Natáhl ruku, aby pohladil to divoké zvíře, ale kočka sebou trhla a podivně se odplazila od člověka, dál od natažené ruky…
„Podívejte se na něj!” – málem křičela ředitelka školy. „Rodiče jsme předvolali a jemu ani není hanba!”
Tomáš hleděl přímo do očí rozlobené ředitelky. Na tváři desetiletého kluka nebylo ani stopy po lítosti nad vykonaným zločinem. S nudou v očích mlčky poslouchal výčitky Anděly Eduardovny.
„Spálit třídní výkaz!” – přešel hlas ředitelky do ječivého tónu.
„Počkej za dveřmi!” – přísným hlasem přikázal otec.
Chlapec vyšel z ředitelny a hlasitě práskl dveřmi. Bylo mu jedno, jestli ho zase potrestají. Nemohl jednat jinak, dal slovo…
A co se týče rodičů, ti na něj zase brzy zapomenou, až odjedou na další expedici.
Téhož večera na rodinné radě padlo rozhodnutí poslat Tomáše na celé léto k dědovi na vesnici. Snad ten na mladého rebela najde páku…
*****
„Tohle je tvůj denní režim,” – Jindřich Salvátorovič, bývalý voják, ukázal vnukovi na papír popsaný úhledným písmem. „Na vesnici není čas na hlouposti, všichni chtějí jíst a pít.”
„Jsem snad otrok?” – vyklouzlo Tomášovi, když si přečetl dlouhý seznam povinností.
Jindřich Salvátorovič se usmál, když ocenil bojovný pohled vnuka, který na něj vrhl. Včera syn přivezl Tomáše a bez ustání si otci stěžoval, jak je s ním těžké. Neustálé rvačky ve škole, nespokojenost učitelů a ředitelky – to vše ubíralo čas na vědecký výzkum. Tomášovi rodiče odjeli na expedici a s úlevou nechali syna-rebela u dědy.
Pomalu plynuly dny plné neobvyklých prací…
Tomáš vstával s kohouty, pomáhal dědovi nakrmit strakatou Bělinku, čtyři selata a hnědáka Archypa. Nosil vodu, skládal naštípané dříví, plenil záhony…
Práce nebraly konce, ale Tomáš dal slovo, že nebude naříkat.
„Hlídá mě?” – zeptal se jednou Tomáš ostražitě a pohlédl na dědova miláčka, velkého psa Hermína, který ho jako stín následoval, když opustil dvůr.
„Cítí, že nejsi místní, bojí se, aby ses neztratil,” – odpověděl děda s lehkou ironií.
Velmi si Tomáš oblíbil chození na ryby. Kluk se rychle naučil zacházet s prutem a za pár týdnů ho Jindřich Salvátorovič pouštěl samotného k řece.
Nejlepší záběr býval brzy ráno, když byla ještě zima. Tomáš rád sedával s prutem na břehu a pozoroval východ slunce, které ozařovalo vše kolem. Tohle ve městě rozhodně neuvidíš!
Jednoho časného rána, když se usadil s pruty na břehu malebné říčky, Tomáš zpozoroval pohyb ve vysoké trávě.
Někde poblíž hlasitě kvákala žába, hned nato zaštěkal pes. Znělo to sice povědomě, ale…
Tráva se znovu pohnula a chlapec se rozhodl zjistit co se děje…
Opatrně našlapuje mezi vysokou trávou, Tomáš se rozhlížel v ranním šeru, ale nic neviděl. Už se chtěl vrátit k prutům, když vtom zaslechl sotva postřehnutelný žalostný stén.
Shýbl se, rozhrnul rukama vysokou trávu a na něj hrozivě zasyčela kočka, varovně přitiskla uši. Oči zvířete dávaly najevo, aby dodržoval odstup, a v syčení byla jasná hrozba.
„Jé…” – vyklouzlo Tomášovi z úst. „Proč syčíš?”
