Na dovolené s neomalenou rodinou vše ujasnit
Já to už vydržím dva týdny, Sašo! Dva týdny v téhle kůlně, co jí oni říkají hotel.
Proč jsme vůbec souhlasili?
Protože to máma chtěla. Janičce je třeba odpočinout, Janička to má v životě těžké, napodobil bratr hlas maminky.
Teta Jana to těžké skutečně měla, ale Lence ji litovat nešlo. Ani trochu.
Jana, sestřenice maminky, byla v rodině vždy ta chudá příbuzná, které všichni údajně něco dluží.
Kufr nešel zapnout. Lenka rozzuřeně tlačila poklop kolenem, snažila se rozjet zip do správné drážky, ale ten zrádně povoloval a ven lezl kraj plážového ručníku.
Za tenkou překližkovou příčkou, kterou majitelé této omšelé ubytovny nazývali stěnou, se ozýval hlasitý ječák to řval Vítěk, šestiletý syn tety Jany.
Nebudu kaši! Chci řízek!
Dítě křičelo, jako by ho na nože brali.
Pak se ozvala rána, cinkot příboru a líný, hrubý hlas samotné Jany:
No tak, broučku, sněz aspoň lžičku pro maminku.
Verčo, skoč mi do krámu, kup mu ty řízky, vždyť vidíš, jak se trápí.
Mně už nohy odpadávají, nemůžu!
Lenka ztuhla, sevřela ruku na zámku kufru. Verča! A máma půjde!
Saša, její bratr, seděl na jediném rozviklaném židli v jejich miniaturním pokojíku a zamračeně koukal do mobilu.
Ani nenasvědčoval, že by se balil. Jeho taška ležela v koutě pořád nevybalená.
Slyšíš to? šeptla Lenka a kývla ke stěně. Zase posílá mámu.
Verčo, přines, Verčo, podej. A máma zase vyskočí a poběží.
Neklaď odpor, zamručel Saša, aniž by zvedl oči. Zítra jsme doma.
Já už to fakt mám dost, Sašo! Dva týdny v tomhle pajzlu, co si říká penzion. Proč jsme vůbec jeli?
Protože máma chtěla. Janička si musí odpočinout, Janička má osud jak z telenovely, znovu napodobil bratr maminku.
Lenka se posadila na okraj postele, pružiny zaskřípaly.
Osud tety Jany byl opravdu smutný, ale Lenka ji nijak litovat nedovedla.
Jana, sestřenice maminky, byla pořád ta chudá krev, na kterou každý něco doplácí.
První dítě přišlo hned v kolébce tragédie, o které se ve vsi špitalo.
Pak manžel, co miloval flašku a do dvou let se jí uchlastal.
Teta živila dvě děti s různými otci a s touhle vypečenou bandou žila v bytě u babičky.
A v bytě se pravidelně střídal i další muž snů už osmý v pořadí.
Jana nikdy moc nepracovala, říkala, že je tu od toho, aby byla ozdobou a snášela útrapy, zatímco oslavu života má financovat okolí.
V prvé řadě maminka Lenky, totiž Věra, která podle Jany má peněz, že by je mohla rozhazovat vidlemi.
Lenka přešla k oknu. Výhled byl impozantní: na popelnice a zeď kurníku.
Tohle byla mámina vize rodinný výlet, aby byl klid a Janičce se pomohlo, trochu se rozptýlila.
Pomoc znamenala, že Věra většinu zájezdu zacvakala, nakupovala a vařila pro všechny, zatímco Jana a její nová známá nějaká Marcela, se kterou si padly do noty hned u bazénu na základě společného povalování ležely nahoře břichem.
Obleč se, připomněla Lenka bratrovi. Večer jdeme do restaurace. Slavnostní večeře na rozloučenou.
***
Restauraci samozřejmě nevybrali oni.
Jana rovnou oznámila, že chce něco drahého.
Podnik byl na kolonádě. Stoly spojili dva dohromady, aby se tam ta čeládka (jak si o nich Lenka v duchu říkala) vešla.
Jana, v třpytivých šatech, co na ní praskaly, seděla v čele spolu s Marcelou mohutnou, hlučnou ženou s totálně přebarvenými vlasy.
Pane vrchní! zahřměla Jana, aniž by se podívala do jídelníčku. To nejlepší, co tu máte! Pečeni, saláty, a toho červeného, karafu!
Věra, máma Lenky, seděla skromně v rohu a unaveně se usmívala.
