— Zrušil jsem mistra i dodávku trub. O víkendu budeš bez vody – pak pochopíš, kdo je v tomhle domě chlap.
Tohle mi Leoš hodil do zad tónem přísného pána, který otrokům odnímá právo na sladkou vodu.
— Tenhle víkend jedu k mamince do Brna. Dám si pauzu od tvých věčných proseb. Zkus si aspoň jednou vyřešit mužské problémy sama. Ať tě život naučí vážit si toho, kdo tahá tenhle dům.
Stál v chodbě s přichystanou taškou, vypnul hruď, jako by pod bundou ukrýval řád za záchranu vesmíru.
Leoš roky vydával každou zašroubovanou žárovku za čin federálního významu a účtenku ze stavebnin za řádovou knížku.
Teď čekal, že sepnu ruce a pověsím se mu na nohu, ať mě nenechává napospas rozbitému vodovodu na chalupě.
Mlčky jsem přesunula pohled z jeho vyleštěných bot na klec v rohu pokoje.
Tam na bidýlku čistil peří Jára – velký papoušek šedý, můj osobní opeřený prokurátor s fenomenální pamětí na cizí hlouposti.
Jára pohlédl na Leoše kulatým žlutým okem a významně zakrákal.
— Dobré cesty, Leoši, — odpověděla jsem klidně. — Změna činnosti je nejlepší odpočinek.
Mužská nenahraditelnost je zboží velmi rychle se kazící: stačí se jednou bez ní obejít a rázem se promění v obyčejnou neschopnost.
Ale Leoš to ještě nevěděl. Hlasitě si odfrkl, práskl vchodovými dveřmi tak, že se ze stropu sypalo vápno, a odjel do západu slunce ke své mamince Valentýně.
Jakmile jeho kroky utichly na schodech, zapnula jsem počítač.
Objednávka opravy byla na jeho číslo, ale platit se měla z naší společné karty.
V historii vyhledávání na počítači, který manžel v záchvatu dramatického odchodu zapomněl vypnout, visela zrušená faktura za nové čerpadlo, trubky a fitinky.
A vedle – otevřená stránka s konverzací.
Zabořila jsem oči do monitoru a lehký úsměv mi rázem vystřídal ledový vztek.
V konverzaci s kamarádem-dodavatelem visela krátká zpráva od muže: „Ať si Natálie pár dní posedí bez vody, pak kývne na jakoukoli cenu.”
Leoš mě nechtěl jen nechat bez vody na víkend, aby se pak triumfálně vrátil jako spasitel na bílém koni.
Objednal stavební materiál ve firmě svého spolužáka za trojnásobek tržní ceny.
Tenhle „hlava rodiny” tedy plánoval nejen ukázkový výprask bezmocí, ale i vysátí rodinného rozpočtu o pětačtyřicet tisíc korun za to, co na nejbližším stavebním trhu stálo sotva patnáct.
Soucit s mužem se vypařil docela. Začínala prostá aritmetika.
Během dvou hodin jsem našla přímého dodavatele z velkoobchodní databáze. Za tři minuty jsem domluvila dovoz na sobotu ráno.
Dalších patnáct minut mi zabralo, než jsem na místním fóru našla šikovného mistra – strýce Viktora, který souhlasil, že všechno smontuje za rozumné peníze, ne za ty astronomické částky, které manžel obvykle odepisoval na „složitost mužské práce”.
Víkend na chalupě proběhl nejen produktivně, ale se zvláštním cynickým potěšením.
V sobotu strýc Viktor přivezl vše podle seznamu, nainstaloval nové čerpadlo, přepájel plastové obložení, vyměnil fitinky a spustil systém.
Starý, údajně neopravitelný agregát hned přede mnou rozebral, našel lacinou příčinu poruchy (jen se uvolnil kontakt) a vzal si ho na náhradní díly, přičemž mi odpočítal pět tisíc korun.
V neděli v pět odpoledne chalupa voněla čerstvě posečenou trávou.
Nové čerpadlo čerpalo vodu s nadšením mladého stachanovce a já seděla na verandě a rozkládala před sebe účtenky, záruční listy a faktury.
Obraz byl dokonalý. Čekala jsem hosty.
Vrata zaskřípala přesně v šest. Na cestičce se objevili dva.
Vepředu, jako přísná komise v zóně živelných pohrom, kráčela tchyně. Za ní se s truchlivým výrazem unaveného atlanta loudal Leoš.
Očividně čekali, že uvidí spoušť, vyschlé záhony a mě, jak se mlátím v hysterii s francouzským klíčem v ruce.
