5. června 2026 Deník
Dnes byl den, kdy slunce konečně rozbilo šedivý opar nad starým skládkou u Kroměříže. Rozhodl jsem se využít příznivého počasí a provětrat své improvizované polštáře a deku. Polštáře jsem vyrobil z papírových pytlů naplněných pilinami, šířka plátna se natáhla na laně mezi dvěma lípami. Na dřevěné lavičce, která byla potažena červeným semišovým plátnem, jsem rozložil tyto domácké polštáře.
Jarmila, kterou jsem potkal před rokem na konci staré lesní chatky, už téměř celý rok putuje bez domova. Její největší sen ušetřit peníze, doplnit ztracené doklady a vrátit se domů do jižních Čech, kde na ni čeká rodina a normální život. Zatím však přebývá v opuštěné lesní chýši, jež kdysi stála v hustém lesíku, jenž dnes přeměnil na obrovský skládku odpadků.
Zpočátku byl zápach sotva znatelný, ale s každou hodinou se hromady odpadu zvětšovaly. Děly se zde stavební šrot, rozbité nábytek, staré šaty i dřezová nádobí. Právě tak jsem získal malý skříňku, otřeseny pohovku a dokonce i dřevěnou truhlu, do které někdo zbytečně odnesl oblečení.
Po několika dnech dorazily kamiony z místního hypermarketu a vykládaly prošlé potraviny. Po pečlivém třídění se mezi nimi objevily ještě jedlé zeleniny, ovoce a dokonce zmražené polotovary. Voda byla však velkým problémem; stačil jsem si nalézt špinavou řeku, vodu jsem přefiltroval přes hadříky a uhlí nasbíraný z odpadku. Dřevo na topení bylo ze spadlých kmenů, takže ohřívání kamna nebylo těžké.
Jedné noci mě probudil hučící motor. To se stává lidé pod rouškou noci nosí odpad, aby se nepoznali. Tentokrát však přišla velká čtyřkolka, skoro luxusní SUV, která se v měsíčním světle zdála jako bestie na kolech. Muž z ní pomalu vylézl, vytáhl obrovskou roli ze zavazadlového prostoru a zatáhl ji hlouběji mezi hromady.
Možná je to střešní břemeno? Mohl bych opravit střechu Déšť už se blíží, pomyslel jsem si a v duchu mu šeptal: Rychle dejte dál!
Muž roli položil do jámy mezi odpad, rozhlédl se, zahřál ruku k autu a za pár minut motor zatouzal a zmizel v temnotě.
Konečně, vydechl jsem a oblékl pracovní oblečení. Nasadil jsem masivní gumové boty a vyšel na dvůr. Ráno se už začínalo rozjasňovat a vzduch voněl po lesních jehličcích. Vzpomněl jsem si, že za kopcem je lesní mýtina, kde ráno rostou houby stálo by za to podívat se po snídani.
Když jsem dorazil k místu, kde muž zanechal roli, čekal jsem poletový materiál na střeše. Místo toho ležel pevně svinutý kober. Ne jen tak ledajaký připomínal vzácné koberce z pražských šlechtických sídel.
Krásný pravěký český styl. Pěkný a těžký. Škoda, že to není pro střešní opravu, zamumlal jsem, ale pak dodal: Možná si ho vezmu? Rozložený by byl lepší matrací než ty papírové pytle.
Snažil jsem se ho zvednout byl příliš těžký. Pak jsem opatrně vytáhl okraj a rozvinul jej. Z náhle slyšel sténání.
Byl to poprvé, co jsem během svého roka na ulici pocítil opravdový strach. Přistoupil jsem blíž a volal:
Kdo tam je?
Mlčení. Pak znovu sténání, sotva slyšet ženský hlas:
Jsem Helena
S úsilím jsem odhalil ženu, která se z koberce vyvlékla, zakřičela a snažila se otočit. Podržte se, pomohu vám! vykřikl jsem a pomohl jí vstát.
Na zemi ležela drobná, tenká žena v slušném oděvu, s modřinou na čele. Otočila se zmateně a řekla:
Kde… kam mě ten člověk přidal? Na skládku? To je
Bez dalšího slova jsem ji pomohl vstoupit do své chatky, posadil na židli a šel se převléknout. Helena, jenž se po chvíli uklidnila, plakala tiše:
Jsem naživu chtěl mě pohřbít živou a rozbil i ten drahocenný koberec
Nastavil jsem konvici, nasypal bylinky z poličky a připravil horký čaj. Podáno jí do hrnku, řekla:
Jmenuji se Helena Novotná, bývalá učitelka ruštiny a literatury.
Jste žena? zeptala se překvapeně, když zírala na můj krátký střih a mužské šaty.
Ano, tak to prostě dopadlo povzdechl jsem. Přijela jsem do Prahy, chtěla jsem pracovat jako učitelka. Na nádraží mě přepadli, vzali mi všechno tašku, peníze, doklady
Proč jste nešla na policii? zeptala se přísně.
Šla jsem, ale řekli mi, že musím vše vyřídit na velvyslanectví, což stojí peníze konzulární poplatky, papírování Nemám nic.
Helena se na mě podívala soucítavě a zeptala se: Opravdu není žádná pomoc?
Nevím nic o takových službách, odpověděl jsem. Jak jste skončila v tom koberci?
Helena zachvěla se a vyplakala: Tak to život Jak se sem dostala
Proč jsem se ptal pomyslel jsem si a Helena se podívala na mě s rozhořčením:
Proč bych ti měla pomáhat? Nevíš, kdo jsem, a až se dostanu ven, rozdrtím ho tak, že už ho nikdy nepozná! A co ty? Můžeš takhle žít?
