Už jsem všechno obvolala, oznámila Tamara Nováková takovým tónem, jako by Káťu obdarovala na celý život. Přijde čtyřicet lidí. No, možná o trochu víc – Sergej ještě slíbil, že přivede kolegy. Takže, dcero, připrav se.
Káťa stojí uprostřed kuchyně a dívá se na tchýni. Prostě se dívá. Mlčky.
Tamara Nováková už si rozmotává šálu, usazuje se na taburetce, jako by nepřijela na pět minut, ale natrvalo. Má na sobě vínový kardigan s žmolky a béžové kalhoty se stopami něčeho zjevně dávného. Vlasy – načesané, lak, zřejmě ještě ze zásob z minulého režimu. A takový obličej – otevřený, dobrosrdečný, trochu unavený vlastní dobrotou.
Mistr přetvářky. Nejvyšší pilotáž.
– Paní Nováková, – pronáší Káťa klidně, – probírala jste to se Sergejem?
– No a proč ho zbytečně rušit? Je v práci, unavuje se. Já jsem matka, všechno zařídím.
Ona zařídí. Káťa si v duchu vyhodnotí tuto formulaci. Zařídí – to znamená, že zavolá čtyřiceti lidem, slíbí jim stůl, a pak odjede domů dívat se na seriály, zatímco Káťa bude stát u plotny tři dny v kuse.
– A kdy je to výročí? – upřesňuje Káťa, ačkoli to dobře ví.
– Za dva týdny. Sergejovi je čtyřicet! To není jen obyčejné narozeniny, to je událost! – Tamara Nováková rozhodí rukama. – Už jsem vymyslela i menu. Hovězí polévka, smažený řízek, pečené kuře – čtyři kusy stačí, ne, raději pět, – obložené mísy, samozřejmě, saláty tři až čtyři druhy…
– Kdo to bude vařit? – přeruší ji Káťa.
Tchýně se na ni podívá tak, jako by otázka byla zvláštní.
– No jako kdo. Ty jsi hospodyňka.
Káťa vyjde do chodby. Vytáhne telefon, napíše manželovi: „Zavolej, až budeš mít volno. Naléhavé.”
Sergej zavolá za hodinu. Káťa už mezitím stačila spočítat: padesát lidí, pokud „Sergej ještě přivede kolegy” – to je ten nejoptimističtější scénář. Potraviny, pronájem nádobí, alkohol, ubrousky, ubrusy. Odhadne částku a pocítí něco jako sportovní nadšení.
– Máma volala, – říká Sergej do telefonu. Ani se nezeptá, co se stalo. Už ví.
– Čtyřicet lidí, Sergeji.
– No, vždyť je to výročí…
– Čtyřicet lidí. Pozvala je bez mého vědomí. Seznam menu také sestavila ona. Vařit a platit mám já, chápu to správně?
Pauza.
– Káťo, no neříkej to tak. Vždyť je to kvůli mně…
– Já vím, kvůli tobě. Proto ti to říkám. Sejdeme se večer a normálně si promluvíme.
Sergej přijde domů kolem sedmé. Káťa už mezitím uvařila večeři – rychlou, bez okolků: těstoviny s omáčkou, salát. Prostřela pro dva. Postavila láhev vody. Nic zbytečného.
– Poslouchej, no maminka to myslí dobře, – začne, aniž by si stačil sundat bundu.
– Sergeji. Sedni si.
Poslechne. V jejím hlase je něco, co ho přiměje sednout si okamžitě, bez námitek. Není to křik ani pláč – prostě tón člověka, který už má všechno rozhodnuté.
– Nejsem proti oslavě. Jsem pro oslavu. Ale chci pochopit: kdo platí?
– No… – zaváhá. – Dáme se s mámou dohromady…
– Kolik je ochotná dát?
Další pauza. Káťa mu nalije vodu.
– Nevím, – přizná konečně.
– Já vím. Zítra mi zavolá a řekne, že má malý důchod, že se snaží, že už pro naši rodinu udělala tolik. A zeptá se, jestli bych nemohla „vzít na sebe jídlo”, protože se jí nechce prosit.
Sergej se dívá do talíře.
– Není to poprvé, – řekne tiše Káťa. – Pamatuješ si Nový rok? Pamatuješ si osmého března, kdy pozvala osmnáct lidí a já stála tři dny v kuchyni?
