Myslela jsem si, že naše manželství je v pořádku, dokud se mě známý nezeptal

Dobré zprávy

Vdala jsem se hodně mladá, čistě z lásky až po uši. Chodili jsme spolu čtyři roky, než jsme to zpečetili v obřadní síni v Říčanech. Prošli jsme si svým, bouřemi i klidem.

Teď už spolu sdílíme byt přes šest let. Mám k manželovi naprostou důvěru, i sama k sobě. Je to ten nejsladší a nejpozornější chlap pod sluncem doma pomáhá, kde může, a nebylo dne, kdy by mě nenechal v bryndě o samotě. Zrovna by sice nevyhrál titul největšího hrdiny roku, možná by neohromil ani v zápasu na žíněnce, a model by z něj taky úplně nebyl, ale upřímně? Má tak dobrou duši, že by to rozsvítilo i podzimní pražský ráno, kdy je mlha hustší než guláš od mamky. Pro všechny v okolí je studnicí optimismu a dobrosrdečnosti člověk s ním najde sílu zvládnout i návštěvu úřadu.

Ale… Rozhodnost by si mohl koupit v akci, kdyby tedy uměl popadnout příležitost za pačesy. Nejradši by ve své komfortní zóně zapustil kořeny a nikdy nevylezl. Je stydlivý jak prvňáček na besídce a zodpovědný, až by vás z toho bolela hlava. A víte co? Za těch šest let se nezměnil ani o chlup.

O sebe a o zdraví se taky moc nestará. Každá změna na něj působí jak nakrájené kapustičky děsí ho, i když vlastně nejsou tak hrozné. Manžel je skoro o deset let starší než já. Já ve svých šestadvaceti žiju naplno, dělám práci, která mě fakt baví, pořídila jsem si své vlastní auto a hypoteční splátky na náš domeček platím já.

A do toho všeho mi kamarádka mezi řečí povídá: Hele, proč ho vlastně ještě máš?

A tak skončilo moje osobní štěstí, sedím teď nad hrnkem kafe z Mokré čtvrti a říkám si: No copak, proč ho vlastně mám?Dívám se z okna na šedivej chodník, déšť stéká po skle a někde uvnitř mě to celé začne dávat smysl. Vzpomenu si na všechny naše tiché večery s čajem, nekonečný smích u rozbité pračky, když mi při pátku uvařil instantní nudle a slavnostně přinesl na tácu jako večeři pro královnu. Na to, jak mi píše zprávu jsouc v obýváku, jestli nepotřebuju podat deku. Na jeho rozcuchaná rána a to, jak neumí předstírat, že něco není v pořádku.

Vím, že by byl rád navždy ukrytý v teplé bublině našeho společného malého světa. Přijde mi to zvláštním způsobem krásné. Vždyť v době, kdy je všechno o honbě za zážitky, je možná statečnost taky jen zůstat, držet a být kotvou. A díky němu mám domov, kde nerozhodnost znamená, že ti radši desetkrát prověří, zda jsi šťastná.

Kortkávám se, usrknu kávu. Vždyť v tom je celý ten důvod mám ho, protože život není jen o velkých gestech a rychlých změnách, ale i o klidné jistotě. Protože v jeho světle je ještě mlhavé ráno skoro jasný den. A v tichu jeho rukou nikdy nejsem sama.

A tak vstanu, natáhnu pláštěnku a vyrážím zpátky k němu. Protože doma, u něj, je to jediné místo, kde jsem doopravdy já.

Rate article
Add a comment