Natáhl ruku, aby pohladil to divoké zvíře, ale kočka sebou trhla a podivně se odplazila od člověka, dál od natažené ruky.
V tu chvíli začalo svítat a Tomáš uviděl krvavé skvrny na světlé srsti zvířete. Před očima se mu vynořil obrázek z nedávné minulosti – čtyři výrostci si ubližovali pruhovanému kocourovi s omrzlým pravým uchem…
Tomáš se otřásl a zahnal bolestivou vzpomínku. Kočka je zraněná, potřebuje pomoc!
Holýma rukama ji nevezme, zlobí se a zřejmě ji to bolí. Rozhlédl se kolem, ale nenašel nic vhodného. Měl na sobě lehkou větrovku, která ho chránila před ranním chladem.
Sundal si větrovku a přiblížil se k syčící kočce:
„Čiči-čiči-čiči! Chci ti jen pomoct… Čiči-čiči-čiči!”
Posledními silami se kočka vrhla stranou, ale Tomáš byl rychlejší. Přikryl kočku větrovkou, opatrně ji zabalil a přitiskl k hrudi. Pak se rozběhl domů, zapomněl na pruty…
„Dědo, bude s kočkou všechno v pořádku?” – ptal se vnuk posté a starostlivě hleděl na dveře letní kuchyně.
„Neboj se, Andělína Michajlovna je veterinářka a v ranách se vyzná,” – Jindřich Salvátorovič pohladil vnuka po hlavě. „Jdi zatím pro pruty, až se vrátíš, budeš vědět víc…”
Tomáš přikývl a rychle doběhl k řece pro pruty. Tak spěchal, že sotva popadal dech, když se vrátil domů.
V tu chvíli se na prahu letní kuchyně objevila drobná postava Andělíny Michajlovny. Starší žena něco řekla Jindřichu Salvátorovičovi, načež se ten radostně usmál.
„Jak je?” – vyjelo z Tomáše.
„Bude to dobré,” – ozvala se Andělína Michajlovna. „Vypadá to, že ji pokousal pes… Rány jsem ošetřila, teď se o ni starej.”
„Udělám všechno!” – zvolal Tomáš a v očích se mu objevily slzy radosti a úlevy…
Toho večera chlapec neodcházel od spící kočky, zařídil jí z krabice a staré deky provizorní pelíšek. Postavil vedle misky s jídlem a vodou a jen seděl a díval se, jak kočka spí.
„Budeš tu spát?” – zeptal se Jindřich Salvátorovič.
„Můžu?” – zeptal se Tomáš s nadějí.
„Radši ji vezmeme do světnice,” – navrhl děda.
Kočku přenesli do místnosti, kde spal Tomáš, a krabici postavili vedle jeho postele.
Při bližším pohledu měla kočka světle béžovou srst s sotva znatelnými proužky.
Tomáš se posadil na kraj postele a dál pozoroval, jak jeho svěřenkyně spí.
„Když se na tebe dívám, vnuku, jsem na rozpacích,” – zamysleně promluvil Jindřich Salvátorovič a posadil se na židli v rohu místnosti. „Nejsi líný, jsi chytrý, zodpovědný a dobrota ti není cizí. Tak proč děláš vzpouru na lodi?”
Tomáš se podíval na dědu a místo odpovědi pokrčil rameny.
„Tvůj poslední kousek s třídním výkazem…” – vyzvídal děda. „Nespálil jsi ho jen tak, že?”
„Dal jsem slovo, a když už ho dáš, musíš ho dodržet,” – zabručel Tomáš.
Natáhl ruku a opatrně pohladil spící kočku po hlavě.
„Komu jsi dal slovo?” – podezření Jindřicha Salvátoroviče se potvrdila, protože nevěřil ve vinu vnuka.