– Tehdy jsi sama…
– Tehdy jsem nemohla odmítnout, protože ses na mě díval takhle. – Přikývne k jeho skloněné hlavě. – A bylo mi líto tě rozčilovat.
Večeře proběhne v tichu. Ne ve zlém – jen každý přemýšlí o svém.
Druhý den Tamara Nováková opravdu zavolá. Ráno, v půl desáté, zatímco Káťa je na cestě – pracuje v malé účetní firmě v centru, cesta trvá asi dvacet minut metrem.
– Káťo, – začne tchýně hlasem medu a výčitky zároveň. – Přemýšlela jsem o tom jídle. Já, chápeš, mám penzi… Vzala bych na sebe dort. No a přijedu pomoci, samozřejmě. Budu nablízku, řídit. – A s lehkostí dodá: – Ty jsi tak šikovná, tobě to všechno tak dobře jde.
Káťa se dívá na mihotavé stanice za oknem vagónu.
– Paní Nováková, zavolám vám později. Jsem teď v metru.
– Samozřejmě, samozřejmě, – souhlasí ona. – Jen to neprotahujte, musím sestavit seznam. Už jsem si vytipovala obchody, kde je levněji…
Káťa uklidí telefon. Vedle stojí muž se sluchátky, naproti dívka čte něco na obrazovce. Obyčejné ráno, obyčejný vagón. A Káťa už má v hlavě plán.
Ne plán skandálu. Ne plán pláče a ultimát. Něco jiného.
Vystoupí na své stanici, zajde do kavárny na rohu, dá si americano, sedne k oknu. Vytáhne notes – skutečný, papírový, vede ho už asi tři roky – a začne psát čísla.
Čtyřicet lidí. Minimální stůl na takový počet – to není méně než padesát tisíc korun. Spíš šedesát, pokud s alkoholem. Dort, který vezme Tamara Nováková, stojí nanejvýš tři tisíce. Výsledek je jasný.
Káťa zavře notes. Dopije kávu.
Ne. Tentokrát – ne.
Ale nechystá se udělat skandál. Chystá se udělat něco mnohem zajímavějšího.
Během polední pauzy Káťa zavolá kamarádce.
Viktorie pracuje v eventové agentuře – ne velké, ale s reputací. Organizuje firemní večírky, výročí, svatby. Zná ceny na všechno a umí počítat cizí peníze s chirurgickou přesností.
– Takže čtyřicet lidí, – zopakuje Viktorie, když vyslechne. – A tchýně bere dort.
– Dort, – potvrdí Káťa.
– Slavnostně.
– Velmi.
Viktorie chvíli mlčí, pak se zasměje – tiše, profesionálně.
– Poslouchej, mám nápad. Chceš to udělat hezky? Ne skandál, ne pláč, ale rovnou hezky?
– Přesně to chci.
– Tak si zapisuj.
Večer se Káťa sejde s manželem ne doma, ale v kavárně – sama navrhla, schválně. Neutrální území, rušné místo, žádné kuchyňské intonace a unavené pohovky.
Sergej přijde o něco dřív, obsadí stůl u okna, už si dal kávu. Vypadá trochu provinile – to mívá, když pochopí, že situace překročila meze, kde se dá odmlčet.
– Přemýšlel jsem, – začne, sotva si Káťa sedne. – Možná bychom si pronajali kavárnu? Restauraci nějakou? Pak by se nemuselo vařit doma…
– Dobrý nápad, – řekne Káťa. – Kolik jsi ochotný dát?
Jmenuje částku. Káťa přikývne – číslo je reálné, ne směšné.
– Výborně. Takže: já se postarám o organizaci. Kompletně. Najdu sál, domluvím se s kuchyní, všechno pohlídám. Ale pak je to moje zóna – já rozhodnu, jak a co. Bez korekcí od paní Novákové.
Sergej se zašklebí.
– Maminka se bude chtít zapojit…
– Sergeji. – Káťa se na něj podívá klidně. – Buď to zařídí sama a zaplatí sama. Nebo to zařídím já. Třetí možnost neexistuje. Vyber si.
Je to ten vzácný okamžik, kdy se nerozhodne zavolat mámě přímo u stolu. Prostě přikývne.
