Telefon ztichl. Libuše stála uprostřed kuchyně a tiskla ho k hrudi oběma rukama. Teta Božena mluvila rovné čtyři minuty — hlas suchý, věcný, bez jediné slzy.
Daniel seděl na gauči. Televize tiše mumlala něco do pozadí. Ani se neotočil, když Libuše vstoupila do dveří.
— Danieli. Volala teta Božena. Maminka před hodinou zemřela.
Přikývl. Přejel prstem po displeji telefonu — listoval něčím, už bylo jedno čím.
— Hm. Škoda.
— Musím jet. Hned teď. Dvě hodiny cesty. Dej mi klíče od auta.
Daniel odložil telefon. Ne proto, že by ho to dojalo — ale protože zaslechl slovo „auto”. Podíval se na ni zdola nahoru s výrazem mírné mrzutosti, jako by ho požádala, aby přestavěl skříň.
— Ne. Auto potřebuju já. Maminka mě prosila, abych ji odvezl k tetě Miladě. Slíbil jsem jí to už minulý týden.
Libuše se ani nehnula. Světlo z kuchyně dopadalo na její záda a obličej zůstával ve stínu.
— Slyšel jsi, co jsem řekla?
— Slyšel. Ale ona už je mrtvá. Kam spěcháš? Zítra sedneš na autobus a dojedeš. A maminka — ta je živá. Čeká. Slíbil jsem.
Vteřina. Dvě. Tři.
— To myslíš vážně?
— Naprosto. Maminku nezklamu.
Libuše vešla do pokoje. Postavila se přímo před televizi — tak, aby jí Daniel nemohl uniknout pohledem. Musel zvednout oči.
— Požádám tě jednou. Jednou. Zamysli se nad tím, co jsi právě řekl. A odpověz znovu.
— Libuše, nedělej scény. Všechno jsem vysvětlil. Maminka čeká, slíbil jsem. S tvým pohřbem se přes noc nic nestane.
— S mým pohřbem, — zopakovala pomalu.
— No, s pohřbem. Víš, co myslím. Pojedeš zítra. Všechno zařídí i bez tebe, je tam teta, sousedi.
Libuše se naklonila o něco blíž.
— Chápeš, že je to naposledy, co tě o něco prosím? Ne podruhé, ne potřetí. Naposledy.
— Proboha, Libuše. Vždycky děláš z komára velblouda. Jeden den! Jeden den počkáš. Nic se nezboří. Maminka mě poprosila — jedu. Tečka.
— Já mám mrtvou matku, Danieli. A tvoje — jede na návštěvu pít kafe.
— Nepřekrucuj to. Dlouho se chystala, Milada na ni čeká. Slíbil jsem. Chceš, abych porušil slovo?
— Chci, abys vzpomněl, s kým žiješ. A co pro mě tenhle den znamená.
— Pamatuju. Ale pořádek je pořádek. Živí jsou důležitější.
Libuše se narovnala. Podívala se na něj tak, jako by si pamatovala jeho obličej. Ne s nenávistí. S něčím konečným.
— Dobře, — řekla.
To „dobře” zaznělo rovně. Bez urážky. Bez emocí. Bez chvění. Daniel si toho nevšiml — už sahal po ovladači.
*
Libuše vyšla do chodby. Otevřela horní zásuvku komody — tu, kterou Daniel za sedm let ani jednou neotevřel. Vytáhla tlustou složku s gumičkou: svůj pas, list vlastnictví k bytu, technický průkaz k autu, bankovní dokumenty. Všechno — na její jméno. Uložila do tašky.
Sundala z věšáku obě sady klíčů od auta. Oblékla si bundu. Obula se.
— Kam jdeš? — křikl Daniel z pokoje.
— Jedu. Rozloučit se s matkou.
— Čím chceš jet? Říkal jsem přece — auto potřebuju!
Libuše otevřela vchodové dveře. Daniel už stál v chodbě — bos, s ovladačem v ruce, s trapným výrazem uraženého pána domu.
— Auto je napsané na mě. Vždycky bylo. Byt — taky. Až se vrátím, zámek bude jiný. Tvoje věci složím ke dveřím. Vyber si je sám, nebo je vynesu ven.
— Co to meleš?
— Nemelem. Říkám ti to. Jasně a jednou provždy.
— Libuše, počkej. Počkej! Nemůžeš prostě…
— Danieli. Umřela mi máma. A tys mi vysvětlil, že auto potřebuješ víc — odvézt svou na návštěvu ke sestře na kafe. To je všechno, co jsem potřebovala slyšet. Už mezi námi nic není. Sbal si věci.
Dveře se zavřely. Cvakl zámek. Dole zabouchly dveře od domu. Za minutu viděl z okna, jak si sedá za volant — klidně, bez spěchu, bez ohlédnutí. Nastartovala. Vyjela ze dvora. Ani se nepodívala nahoru.
Daniel stál uprostřed chodby. Vytočil její číslo — dlouhé vyzvánění, bez odpovědi. Napsal zprávu: „Vrať auto. Zbláznila ses?” Přečteno. Ticho. Další: „Přestaň blbnout. Maminka čeká, musím jet.” Přečteno. Ticho.
Za dvacet minut zavolala matka.
— Danieli, kdy pro mě přijedeš? Milada už prostřela stůl.
— Je to složitý, mami. Libuše vzala auto.