„Ve sklepě domu vedle školy žije toulavý kocour, kterého jsem přikrmoval a mluvil s ním, úplně jako ty s Hermínem,” – pověděl Tomáš a popotáhl. „Chtěl jsem si ho vzít domů, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet… Dal jsem Mourkovi slovo, že ho vždycky budu chránit.”
„A co se s tím kocourem stalo?” – zeptal se děda tiše a zatajil dech.
„Kluci z vyšších tříd si ho dobírali,” – Tomášův hlas se zachvěl. „Žádal jsem je, ať přestanou, souhlasili, ale pod podmínkou, že spálím třídní výkaz…”
„Svině!” – vyklouzlo staršímu muži. „Kde je teď ten kocour?”
„Vzala si ho nějaká ženská, řekl mi domovník,” – Tomáš znovu pohladil kočičku. „Rád bych věděl, jak se má Mourek…”
„Jsi frajer!” – děda pohladil vnuka po hlavě. „Dodržel jsi slovo, to je správné, ale proč jsi nic neřekl rodičům?”
„Neptali se,” – odpověděl Tomáš prostě.
Plynuly dny… Rány na Pusince, jak Tomáš kočku pojmenoval, se zahojily. Kočička přestala syčet a podezřívavě se na lidi dívat.
Pusinka přijímala péči člověka, který jí zachránil život. Brzy zkrásnělá a znatelně přibravší na váze se kočička přestěhovala k Tomášovi do postele.
Chlapcův sen se splnil, ale často ve snech vídal pruhovaného Mourka s omrzlým uchem. Kocour se mu laskavě otíral o nohy a hlasitě předl, když ho Tomáš bral do náruče.
„Kde jsi?” – ptal se Tomáš ve snu pruhovaného kocoura, ale odpovědi se nedočkal.
Uplynul červenec a po něm srpen…
Tomáš čekal, že si pro něj přijedou rodiče, ale místo toho mu děda oznámil, že musí do města zařídit nějaké věci. Ráno vyřídil hospodářské práce, Jindřich Salvátorovič nechal hospodářství na vnukovi a vydal se na vlak.
Vrátil se večer, unavený, ale spokojený. Pochválil vnuka za pořádek v práci a tajemně se usmívaje ho zavolal do světnice, kam předtím zanesl velkou krabici.
„Pojď sem, vnuku,” – ukázal Jindřich Salvátorovič na pohovku. „Podívej se, kdo se mnou přijel z města.”
Tomáš vešel do pokoje a podíval se na pohovku. Několikrát zamrkal, bál se, že se mu to jen zdá.
„Mourku!” – zvolal chlapec a opatrně vzal do náruče pruhovaného kocoura s omrzlým uchem. „Dědo, jsi nejlepší!”
Kocour vypadal zdravě a dobře živený. Později se Jindřich Salvátorovič svěřil vnukovi, že ho Tomášův čin dojal a rozhodl se pruhovaného kocoura najít, když si zažádal o pomoc v Tomášově škole.
Ukázalo se, že domovník požádal útulek, aby si toulavého kocoura vzali, protože se bál o jeho život.
Začátkem září přijeli Tomášovi rodiče se zprávou, že musí odjet na dlouhou expedici, a chlapec bude muset nějaký čas bydlet u dědy.
Rodiče sotva poznávali ve veselém a radostném dítěti dřívějšího rebela.
„Tati, dokázal jsi zázrak!” – zvolal Tomášův otec.
„Naučte se svému dítěti naslouchat,” – pronesl Jindřich Salvátorovič poučně.
A co se týče Tomáše, ten byl rád, že zůstává bydlet s dědou a nebude se muset loučit s Mourkem a Pusinkou.
Z rebela se stal ten nejstarostlivější a nejzodpovědnější pán svých mazlíčků.
A poučení pro mě? Že i ten největší rebel se může změnit, když mu někdo dá šanci a naslouchá mu. A že slovo dané tomu, kdo je slabší, má někdy větší váhu než všechny výkazy světa.