– Dobře. Ty to zařídíš.
Tamara Nováková se to dozví hned druhý den. Káťa jí zavolá sama – schválně, aby nedošlo k nedorozuměním.
– Se Sergejem jsme se rozhodli pronajmout sál. Už vedu jednání. Takže ten seznam jídel, který jste sestavila, nebudeme potřebovat – mají vlastní kuchyni.
Pauza je výmluvná.
– Jak to – pronajmout sál? – řekne tchýně pomalu. – To jsou peníze…
– Sergej o tom ví.
– Ale já už jsem lidem řekla, že bude domácí…
– V restauraci to pro ně bude zajímavější, – řekne jemně Káťa. – Nebojte se, všechno bude v pořádku.
Tamara Nováková ztichne. Káťa skoro slyší, jak probírá možnosti – namítnout, přitlačit, stěžovat si synovi. Ale není se čeho chytit: rozhodnutí padlo, peníze manžel odsouhlasil, skandál nemá na čem postavit.
– No… když jste se tak rozhodli, – řekne tchýně konečně tónem člověka, kterého zradili.
– Dort si můžete vzít na sebe, jak jste plánovala, – dodá Káťa. – To bude velmi milé.
Sál Káťa našla přes Viktorii – malý banketní sál pár zastávek od domova, útulný, bez pompéznosti, ale s dobrou kuchyní a rozumným provozním. Sejdou se tam ve středu večer, ve třech – Káťa, Viktorie a provozní jménem Igor, robustní muž kolem pětačtyřiceti s notesem a zvykem všechno zapisovat ručně.
– Na kolik osob počítáme? – zeptá se.
– Oficiálně čtyřicet. Reálně možná pětačtyřicet, – odpoví Káťa.
– Menu pevné, nebo výběr?
– Pevné. Tři teplé pokrmy, dva saláty, obložené mísy, hlavní jídlo – dejme tomu maso a rybu. Alkohol částečně vlastní, částečně váš.
– Dort?
Káťa se lehce usměje.
– Dort přinesou hosté.
Igor zapíše, přikývne. Viktorie vedle listuje jídelním lístkem s výrazem, jako by hodnotila položky pro vlastní oslavu. Pak zvedne oči:
– Káťo, přemýšlela jsi o fotografovi?
– Přemýšlela. Zatím jsem nerozhodnutá.
– Mám jednoho. Levný, ale fotí dobře. Hlavně – je nenápadný. Chodí, cvaká, nikdo nepózuje.
– To chci.
Domů se Káťa vrací kolem deváté. Sergej je už doma, dívá se na něco v televizi, roztržitě. Uvidí ji, zeslabí zvuk.
– Tak jak?
– Všechno v pořádku. Sál je dobrý, menu odsouhlasené, zálohu jsem zaplatila.
– Máma volala, – řekne. Opatrně, jako by zkoušel, jestli vybuchne nebo ne.
– A co?
– Říká, že chce pomoci s výzdobou. Balónky, girlandy…
Káťa postaví tašku, sundá sako.
– Sergeji, řekni mámě, že sál je už vyzdobený podle smlouvy. Zahrnuje to i aranžmá.
– Bude zklamaná.
– Zklamaná je, když nemůže velet. To jsou dvě různé věci.
Chvíli mlčí. Pak se tiše zeptá:
– Zlobíš se na ni?
Káťa na vteřinu přemýšlí. Upřímně.
– Ne. Jenom jsem přestala dělat to, co se mi nelíbí, a čekat, že to někdo ocení. – Projde do kuchyně, nalije si vodu. – Pojď večeřet, ohřeju to.
Sergej se za ní dívá s výrazem člověka, který úplně nechápe, co se děje, ale cítí – něco se změnilo. Ne hlasitě. Ne se skandálem.
Prostě se změnilo.
A Tamara Nováková zavolá znovu už v půl jedenácté – pozdě, skoro neslušně pozdě, což je samo o sobě signál: je nervózní.
Káťa se podívá na displej. Zvednout to nechá.
Do výročí zbývá deset dní.
Tamara Nováková přijede do sálu hodinu před začátkem.
Nikdo ji nezval – prostě přijela. V nových šatech, vínově fialových, s broží ve tvaru kameje, s účesem, který zjevně dělali v kadeřnictví. A s takovým obličejem, jako by přišla převzít dílo.