Zhluboka jsem sklonil hlavu pro mé skromné šaty, chudobu a tuto chýši, která se nyní zdála jako palác v porovnání s tím, co ukrýval koberec.
Helena dopila čaj, nadechla se a jako by mluvila k někomu neviditelnému: Je v pořádku Dospěji k němu, řekla a pohnula pěsti do vzduchu, jako by číhala na svého útočníka.
Ráno slunce zalilo místnost a první paprsky osvětlují prach ve vzduchu.
Heleno, znáš cestu na silnici? zeptala se pomalu, když vstávala.
Samozřejmě, odpověděl jsem. Půjdeš se mnou?
Vyšla z chatky, zakroutila ramena mráz byl ostrý a já nosil jen tenkou vlněnou bundu.
Vezmi si svetr nebo kabát, doporučil jsem. Helena zamručela: Nehrozí mi zima. Jen mě doprav na silnici.
Silnice není daleko, řekl jsem a kráčeli jsme. Jak se budeš pohybovat s tím zraněním?
Když chceš přežít, nauč se zvládat. Pojď dál, nezdržuj mě, zamručela, opírajíc se o mou ruku.
Po cestě se šeptavě stěžovala: Co tady udělali? Vysekali les a nechali ho jako odpad Nemá to už žádný smysl!
Dorazili jsme k silnici, Helena krátce přikývla a pustila mou ruku:
Tak to je, Simko. Odtud už jsi na vlastní. A já pokusím se ti pomoci.
Zamyslel jsem se: Zajímavá žena, kráčí jako královna, hlas pevný. Možná podnikatelka, možná bývalá šéfka. Ale teď už to není důležité. Jestli pomůže, budu vděčný.
Doma jsem zahřál kamna, připravil čaj a z rukou vyndal mouku, abych upékl placky. Vlehl jsem těsto do vroucí vody, osolil, rozválil lahví a smažil na staré pánvi.
Chutnají dobře, pomyslel jsem, když se placky barvily dozlátla.
V tu chvíli se vrata chatky rozezvučela. Helena stála v prahu, třásla se zimou, tvář bledá, ruce svíraly se stranou.
Petr, pomoz mi
Uchopil jsem ji za ruku, posadil na lavičku a opatrně ji položil na podlahu. Bolí to, ne? Nemohu hladovět ani zmrznout! A ti řidiči! Nikdo nezastavil, jen jeden. Řekl jsem mu: vezmi mě do Staré Boleslavi! a on se ptal: Jak zaplatím? Všechno je bezcenné!
Helena zvedla obočí, ale já jí podal polovinu ještě horké placky.
Je to z prošlých zásob? ptala se.
Ne, jen vyhozené. Občas se do mouky dostanou brouci, ale přeceťuji a přeliju vroucí vodou. Je to téměř domácí a chutné.
To je překvapení, zamumlala, a pak tiše dodala: V sto letech jsem nic takového neviděla a nechci to znovu.
Je vám blízko devadesát? zeptal jsem se.
Skoro. A co teď? Nemůžu dostat do města. Doma není domov jen tenhle podvodník, co mě hodil jako pytel písku.
Nechcete chodit? To by bylo moc těžké.
V tom jsem zahlédl známé SUV, jak se blíží k skládce. Byl to stejný muž, co přinesl Helenu.
Halinko, ticho!Vrací se! šeptla jsem.
Helena zvedla obočí, ale já už ji zafixoval na podlaze a přikryl kolenko. Pak jsem rychle zatáhl zámek a schoval ji do sklepa. Když zaklepali na dveře, otevřel jsem a stál tam vysoký muž v drahém obleku, se vznešeným výrazem.
Dobrý den, pozdravil a pohrdal: Žijete tady?
Zhruba, odpověděl jsem, snažíc se zachovat klid.
A v noci taky? pokračoval. Slyšeli jste něco podivného?
Co jste ztratil? zeptal jsem se, jako bych nic nevěděl.
Ztratil? Mohl bych říct, že
Tak jste tu nocovali?
Ano.
Něco jste si včera nevšimli?
Ne. odpověděl jsem chladně, snažíce se nespadnout do paniky. Jen psi neštěkali.
Muž se zamračil, podíval se na mě, pak se otočil a odjel k autu. Dlouho jsem ho sledoval, dokud nezmizel. Pak jsem otevřel sklepení a Helena se vyhrabala.
Neuvěřitelné!Vrátil se pro mě Ten podvodník! Ale ty, Simko, jsi dobrá dívka, zachránila jsi mi život podruhé!
Kdo je ten muž, Heleno? zeptal jsem se neklidně.
Zeť, a ne ledajaký notorický podvodník! Po smrti mé dcery se snaží získat dědictví. Můj vnuk má právo na vše, ale on chce vše pro sebe. Byl by připraven mě poslat do Francie nebo Rakouska, aby mě nemohl omezovat.
Máte firmu? ptal jsem.
Měli jsme těžební společnost, státní zakázky, nemovitosti v zahraničí, jachty, soukromý letoun. Ten zeť by to vše zničil, pokud by nezasáhl můj vnuk.
Máte v úmyslu se k němu dostat? zajímal jsem se.
Ano. Ale bezpečnostní služba by mě okamžitě odhalila. Mám nápad oblékneme se navzájem. Já si vezmu tvé oblečení a ty půjdeš za mě.
Helena souhlasila, svlékla vlněný kostým a převlékla se do dlouhé sukně a volného svetru. Já si oblékl její šaty, a ona mi popřela: Vypadá to dobře! Kdybys měl podpatky, šel bys na ples!
Vytáhla miNakonec jsem se v elegantních podpatcích vydal na setkání s Olegem, věděl jsem, že i z nejhlubšího špinavého lomí lze vyjít s čistým srdcem a novým smyslem života.