„Myslela jsem, že nepřijdeš…“ – příběh jednoho návratu
Když se Jakub vrátil z práce, hodil tašku na zem, zul se a prošel do kuchyně:
„Co máme k večeři?“ zeptal oněchle.
Eliška se ani neotočila.
„Nic. Ale to nevadí. Dneska jsem mluvila s majitelkou bytu. Řekla jsem jí, že se stěhujeme koncem měsíce.“
Jakub ztuhl.
„Cože? Vždyť jsme se shodli, že jsme ještě nenašli nové bydlení.“
„A proč hledat?“ otočila se k němu s úsměvem. „Stěhujeme se… k tvé bývalé ženě, k Tereze.“
Sklopil se na židli, jako by ho praštili.
„Eliško, ty se zbláznila?“
„Vůbec ne. Sám jsi říkal, že půlka bytu je pořád tvá. Ušetříme peníze, už jsem našla školku pro Matyáše pár ulic odtud, a obchody jsou taky blízko.“
Jakub cítil, jak se mu začínají svírat plíce. Už dlouho necítil, že by byl pánem svého života. V práci mu snížili plat, stavba, na kterou sázel, se protahovala, a peněz zoufale chybělo.
S Eliškou to už dlouho klouzalo z kopce. Byla mladší, náročná a zvyklá na luxus. Kdysi ho to přitahovalo. Teď ho to vysávalo.
Dlouho váhal, ale nezbylo mu než zavolat Tereze.
„Máme problémy. Potřebujeme někde pár měsíců přebýt.“
„Je to i tvůj byt, Jakube. Samozřejmě, přijďte,“ odpověděla klidně.
Když přišli, Eliška prošla bytem a s nechutí ohrnula nos:
„Je tu ponuře,“ odsekla a procházela se dál v botách. – „Ale stačí to.“
Tereza to mlčky snášela. Ale když došlo na kuchyň, dala jasná pravidla:
„Uklízíme po sobě. Jídlo si každý vaří sám. Lednice je společná, ale s vlastními policemi.“
Eliška zuřila:
„My sem nejdeme jako služky!“
„A my vám nepronajímáme hotel,“ odpověděla Tereza, aniž by zvedla hlas.
Následující měsíc byl peklo. Eliška na Terezu neustále útočila, naznačovala, ať se odstěhuje. Ale Tereza to ustála. Jakub mlčel, protože věděl – všechno byla jeho vina.
Jednoho dne Tereza oznámila:
„Odjedu k rodičům. Odpočinu si. Jen vás prosím, neničte byt.“
Eliška sotva skrývala radost. Další den ale znovu začala:
„Objednala jsem návrh rekonstrukce, vybrala dlažbu, je třeba zaplatit…“
Jakub vybuchl:
„Zbláznila ses?! O ničem jsme nemluvili. Nedám ani korunu!“
„A kdo jsi ty, abys rozhodoval?“ odsekla. „Už dávno nejsi manžel, jen prázdná peněženka.“
Večer sbalila kufry.
„Odjíždím s Matyášem do Brna. Pokud nás budeš chtít zpět, přijď. A přivez peníze.“
Jakub mlčky vytáhl kartu a hodil ji do tašky.
„Se synem se budu vídat v neděli.“
Když za nimi zaklapla dveře, Jakub poprvé po letech pocítil svobodu. Postavil se k oknu a dlouze hleděl na řeku.
Za týden se vrátila Tereza. Tiše, jako vždy. Uslyšel, jak pustila vodu v koupelně, a rozběhl se, nevěda, že v bytě zase není sám.
„Promiň…“ zamumlal, když ji uviděl.
Ona prošla do kuchyně, a on, aniž by se otočil, řekl:
„Myslím, že tě pořád miluju.“
„Já taky, Jakube. Ale zpátky cesta nevede. Jen začít znovu.“
„Jsem připravený,“ zašeptal.
„Připravený…“ pousmála se. „Budeš zase na mých bedrech, co? Tak co, máš hlad?“
„Jo. Od rána jsem nic nejedl.“
„Tak loup brambory. Tady si, mimochodem, všechno děláme sami.“