„Myslela jsem, že nepřijdeš…“ — příběh jednoho návratu
Když se Jakub vrátil z práce domů, hodil tašku na zem, zul se a prošel do kuchyně:
„Co máme k večeři?“ zeptal se rutinně.
Alena se ani neotočila.
„Nic. Ale to je jedno. Dneska jsem mluvila s majitelkou bytu. Řekla jsem jí, že se stěhujeme na konci měsíce.“
Jakub ztuhl.
„Co? Vždyť jsme se shodli, že jsme ještě nenašli nové bydlení.“
„A proč hledat?“ Otočila se k němu s úsměvem. „Stěhujeme se… k tvé bývalé ženě, Renatě.“
Doslova klesl na židli, šokován.
„Aleno, ty seš normální?“
„Naprosto. Sám jsi říkal, že část bytu pořád patří tobě. Ušetříme peníze, už jsem našla školku pro Vojtu nedaleko, a obchody jsou taky blízko.“
Jakub cítil, jak se mu nedostává vzduchu. Už dlouho necítil, že je pánem svého života. Práce přinášela méně peněz, stavba, do které vkládal naděje, se zpozdila, a peníze zoufale chyběly.
S Alenou to už dlouho šlo od desíti k pěti. Byla mladší, náročná a zvyklá na luxus. Kdysi ho to přitahovalo. Teď ho to jen vyčerpávalo.
Dlouho váhal, ale nakonec Renatě zavolal.
„Máme potíže. Potřebujeme někde pár měsíců bydlet.“
„To je pořád i tvůj byt, Jakube. Samozřejmě, přijď,“ odpověděla klidně.
Když přišli, Alena si prohlédla byt a s nechutí ohrnula nos:
„Je tu trochu tma,“ hodila do větru a prošla botami po pokojích. „Ale stačí to.“
Renata to všechno mlčky snášela. Ale když došlo na kuchyň, stanovila pravidla:
„Úklid střídáme. Jídlo si každý vaříme sám. Lednice je společná, ale s vyhrazenými policemi.“
Alena byla pobouřená:
„My jsme se sem nehlásili na ubytovnu s pravidly!“
„A my vás nenajímáme do penzionu,“ odpověděla Renata bez zvýšení hlasu.
Následující měsíc byl noční můrou. Alena na Renatu neustále útočila, naznačovala, že by měla odejít. Ale Renata vydržela. Jakub mlčel, protože věděl, že za všechno může on.
Jednoho dne Renata řekla:
„Odjedu k rodičům. Odpočinu si. Jen vás prosím, neničte mi tu byt.“
Alena jen stěží skrývala radost. A hned další den znovu začala:
„Objednala jsem návrh od návrháře, vybrala dlažbu, musíme zaplatit…“
Jakub vybuchl:
„Zbláznila ses?! O ničem jsme nemluvili. Nedám ani korunu!“
„A kdo jsi ty, abys rozhodoval?“ odsekla. „Už dávno nejsi manžel, jen peněženka, která je skoro prázdná.“
Večer sbalila kufry.
„Odjíždím s Vojtou do Liberce. Pokud nás budeš chtít zpátky, přijď. A přivez peníze.“
Jakub mlčky vytáhl kartu a hodil jí do tašky.
„Se synem se budu vídat v neděli.“
Když za nimi zavřeli dveře, Jakub poprvé po letech pocítil svobodu. Postavil se k oknu a dlouze hleděl na řeku.
Za týden se Renata vrátila. Tiše, jako vždy. Uslyšel vodu v koupelně a rozběhl se tam, zapomněv, že v bytě zase někdo je.
„Promiň…“ zamumlal, když ji uviděl.
Šla do kuchyně, a on, aniž by se otočil, řekl:
„Myslím, že tě pořád miluju.“
„Já tebe taky, Jakube. Ale zpátky cesta nevede. Jen znovu začít.“
„Jsem připravený,“ zašeptal.
„Připravený…“ pousmála se. „Cítím, že tě budu zase živit. Tak co, máš hlad?“
„Samozřejmě. Od rána jsem nic nejedl.“
„Tak loupaj brambory. Tady si, mimochodem, všechno děláme sami.“