Káťa ji uvidí od vchodu. Klidně přistoupí.
– Paní Nováková, jste brzy. Hosté přijdou za hodinu.
– Chtěla jsem pomoci, – řekne tchýně a rozhlédne se po sále. Pohled má ostrý, hodnotící. Hledá, k čemu by se dala připojit – a nenachází.
Sál je opravdu pěkný. Dlouhé stoly pokryté lněnými ubrusy barvy ohřátého mléka, uprostřed živé květiny, jednoduché, bez okázalosti, bílé a zelené. Světlo teplé, hudba tichá, u barového pultu už stojí mladý muž v černém a cídí sklenice. Všechno klidné, všechno na místě.
– Je tu hezky, – pronese Tamara Nováková, a zřejmě jí to dává zabrat.
– Děkuji. – Káťa se usměje. – Přivezla jste dort?
– Ano, dala jsem ho do kuchyně. – Tchýně zaváhá. – Vzala jsem tři kila, s mastixem, je na něm napsáno „Sergejovi 40″…
– Skvěle.
Tamara Nováková ještě postojí, neví, čeho se chopit – a není čeho. Všechno už je hotové. Bez ní.
Hosté začínají přicházet v sedm. Sergej stojí u vchodu, podává ruce, objímá se, přijímá obálky s výrazem oslavence, který je nečekaně spokojený. Vůbec ten večer vypadá trochu překvapeně – jako člověk, který očekával shon, skandál, vůni vaření po tři dny, a dostal normální oslavu.
Káťa se drží trochu stranou. Promluví s Viktorií, prohodí pár slov s provozním, ujistí se, že hlavní jídlo vyjde včas. Všechno běží hladce.
Tamara Nováková si mezitím už našla zaměstnání – sedí uprostřed stolu, hlasitě vypráví něco ženám přibližně svého věku, gestikuluje. Občas pošle pohled na Káťu – buď zkouší, nebo čeká něco.
Co přesně, je jasné blíž k hlavnímu jídlu.
Tchýně vstane se sklenicí.
– Chci pronést přípitek, – oznámí. – Jako matka. – Hlas má nacvičený, sebevědomý, zvyklý zabírat prostor. – Sergeji, ty jsi můj život. Všechno, co máš, je díky mně. Já jsem tě vychovala, já jsem v tebe věřila, já jsem vždycky byla nablízku. – Udělá pauzu, přejede pohledem stůl. – A tahle oslava – ta je také ode mě. Já jsem vás všechny dnes tady shromáždila.
Káťa drží sklenici pevně. Nemačká ji, nepokládá prudce. Prostě ji drží.
Viktorie, sedící o dvě místa dál, lehce zvedne obočí – mlčky se zeptá pohledem: půjdeme do toho?
Káťa nepatrně kývne.
Viktorie vstane.
– Můžu také říct pár slov? – pronese lehce, s úsměvem. – Já jsem Viktorie, Káťina kamarádka. Kamarádíme se dlouho, hodně jsem toho viděla. – Otočí se k Sergejovi. – Sergeji, všechno nejlepší k výročí. Jsi šťastný člověk – máš ženu, která za dva týdny všechno tohle zorganizovala od nuly. Našla sál, odsouhlasila menu, všechno zaplatila, všechno pohlídala. Čtyřicet lidí sedí u krásného stolu a jí hlavní jídlo, které vyšlo minutu po minutě – to je její práce. – Viktorie se usměje ještě víc. – Važ si toho.
U stolu se zatleská. Někdo zakřičí „správně”. Sergej se podívá na Káťu – a v jeho pohledu je něco, co ona už dlouho neviděla. Ne vina, ne rozpačitost. Něco opravdového.
Tamara Nováková sedí se strnulým úsměvem.
Dort vynesou v půl desáté. Tři kila, mastix, „Sergejovi 40″ – růžovými písmeny, trochu nakřivo. Tchýně vstane, upraví brož, připraví se.
Ale provozní Igor, zkušený člověk, už drží mikrofon a oznámí:
– A teď – dort od milované manželky oslavence!
Tamara Nováková otevře ústa.
A zavře je.
Protože sál už tleská, Sergej už se dívá na Káťu, někdo už křičí „hořce”, a okamžik je ztracen – neodvolatelně, krásně, bez jediného hrubého slova.
