Vzala jsem se velmi mladá, a to z velké lásky. Chodili jsme spolu čtyři roky, než jsme se stali manželi, a prožili jsme spolu mnohé.
Dnes už spolu žijeme přes šest let. Mám v manžela naprostou důvěru, stejně jako v sebe samu. Je nesmírně laskavý, vždy pozorný a pečující. Pomáhá mi doma se vším, co je třeba. Přestože rozhodně nepatří mezi nejsilnější nebo nejodvážnější muže, a ani krásu by mu člověk příliš nepřičítal, jeho dobrosrdečnost a nezdolný optimismus dokáží dodat sílu i v těch nejtěžších chvílích. Má v sobě tolik víry v dobré, že to vždy přeplaví jakékoliv starosti každodenního života.
Na druhou stranu je velmi nerozhodný a neumí se odhodlat k zásadním krokům. Drží se svého bezpečného světa a nechce z něho vystoupit. Také je nesmírně ostýchavý a slušný, to se za celou dobu manželství nezměnilo.
O vlastní zdraví se moc nezajímá, a jakákoliv životní změna ho spíš děsí než motivuje. Je téměř o deset let starší než já. Ve svých šestadvaceti letech zbožňuji život, mám úžasnou práci, koupila jsem si vlastní škodovku a pravidelně splácím hypotéku na náš domek. A nedávno se mě kamarádka zeptala: Na co ho vlastně potřebuješ?
To byla chvíle, kdy skončilo mé osobní štěstí, a od té doby jen sedím a v duchu si kladu otázku: Na co ho vlastně potřebuji?Na tuto otázku jsem hledala odpověď celé týdny. V myšlenkách jsem předstírala jiné cesty, jiné vztahy, jiné varianty budoucnosti. Každá z nich byla nalíčená svobodou a dobrodružstvím, ale postrádala cosi hlubokého, na co jsem stále nemohla přijít. Až jednou, když jsem v kuchyni sklízela jeho nedopitou kávu a na stole ležel otevřený vzkaz: “Děkuju, že jsi,” mi došlo, jak zbytečná je hledaná odpověď.
Nejde o to, na co ho potřebuji. Jde o to, že život s ním nese zvláštní klid, tiché vědomí, že patřím domů. Neslibuje vzrušení a divokou jízdu neznámem, ale když večer usínám vedle něj, svět přestává být nebezpečný a já nemusím být neustále silná. Potřebuji ho proto, že se vedle něj mohu opřít, padat i růst. A když se ráno podíváme na sebe, aniž bychom museli cokoli dodat, vím jistě, že právě toto je štěstí, které má smysl.
A tak, když se mě příště někdo zeptá, proč ho potřebuji, jen se usměji. Opravdová láska totiž nepotřebuje vysvětlení stačí ji žít.