Za ty dva týdny neodpočívala ani minutu: buď Vítěk měl záchvat, nebo bylo Janě špatně, nebo se Adéle, Janině dceři, nudilo.
Mami, dej si aspoň rybu, vždyť jsi ji chtěla, zašeptala Lenka.
Kdepak, to je drahé, mávla rukou Věra. Já si dám salát. Ať se Janička nají, ta to má letos těžké.
Lenka se naštvala. Těžké… No jasně! Vedle Vítěk, šestiletý králíček, tloukl lžičkou o talíř.
Dělej, nakrm mě! vyžaduje, aniž by odtrhl oči od tabletu.
A Jana, aniž přerušila debatu s Marcelou, poslušně nabrala bramborovou kaši a narvala ji synovi do pusy.
Ty můj zlatíčku, šišlala. Vař se na síle.
Je mu šest! nevydržela Lenka. Nechápu, že se ještě neumí sám najíst.
Nastalo ticho. Jana otočila hlavu.
A tebe se někdo ptal, drahá neteři? zavrčela. Ty až budeš mít své, pak je vychovávej.
Můj syn je citlivá povaha. Potřebuje péči!
Potřebuje hlavně hranice, ne tablet při jídle, odsekla Lenka. Jinak bude ječet pokaždé, když něco nebude po jeho.
Jéje, podívejte na ni! vmísila se Marcela, plácla se do stehen. Psycholožka nám tu povstala.
Slepička poučuje kvočnu. Ty, holčičko, jsi ještě život ani neochutnala, ale rozumy rozdáváš.
Lenko, prosím, už mlč, škubla ji máma za rukáv. Nepokaz to tady. Prosím.
Ten večer se vlekl do nekonečna. Jana s Marcelou hlasitě probíraly chlápky, pomlouvaly sousedy z penzionu, stěžovaly si na kruciální úděl ženy.
Adéla byla zabořená do mobilu, jen občas se podívala pohrdavě po rodičích. Vítěk čas od času ječel o zmrzlinu, a tu mu vždy přinesli tu největší.
Přišel účet a Jana si vzdychla:
Jejda, peněženka zůstala v pokoji! Věrko, zaplať, prosím. Vrátím ti to hned, jak dojedeme.
Nikdy nevrátíš, pomyslela si Lenka, zatímco máma zase tiše vytahovala kartu. Tento scénář znala až moc dobře.
***
Do penzionu dorazili až kolem půlnoci. Lenka šla hned do sprchy, aby ze sebe spláchla celý ten ulepený večer.
Voda tekla tenkým pramínkem, chvíli ledová, chvíli vařící.
Když vyšla, mířila do pokoje, ale zůstala stát u pootevřených dveří kuchyňky. Odsud doléhalo hlasité šeptání.
No viděla jsi tu fiflenu? ušklíbla se Marcela. Sedí, ksichtí se.
On se neumí najíst.
A co je ti do toho, žabko? Nic jsi nezažila! Bez tebe, Věrko, by teď obracela hnůj někde na poli a nehrálo by jí večeře v restauracích.
Nafoukaná, ale prázdná. Žádnej chlap, žádnej rozum, jenom drzost.
Lenka se zatajila dech.
Srdce bušilo až v krku, v uších tepalo. Čekala. Teď. Teď máma třískne do stolu.
Řekne: Drž hubu, Marcelo, neřeš moji dceru! Nebo alespoň vstane.
Za dveřmi se ozval jen tichý povzdech Jany a její stesklý hlas:
To máš pravdu, Marci. Je to těžká holka. Po tatínkově rodině, ti jsou všichni takoví… s nosem nahoru.
Moje Adélka, ta je sice temperamentní, ale srdce má na pravém místě.
Ale tato… kouká na nás, jako bychom byli pod její úroveň. Nemůžu s ní vydržet u stolu.
Věro, tys ji moc hýčkala! přisadila si Marcela. Měla jsi ji plácnout přes zadek dřív!
Teď z ní je parádní princezna, co matku přehlíží.
Tu já bych vyhodila z domu, ať pozná pravdu!
Lenka přitiskla čelo ke zárubni. Máma mlčela.
Seděla tam s těmi ženami, popíjela čaj (nebo možná něco ostřejšího, jak se dalo poznat dle odéru) a poslouchala, jak její jedinou dceru cupují na kousky.
Lenka se narovnala. Dveře se rozlétly, rána do zdi.
