„Myslela jsem, že nepřijdeš…“ — příběh jednoho návratu
Když se Jakub vrátil z práce domů, hodil tašku na zem, zul se a prošel do kuchyně:
„Co máme k večeři?“ zeptal se obvyklým tónem.
Anežka se ani neotočila.
„Nic. Ale to je jedno. Dneska jsem mluvila s majitelkou bytu. Řekla jsem jí, že se stěhujeme koncem měsíce.“
Jakub ztuhl.
„Cože? Vždyť jsme se domluvili, že jsme ještě nenašli jinou možnost.“
„A proč hledat?“ otočila se k němu s úsměvem. „Stěhujeme se… k tvojí bývalé ženě, Tereze.“
Sklopil se na židli, ohromený.
„Anežko, máš rozum?“
„Naprosto. Sám jsi říkal, že ti část bytu pořád patří. Ušetříme, už jsem našla školku pro Matyáše poblíž, a obchody jsou taky na dosah.“
Jakub cítil, jak se mu nedostává vzduchu. Už dlouho necítil, že by byl pánem svého života. Práce přinášela méně peněz, stavba, do které vkládal naděje, se zpozdila, a peněz bylo zoufale málo.
S Anežkou už dlouho nic neklapalo. Byla mladší, náročná a zvyklá na luxus. Kdysi ho to přitahovalo. Teď ho to jen vyčerpávalo.
Dlouho váhal, ale nakonec Tereze zavolal.
„Máme potíže. Potřebujeme někde pár měsíců bydlet.“
„Je to i tvůj byt, Jakube. Samozřejmě, přijďte,“ odpověděla klidně.
Když přišli, Anežka si byt prohlédla a nevrle ohrnula nos:
„Je tu tma,“ hodila do éteru a prošla pokoji v botách. „Ale stačí to.“
Tereza všechno mlčky snášela. Ale když došlo na kuchyň, nastavila pravidla:
„Uklízíme po kole. Jídlo si vaříme sami. Lednice je společná, ale s vlastními policemi.“
Anežka byla pobouřená:
„My jsme se nenajali, abychom tu žili podle pravidel!“
„A my vás nenajímáme do penzionu,“ odpověděla Tereza, aniž by zvýšila hlas.
Následující měsíc byl noční můrou. Anežka se na Terezu věšela, naznačovala, že by měla odejít. Ale Tereza vydržela. Jakub mlčel, protože věděl, že za všechno může on.
Jednoho dne Tereza řekla:
„Odjedu k rodičům. Odpočinu si. Jen vás prosím, nezničte mi byt.“
Anežka sotva skrývala radost. A hned další den zase začala:
„Objednala jsem návrh od designéra, vybrala dlažbu, musíme zaplatit…“
Jakub vybuchl:
„To se zbláznila?! O ničem jsme se nebavili. Nedám ti ani korunu!“
„A kdo jsi, abys rozhodoval?“ odsekla. „Už dávno nejsi manžel, jenom prázdná peněženka.“
Večer sbalila tašky.
„S Matyášem odjíždíme do Brna. Pokud nás budeš chtít zpátky, přijď. A přines peníze.“
Jakub mlčky vytáhl kartu a hodil ji do tašky.
„Se synem se budu vídat v neděli.“
Když se za nimi zavřely dveře, Jakub po letech poprvé pocítil svobodu. Postavil se k oknu a dlouho hleděl na řeku.
Za týden se Tereza vrátila. Potichu, jako vždy. Uslyšel vodu v koupelně a přiběhl, zapomenuv, že v bytě zase někdo je.
„Promiň…“ zamumlal, když ji spatřil.
Ona vyšla do kuchyně a on, aniž by se otočil, pronesl:
„Myslím, že tě pořád miluju.“
„A já tebe, Jakube. Ale zpátky cesta nevede. Jen kdybychom začali znova.“
„Jsem připravený,“ zašeptal.
„Připravený…“ pousmála se. „Cítím, že tě budu zase živit. Tak co, máš hlad?“
„Samozřejmě. Od rána jsem nic nejedl.“
„Tak loupej brambory. Tady si, mimochodem, všechno děláme sami.“