Káťa sfoukne svíčky společně s manželem. Fotograf cvakne – ten nenápadný, od Viktorie – a zachytí okamžik: ona se směje, Sergej se na ni dívá, svíčky zhasínají.
Dobrý snímek.
Rozcházejí se kolem jedenácté. Hosté děkují, objímají se, říkají „dávno tu nebylo tak hezky”. Tamara Nováková se loučí suše, odvolá se na tlak, odjíždí jedna z prvních.
Sergej vyprovodí poslední hosty a vrátí se do sálu, kde Káťa mluví s Igorem a podepisuje závěrečné papíry.
– Hotovo? – zeptá se.
– Hotovo, – řekne ona.
Vyjdou ven. Je teplo, ticho, málo aut. Sergej jde vedle a mlčí – ale to je jiné mlčení, ne to obvyklé, vyhýbavé.
– Káťo, – pronese konečně. – Promiň mi.
Neodpoví hned. Dojdou k rohu, zastaví se u semaforu.
– Za co konkrétně? – zeptá se, ne tvrdě. Prostě chce, aby to řekl sám.
– Za to, že jsem tě vždycky nechával samotnou. S ní. Se vším tím. – Odmlčí se. – Viděl jsem to. Jen jsem dělal, že nevidím.
Semafor se přepne. Přejdou.
– Víš, co mě tentokrát drželo od skandálu? – řekne Káťa.
– Co?
– Pochopila jsem: skandál je pro ni. Ve skandálech je jako ryba ve vodě, umí je, tam vítězí. Ale když je všechno klidné, všechno krásné, a ona se prostě nemá čeho chytit – to je pro ni skutečně nepříjemné.
Sergej se tiše zasměje.
– Celý večer hledala, k čemu by se přidala.
– Já vím. Viděla jsem to.
Dojdou k autu. Sergej jí otevře dveře – takový jednoduchý gesto, který už dávno neudělal, nebo možná nikdy, Káťa si nepamatuje.
– A co teď? – zeptá se.
– Teď, – řekne ona, když si sedá, – budeš s matkou mluvit ty sám. Ne já. Ty. Je to tvoje máma, Sergeji. Já jsem její snacha, ne dcera. Je načase si to všichni zapamatovat.
Usedne za volant. Chvíli mlčí.
– Dohodnuto.
Káťa se podívá z okna. Město plyne kolem – světla, siluety, něčí život za skly. Necítí triumf ani vztek. Jen únavu a něco tichého, podobného úlevě.
Oslava se podařila. To je hlavní.
Zbytek – to už jsou její podmínky.
Tamara Nováková zavolá za tři dny.
Ne Káťe – Sergejovi. Káťa slyší jeho hlas z vedlejší místnosti: rovný, bez obvyklého podbízení. Nepobíhá s telefonem do kuchyně, nesnižuje hlas. Prostě mluví.
– Mami, slyším tě. Ale to bylo její rozhodnutí a bylo správné… Ne, nemyslím si, že bys… Mami, počkej. Řeknu to jednou: Káťa udělala dobrou oslavu. Pokud se ti něco nelíbilo – promluvíme si, ale teď ne.
A zavěsí.
Káťa stojí ve dveřích a dívá se na něj. Vyčítá její pohled, otočí se.
– Co? – zeptá se trochu rozpačitě.
– Nic, – řekne ona. – Dáš si čaj?
Fotografie pošle fotograf příští týden. Káťa je prohlíží večer, sama, zatímco Sergej je ve sprše.
Dobré snímky. Živé. Hosté se smějí, někdo připíjí, někdo sahá po chlebu. Sergej na jednom snímku hledí stranou a usmívá se na něco svého.
A ten snímek se svíčkami – ona a on, ohně hasnou, ona se směje.
Káťa se u něj zastaví déle než u ostatních.
Položí telefon na stůl. Vezme notes – ten pravý, papírový – a napíše do něj jednu větu, jen tak, pro sebe:
Čtyřicet lidí. Zvládla jsem.
Zavře ho. Uklidí do šuplíku.
Za oknem je tichý červencový večer. Někde dole prásknou dveře vchodu, projede auto. Obyčejný den, jakých bude ještě mnoho.
Ale tenhle si zapamatuje.