Chlapci se říkalo Štěpán. Bylo mu deset let.
Kdysi dávno ho jako miminko našel bezdomovec jménem Oldřich pod mostem u Vltavy v Praze. Štěpán ležel v modrém lavoru, který po silném dešti uvízl mezi větvemi. Na ruce měl starý červený náramek. Vedle něj byla promočená cedulka: Prosím, postarejte se o něj. Jmenuje se Štěpán.
Oldřich sám žil na ulici, ale dítě vzal k sobě, krmil ho, čím jen sehnal, a hřál, jak to šlo. Vždycky říkal: Když svou mámu najdeš, nezlob se na ni. Děti člověk neopouští bez bolesti.
Po letech Oldřich onemocněl a Štěpán začal žebrat. Jednou se takhle zatoulal až k honosné svatbě na zámečku u Českého Krumlova. Dostalo se mu tam talíře s jídlem.
Jakmile uviděl nevěstu, ztuhl. Na jejím zápěstí se třpytil tentýž červený náramek.
Nenápadně k ní přišel a tiše se zeptal, jestli je ona jeho máma.
Žena zbledla jako porcelánový hrnek. Taky jí bylo tehdy sedmnáct, tajně porodila a pod nátlakem rodiny dítě nechala u vody s nadějí, že ho někdo objeví a postará se. Pak ho hledala, ale marně.
Ženich přerušil obřad a teatrálně ohlásil, že ho nebere jenom ji, ale i její minulost. A pokud je Štěpán její syn, tak i jeho.
Tím to ale neskončilo: ženich přiznal, že Oldřich je ve skutečnosti jeho vlastní táta, se kterým ztratil spojení před lety. Ten člověk, co dítě zachránil.
V ten den se sice svatba nakonec konala, ale nejdřív všichni nasedli do aut a uháněli navštívit Oldřicha v nemocnici.
Když je tam stařík uviděl všechny pohromadě, usmál se pod vousy a zašeptal: Srdce si vždycky najde cestu zpátky k těm, které milovalo.
A poprvé v životě Štěpán poznal, jaké je to mít rodinu. A najednou ne jen jednuA jak Štěpán držel mámu za ruku a vedle nich stál ženich, napadlo ho, že největší zázraky někdy přicházejí z nečekaných míst. Oldřich je všechny obejmul, jak jen mu síly stačily, a slíbil, že jim povypráví všechny své příběhy, až se uzdraví.
Ještě téhož večera seděli pohromadě u postele v nemocnici, připíjeli si limonádou a smáli se novému začátku. Štěpán poprvé usínal klidně, nebylo mu chladno a nikdo už neměl důvod se ohlížet zpět.
Od té doby, když šli po Karlově mostě, pokaždé si sáhli na červený náramek: pro štěstí, pro lásku a na památku chvíle, kdy si každý z nich našel domov tam, kde je srdce slyšet nejvíc.