.
***
Marie Nováková byla činorodá žena, která se už dlouho těšila na vnoučata. Jakmile zjistila, že její snacha je těhotná, nepřestávala ji poučovat.
– Budeš potřebovat nejméně padesát plen. Flanelových a tenkých. Doufám, že máš v pořádku žehličku? Musí se prát a žehlit na nejvyšší teplotu z obou stran!
– No, vlastně jsem o zavinování neuvažovala. Teď si můžeme koupit overaly a bodyčka s plenkami.
– Jak to myslíš? Budeš mít přece chlapce! Žádné plastové pleny! Je to jako ve skleníku! Jen bavlněné! Naučím tě vše, nebo mého vnoučka zničíš hned od mládí!
– Dobře, ale alespoň si chci vybrat barvu a vzor těch plen, – ustoupila Jana. – Nemám ráda příliš jasné s potisky.
– Vybereme, neboj se, – s radostí oznámila tchyně.
Přesně za týden Marie Nováková s úsměvem předala překvapené Janě hromadu plen:
„Myslela jsem si, nač bys chodila po obchodech a chytala všelijaké bacily! Nemyslíš, že bych to zvládla sama? Podívej, jaký kvalitní flanel!”
Jana s pocitem zklamání rozbalovala jednu plenu za druhou: všechny byly v jasných barvách s obřími kačenkami, medvídky a autíčky s kulatýma očima.
„Dobrá, když už to koupila, tak to koupila. Nechci se o tom hádat.”
Ještě v porodnici se dozvěděla, že tchyně se k nim nastěhovala na „týden nebo dva, aby pomohla s novorozencem“.
Příliš unavená z náročného porodu Jana neměla sílu odporovat.
„Pomoc se nám v začátcích určitě hodí,“ – uznala.
„Ach, držíš to pěkně podivně! Dej, dej sem, ukážu ti, jak to držet správně,“ – přivítala tchyně Janu, když ji propouštěli.
Mladí rodiče byli okamžitě zatlačeni do pozadí novorozeneckou babičkou.
Už doma Jana si všimla, že vana, kterou si koupili, a balení plenek byly přesunuty na balkon.
– Já vás naučím, jak správně dítě koupat! Na dno vaničky se musí dát ručník, ne ty vaše podivné držáky! Aby ještě nedošlo k úrazu mého Jiříka.
– Jmenuje se Michal, – připomenul Pavel.
– No, pro vás je to jak chcete, ale pro mě je to Jiřík! Půjdeme do koupele, Jiříčku! Je třeba, aby vana byla spařena. Nebo ho ještě nachladíte! – starala se tchyně a zapnula nejteplejší vodu.
Když byla vana připravena, Marie Nováková vzala dítě a na svého syna volala, aby dlouho nedržel dveře do koupelny otevřené, a odešla umýt dítě.
Chlapec plakal a babička ho rychle myla dětským mýdlem. Po koupeli ho pevně zabalila do dvou plen najednou.
– Doma je nám teplo, – pokusila se protestovat Jana.
– Vám je teplo. Ale je stále malý a bude mu zima. Klobouček neodstraňujte a nezpomalujte. Lepší když tak spí!
Noc pro Janu a jejího muže byla neklidná. Dítě nemohlo spát na mokrých látkových plenkách a často je vzbudilo pláčem.
Museli vstávat, rozbalovat, měnit a zabalovat znova. Všechny ty noční vstávání a neustálé tahání nedávaly spát ani rodičům, ani dítěti.
Ráno se ve kbelíku na praní hromadila hora plen a Jana s Pavlem se mohli měřit, komu jsou tmavší kruhy pod očima.
Malý Michal z důvodu doporučeného těsného prádelního závoje od babičky dostal potničku.
– To není potnička! – rozhodně tvrdila Marie Nováková, když spatřila vyrážku. – To jsi něco špatného snědla, proto má můj milý moji skvrny!
– Ale já už jím jen pohanku s kuřetem! – vzpurně Jana namítla.
– Možná to tvoje mléko pro něj není dobré! Mohla bych ho krmit směsí, – stála na svém tchyně.
– No teda! Budu ho kojit sama, – neustoupila Jana.
Tchyně s pohrdavým cvaknutím jazykem odešla. Ale od té doby každé ráno, jakmile slyšela dítě zakňourat, Marie Nováková vtrhla do ložnice mladých rodičů a snimala Jonáše Janě z rukou:
„Maminka neumí uklidnit! Ať si babička užije svého Jiříka. Mám tu svůj dudlík!“
Dítě vypouštělo navrhované, ale babička, navzdory protestům Jany, znovu a znovu se pokoušela ho k dudlíku přivyknout.
První vážení ukázalo, že miminko ubírá na váze.
„To je proto, že tchyně ho mi pořád bere od prsu se slovy, že ona si s ním poradí lépe než on by mi mou údajně prázdnou svědilku trápil!” – uvědomila si Jana a začala hájit své mateřství.
Následující ráno, jak bylo zvykem, otevřela Marie Nováková dveře ložnice Jany a Pavla slovy:
– Běž připravit jídlo a svánek, zatímco já se budu s vnukem zabývat! Co je mu dobré viset na té tvé prázdné hrudi!
– Ne, děkuji! Právě teď jí, – rozhodně odpověděla Jana, přitiskla svého syna k sobě.
– Bylo by něco tam aspoň! – vzdychla si tchyně, nespokojeně blýskla očima. – Dej mi ho raději!
– Najde! – odpověděla klidně Jana. – Když najezte, potom si ho vezmete.
Jakmile Jana zásadně zakázala tchyni odebírat jí syna, okamžitě začal přibírat na váze.
Marie Nováková si jen naštvaně povzdechla a stěžovala si, že Jana malého vlastně jen trápí.
„Už nás nebaví babiččino dohlížení,” – rozhodla Jana a požádala Pavla, aby matce řekl, že rodičovské povinnosti zvládají skvěle a že je čas, aby se vrátila domů.
Po rozhovoru se synem Marie Nováková byla uražená:
– A já u vás chtěla ještě pár měsíců žít! Co bude bez mého Jiříka?
– Budeme tě navštěvovat, – utěšil matku Pavel.
Opravdu téměř každý víkend navštěvovali Marii Novákovou. Ta od dveří vytrhla vnuka z rukou Janě a radostně políbila na rty.
„Aj, vy si odpočiňte sami, zatímco se budu se svým vnoučkem dělat!” – kousaví odesílala svou snachu a syna. Když nastal čas rozloučit se, přitiskla vnoučka k sobě a řekla:
– Vy jedete, ale vnouček zůstane se mnou. Jemu je se mnou dobře!
– A krmit budete čím? – jednou se žertem zeptala Jana.
– Najdu pro něj to nejlepší mléko! – radostně oznamovala tchyně. – Ne to tvoje pochybného původu!
– No, mami, je čas jít – vmísil se do rozhovoru Pavel, tušíce, že nic dobrého z této interakce mezi jeho ženou a tchyní nevzejde.
Když vyšli na ulici, řekla Jana manželovi:
– Chápu to tak, že s tebou a tvým bratrem se nenabažila?
– Většinu času jsme byli u babičky a dědečka, – přiznal Pavel.
– Je to vidět. Ale my jsme pro ni syna neměli. Bude muset se smířit s tím, že je babičkou, ne matkou.