V kuchyni ztichlo.
Tři ženy seděly u plastového stolu, zaplněného zbytky jídla a prázdnými obaly.
Jana v třpytivých šatech roztržených v podpaží, Marcela s rudým, zpoceným obličejem a máma…
Máma, která okamžitě stáhla hlavu mezi ramena.
Jsem tedy podle vás prázdná fiflena? Lenčin hlas nedrhnul.
Byl tvrdý jako kámen.
A ty, tetičko Jano, jsi srdce na pravém místě?
Jana polkla a vyvalila oči. Marcela se pomalu zvedla od stolu, vypadala jako hromada brambor.
Posloucháš nás schválně, holčičko? zasyčela. Děláš si z nás srandu?
Neposlouchám, slyšet vás jde po celém domě, Lenka vstoupila dovnitř, podívala se Janě zpříma do očí. Když jsi včera baštila za maminy peníze, šlo ti to do krku dobře?
Nehrozilo, že by ses zadusila?
Ty nevděčnice! vřískla teta, rudá v obličeji. My tě bereme mezi nás a ty se chováš jak rozmazlená!
Já bych ti mohla být matkou, a ty mi vyčítáš peníze!
Není to o penězích, ale o tvojí drzosti! vybuchla Lenka. Věčně visíš mámě na krku!
Chvíli jeden chlap, chvíli druhý, pořád děti, pořád nějaké nemoce!
Máma dře jak mezek, abys ty, chudinko, mohla jet do lázní, a ty ji pak za zády cupuješ!
Tvoje dcera je spratek, co ti leze po hlavě, a ty mi budeš vykládat morálku?
Tvůj syn je malý manipulátor, co slovo ne nikdy neslyšel!
Teta mlčky civěla.
Lenko! vykřikla Věra a vyskočila. Přestaň! Jdi do pokoje!
Ne, mami, nejdu, Lenka se na ni podívala, v očích bolest, kterou by do ní nikdo neřekl. Sedíš tady a posloucháš, jak o mně mluví cizí ženská, a ty mlčíš? Ty to dovolíš?
Marcela odtáhla židli a šla na Lenku, ruce v pěst.
Teď tě naučím, co je úcta ke starším, ty spratku…
Zamáchla se. Těžká ruka letěla přímo k hlavě.
Lenka nestačila ani zareagovat, když najednou ruku v letu chytil Saša.
Ještě se dotkni, řekl tiše. Už vám ruply nervy?
Teto Jano, balte si. Odjíždíme.
Kdo my? vykřikla Jana. Já nikam nejdu! Máme tu ještě dva dny zaplacené! Věro! Tvoje děti se zbláznily!
Křičí na lidi!
A v tu chvíli se konečně probrala i máma. Přišla k Lence, chytla ji za ramena a začala třást.
Proč jsi začala? brečela. Proč jsi vylezla z pokoje? Zkazilas to! Jsme rodina! Nemáš trochu studu, dělat komedii před cizíma?
Lenka ji jemně, ale rozhodně odstrčila. Uvnitř něco nadobro prasklo.
Nebojím se, mami, řekla klidně. Ty by ses měla stydět. Už dost. Že necháš, aby se k nám takhle chovali…
Odešla z kuchyně. Saša šel za ní.
Balení bylo mlčenlivé. Za stěnou Jana hlasitě naříkala, Marcela křičela, že jsou Lenka a Saša zmetci.
Adéla ječela, že ji ruší ze spaní.
Teď neodjedeme, řekl Saša, když zapínal tašku. Autobus jede až ráno. Musíme počkat do svítání na nádraží.
Hlavně že už nejsme tady, hodila Lenka kosmetiku do igelitky. V tomhle chlívku nezůstanu ani minutu.
A máma?
Lenka ztuhla s tričkem v ruce.
Máma si vybrala. Zůstala s nimi. Uklidňovat tetu.
***
Lenka s mámou už se nebaví, Saša taky ne nedovedli jí odpustit.
Věra jim párkrát volala, že je velkoryse odpustí, pokud se Janě omluví, ale oba si řekli, že takové odpuštění nepotřebují.
Dost bylo. Už toho mají dost.
Pokud chce máma dál sloužit své sestře její věc. Ale jim je líp bez neomalené rodiny.
Život je příliš krátký na to, dopřávat prostor lidem, co mají místo lásky jen sobecké požadavky. Opravdová rodina není o krvi, ale o úctě a vzájemné podpoře.