— Tak co, Natálko? — spustila Valentýna, ještě než došla k zápraží. Její hlas se nesl sladký, lepkavý jed. — Už chápeš, že muž v domě je hlava? Žena bez muže se prý ztratí při prvním hřebíku! Leošek se tak bál, tak bál, celý víkend si nenašel místo…
V tu chvíli se z otevřeného okna obývacího pokoje, kde stála na léto přestěhovaná klec, ozvalo bodré skřehotavé zakrákání Járy:
— Hlava odjela! Voda přišla! Hlava odjela!
Tchyně se zarazila jako zpěvačka, která zapomněla playback.
Leoš natáhl krk a zíral na nový kohoutek u zdi domu, z něhož se na slunci třpytivě loudala voda.
Rodina je loď, kde jeden tiše vesluje a druhý hlasitě kritizuje proud vody a upřímně se považuje za kapitána.
— Ale kdepak, Valentýno, — ani jsem se nezvedla z křesla. — Žádná ztracenost. Pojďte dál, posaďte se. Voda je, trubky vyměněné, tlak výborný.
— Jak… vyměněné? — zamrkal manžel. — Kdo to dělal? Ty tomu přece vůbec nerozumíš! Oklamali tě na sto procent!
Jára, vycítiv vděčné publikum, přilezl blíž k mřížím, zakýval hlavou a spustil další tirádu, okopírovanou s intonací manžela do nejmenších tónů chlouby:
— Sama přileze! Beze mě zmizí! Ať si to užije! Ať si to užije! Hrdina pohovky!
Leoš zbledl. Tchyně se nechápavě otočila k oknu:
— Leoši, to co to ten pták mele?
— To se naposlouchal televize, — pokusil se ubohou omluvu Leoš a couval k vratům.
Jeho nafoukaná důležitost v očích mizela a ustupovala otevřené panice.
Opeřeného prokurátora ale nešlo zastavit.
— Řekni mámě! Řekni mámě! Natálie to nedá! — dorazil Jára a vydal odporný bublavý smích, v němž bylo bezchybně poznat smích Leoše po lahvičce piva.
Na verandě se udělalo takové ticho, že bylo slyšet čmeláka nad záhonem.
Tvář Valentýny zalila hustá purpurová barva. Konečně jí došla celá hloubka synova scénáře: on se „nebál”, on cíleně provedl sabotáž, aby se pak přede mnou prosazoval v její přítomnosti.
— A teď k tomu, kdo koho oklamal, — vzala jsem ze stolu papíry a rovnoměrným pohybem je posunula na kraj stolu blíž ke scvrklému manželovi.
— Tady je tvá zrušená kalkulace. Pětačtyřicet tisíc za materiál od tvého kamaráda. A tady moje účtenky. Patnáct tisíc za všechno s dovozem. Plus pět tisíc od strýce Viktora za tvé „mrtvé” čerpadlo.
Udělala jsem pauzu a sledovala, jak manžel schovává oči.
— Celkem, Leoši: tvá neocenitelná pomoc by náš rozpočet stála třicet tisíc čisté ztráty.
Leoš zíral na čísla skleněnýma očima. Bezmocně mlaskal rty, ale slova nepřicházela.
— Leoši… takže ty jsi chtěl přes svého kamaráda z Natálie vytáhnout třikrát víc? — zeptala se tiše Valentýna.
Milovala slovo „chlap” tolik, že si ho poprvé za večer nenašla kam přišít.
Zbavena svého hlavního trumfu v podobě geniálního syna, stáhla tchyně rty tak, že se proměnily v kuřecí zobák, a odvrátila pohled. Bránit muže, který se tak hloupě nachytal při chloubě a plýtvání, v jejím obrazu světa nešlo.
Vstala jsem, opřela se rukama o stůl a podívala se manželovi přímo do očí.
Pak jsem sebrala papíry ze stolu a vložila své účtenky do průhledné plastové složky spolu se zrušenou kalkulací.
— Tohle teď bude uloženo ve složce „mužská rozhodnutí”. Pro historii. Až příště budeš chtít učit mě životu, budeme mít rovnou učebnici.
Manžel otevřel pusu, ale gestem jsem ho zastavila.
— Rodinný rozpočet už nekrmí tvé kamarády. Ani jedna kalkulace, ani jeden mistr, ani jedno mužské rozhodnutí bez mého souhlasu. Chceš být v domě hlavní? Tak se nejdřív staň užitečným, ne škodlivým. A dokud produkuješ jen hlasitá slova a deficit peněz, budeš dělat, co řeknu.
Otočila jsem se a šla do domu. Zezadu nebylo slyšet žádné protesty ani obvyklé přednášky o ženském údělu. Jen těžké, ponížené funění.
Když jsem už brala za kliku dveří, z okna se znovu ozval radostný křik Járy, který tomuhle příběhu nasadil tlustou, konečnou tečku:
— Hrdina pohovky! Ukaž účet! Ukaž účet!