— Jak vzala? Vždyť je to vaše auto!
— Formálně… je napsané na ni.
— No a co? Jsi chlap! Řekni jí, ať ho vrátí!
— Nebere telefon. Zavolám zpátky.
Sedl si na gauč. Prošel byt. Všechno vypadalo stejně — nábytek, záclony, police. Ale Libuše z toho domu vyndala dokumenty, klíče a sebe. Tři věci, na kterých všechno stálo.
Zazvonil telefon. Libuše. Popadl ho.
— Libuše! Konečně. Poslouchej, nechme toho…
— Drž hubu, — řekla. Tiše a krátce, jako cvaknutí. — Řeknu ti to jednou. Byt patří mně. Babička mi ho nechala, papíry jsou na moje jméno, ty to moc dobře víš. Auto jsem si koupila před svatbou. Peníze na kartě jsou moje — ty jsi za sedm let neušetřil ani korunu. V kapse tvé bundy jsou dva tisíce — stačí na taxík pro tvoji matku. Tak tak, ale stačí.
— Libuše, počkej…
— Zámek dnes vyměním, požádám sousedku Jitku, ať pustí zámečníka. Tvoje věci srovnám. Budou stát u dveří. Dva dny. Pak je vynesu na smetí.
— To nemáš právo…
— Mám. Každej papír. Každej podpis. Všechno — moje. A ty ses za sedm let neobtěžoval napsat na sebe ani rychlovarnou konvici.
— To je podlý!
— Podlý je říct ženě, že nemá jet pohřbít matku. Protože ty potřebuješ auto — odvézt svou na kafe. Tohle je podlý. A já si jen beru to, co je moje.
Ticho v telefonu trvalo čtyři vteřiny.
— Libuše, přestřelil jsem. Já jsem debil, uletělo mi to. Promluvíme si normálně, až se vrátíš.
— K tobě se nevrátím. Skončili jsme. Už nevolej.
Obsazeno.
Daniel seděl s telefonem v ruce. Zkusil to znovu — účastnice nedostupná. Ještě jednou — to samé. Zablokovala mu číslo.
Sáhl do kapsy bundy. Dvě zmuchlané bankovky. Tisícovka a tisícovka. I tohle spočítala — přesně tolik, aby mu stačilo na taxík k tetě Miladě a zpátky. Ani korunu navíc.
Karta prázdná — zkontroloval. Na jiných účtech — nula. Nikdy se o to nezajímal. Stačilo mu, co mu Libuše dávala. Byt — její. Auto — její. Peníze — její. Sedm let bydlel v cizím domě a ani jednou se nad tím nezamyslel.
Matka čekala před domem. Malá postava v zeleným kabátě s taškou dobrot pro sestru. Taxi zastavilo, nastoupila, prohlédla si interiér.
— Taxi? Fakt? A kde je auto?
— U Libuše.
— Tak si ho vem!
— Odjela s ním. Nadobro.
Matka chvíli mlčela. Zírala do opěradla předního sedadla.
— Co to znamená — nadobro?
— To, co říkám. Odešla. Řekla, ať si do dvou dnů sbalím věci. Dnes vymění zámek.
— Kvůli čemu?
— Kvůli tomu, že jsem jí řekl, ať nejede na pohřeb. Že potřebuju auto víc.
Matka se k němu otočila. V očích — ne výčitky. Zmatení. Nechápala, jak prosba o svezení k sestře mohla skončit katastrofou.
— Tohle jsi jí řekl, Danieli?
— Nečekal jsem, že to vezme takhle…
— Měls myslet! Že má žena mrtvou matku, a tys jí řekl — „počkáš”? Byls vůbec při smyslech?
— Vždyť tys sama chtěla odvézt!
— Chtěla jsem odvézt. Nechtěla jsem, abys manželce zakázal jet na pohřeb! Tohle sis vymyslel sám!
Taxi jelo městem. Taxametr odtikával koruny. Daniel sledoval čísla — rostla a každá koruna ukusovala z jeho posledních peněz. Když auto zastavilo před domem tety Milady, na taxametru bylo osm set korun. Zpátky — dalších tolik. Zbytek — na jídlo. Možná. Na den.
Matka vystoupila. Otočila se. Taška s dobrotami se jí mačkala v rukou.
— A kam teď?
— K tobě. Jestli mě necháš.
— Mám jeden pokoj a kuchyň, Danieli. Rozkládací postel ve spíži.
— Tak rozkládací postel.
Zavrtěla hlavou. Odešla ke vchodu. Dveře se za ní zavřely.
Daniel zůstal stát na chodníku. V kapse — tisíc dvě stě korun drobnými a zmačkanýma bankovkama. Na kartě — prázdno. Za zády — město, ve kterém už neměl ani jeden čtvereční metr.
Vytáhl telefon. Vytočil Libušino číslo. Dlouhý vyzváněcí tón. Pak mechanickej hlas: „Účastnice není dostupná.”
Uklidil telefon. Podíval se na svoje ruce — prázdný. Jako všechno ostatní.
A Libuše mezitím stála vedle v pokoji svý matky. Teta Božena — napravo, sousedi — vzadu. Dělala to, co měla dělat. Loučila se. Protože pro ni si mrtví zasloužili minimálně stejnou úctu jako živí. A rozhodně větší než manžel, kterej za sedm let nepochopil, s kým vlastně žije.
