Na návštěvě přijela tetička, manželka v slzách Robert byl probuzen zvonkem u dveří. Na druhé straně…

Dobré zprávy

Teta na návštěvě, manželka v slzách

Robert se probouzí zvukem zvonění domovního zvonku. Na druhé straně postele se právě probouzí i jeho žena. Jemně jí pohladí po rameni:
Miláčku, spi, já půjdu otevřít. Potichu se přiblíží ke dveřím a šeptá: Kdo to může být tak pozdě v noci?

Když otevře dveře, spatří na prahu svou tetu s velkou taškou v ruce. Její manžel, strejda, přešlapuje netrpělivě za ní.

Můj milý synovče! zvolá teta. Nejsi rád, že mě vidíš? Pojď sem, obejmi svou tetičku! popadne Roberta tak pevně, že si připadá skoro jako v medvědím objetí.
Tak je po klidu, vzdychne si Robert s nostalgií, když vleče tetiny zavazadla chodbou dovnitř.

Zbytek noci nastane chaos. Teta odmítá spát na pohovce, protože jí přijde neskutečně nepohodlná. Pak oznámí synovci, že ji možná bude muset uspat on.

Robertova manželka je celou dobu naprosto ohromená. Neuplynula ani hodina od okamžiku, kdy teta dorazila, a už má naruby celý byt. Nakonec si všichni jdou lehnout. Teta se strejdou obsadí postel, zatímco Robert se ženou spí na rozkládací pohovce v obýváku.

Jak dlouho si myslíš, že tady budou? šeptá Robertovi jeho manželka a přitom mu podává snídani.
Nevím. Zeptám se, až přijdu z práce.

Manželka poslouchá nervózně, jak z ložnice duní chrápání, a pak říká:
Robiku, já se jich bojím, nemohl bys dnes přijít domů dřív?
Zkusím to, slíbí jí Robert a odchází z bytu.

Když se večer vrací z práce, čeká na něj slavnostně prostřený stůl.
Pojď dál, synovče, oslavíme shledání! zavolá na něj teta z kuchyně.
Manželka mu rychle pošeptá:
Jsem tak ráda, že jsi doma!

Posadí se všichni ke stolu.
Teto, jsi tu dlouho? ptá se Robert.
Už nás vyháníte? zabručí teta směrem ke svému manželovi.

Teto, co to povídáš? Můžete zůstat, jak dlouho chcete! snaží se Robert situaci uklidnit.
My u tebe, Robíku, zůstaneme napořád. Už jsme prodali byt. Jste naše jediná rodina. Přece mě nevyhodíš na ulici, že ne? Snad to s námi ještě chvíli vydržíš, vždyť těch pár dní utrousí teta a dramaticky si utře slzu z oka.

Robertovi spadne brada překvapením a jeho žena se rozpláče a odbíhá z místnosti.
Následuje trapné ticho. Strejda si dál v poklidu dojídá salát.

Tak co, proč mlčíš? houkne na něj teta. Umíš akorát jíst. Mohl bys zvednout hlavu od talíře a něco říct.
Naprosto souhlasím, drahá, řekne strejda klidně.

Ty jsi tedy chlap! rozčiluje se teta na svého manžela. Všechno rozhodnu já a on jen přikyvuje! Jakýpak je to chlap? obrátí se na Roberta. Jsi spokojený, synovče?
Můžete tu bydlet, jak dlouho budete chtít! zamumlá Robert a současně slyší svou ženu vzlykat za dveřmi.

Vezme talíř bez chuti do ruky. Teta se strejdou jedí tak nahlas, až mu z toho zvoní v uších.

Když teta dojí, opře se o opěradlo židle a povídá:
Jsem sytá. Robiku, dělala jsem si z tebe legraci. Jsme tu jen kvůli vyšetření v nemocnici, měli bychom tu zůstat nanejvýš tři dny. A ty jsi úžasný, hned vidím, že se o rodinu staráš. A po mé smrti získáš můj byt, protože nemáme vlastní děti. Jsi jediné moje dědictví.

Robert si nikdy neoddechl tak, jako teď, proto odpoví vesele:
Teto, přeji ti sto let života! Během těch několika dnů, co příbuzní byli na návštěvě, se Robertova manželka úplně změnila v uplakanou dívku ať udělala cokoli, tetě to nikdy nestačilo: polévka byla špatná, karbanátky tvrdé, prádlo špatně vyprané a podlaha špatně vytřená.

Když pak všechno končí, teta zašeptá Robertovi do ucha:
Jak jsi mohl vzít za ženu takovou ubrečenou holku? Nečekáte snad dítě? Pořád brečí.

Jakmile za tetou a strejdou zaklapnou dveře, Robertova žena radostí tančí po pokoji:
Snad už se nikdy nevrátí! říká s nadějí v hlase.
No to nevím myslím, že se tu tetě docela líbilo!
Já už to nevydržím! povzdechne si ona.

Zazvoní zvonek.

Zase oni?! vyskočí Robert Ó, vždyť je to budík! usměje se s úlevou, protože ho čeká nový, skvělý den.

Rate article
Add a comment