Manželství mi vždycky připadalo úplně normální. Žádná instagramová pohádka ale taky žádná tragédie. Žádné hádky, žádná žárlivost, žádné podezřelé manévry. Franta si nikdy neschovával mobil, nevymýšlel si přesčasy, neprohazoval diář. Nikdy mě nenapadlo, že by něco nebylo v pořádku.
Ta, kvůli které mě nakonec opustil, s ním pracovala v kanceláři. Byla mladší než já, nezadaná, bez dětí prostě liberální Pražačka s novým iPhonem. Párkrát jsem ji zahlédla. Jednou dokonce seděla u našeho jídelního stolu, když měli firemní oslavu. Pozdravila slušně, pokecala o běžných věcech. Nechovala se nijak podezřele.
Ten rozhovor proběhl v pátek večer. Franta přišel z práce, hodil klíče na stůl a oznámil, že musíme mluvit. Posadil se naproti mně, ani nedělal žádné kolečko kolem horké kaše: prý mě už nemiluje, je zmatený, potkal jinou a s ní odejde. Prý je to moje chyba nejméně ze všech, jsem prý dobrá ženská ale s tou novou prý “konečně žije.” Hmm.
Zeptala jsem se, jak dlouho to trvá. Řekl, že už několik měsíců. Proč jsem si ničeho nevšimla? Protože, světe div se, byl prý opatrný. Tu samou noc si narychlo sbalil pár hadrů a šmitec. Žádné odmlouvání, žádné slzy, žádné drama už měl své.
Co nastalo potom… Jako špatný vtip: neměla jsem stálou práci a záhy mi začaly chodit hromady složenek. Nájem, elektřina, jídlo, tramvajenka. Začala jsem prodávat věci z bytu a že toho nebylo moc! Některé dny jsem se najedla opravdu jen jednou. Někdy jsem vypínala plyn, aby mi to nesežralo zbytečné peníze. S pláčem jsem si často říkala, že jednou snad přijde obrat, ale ráno jsem se musela zvednout a vymyslet, jak z toho ven.
Hledala jsem práci pořád stejná písnička. Všude chtěli aktuální zkušenosti nebo diplom, který jsem neměla. Jednou jsem z posledního másla a zbytků mouky upekla perník a zkusila ho nabídnout sousedce Evě z vedlejšího bytu. Odkoupila ho s úsměvem. Tak jsem zkusila další přes WhatsApp jsem nabízela domácí cukroví. Chodila jsem po Vinohradech pěšky a nosila sladkosti v tašce. Někdy nic, někdy jsem měla vyprodáno do posledního laskonky.
Postupně se o mně začali lidi doslýchat. Začala jsem péct přes noc a ráno roznášela objednávky za to jsem zaplatila zeleninu na trhu, potom složenky, potom nájem. Nebylo to ani rychlé, ani snadné. Byly to měsíce únavy, permanentního spánkového deficitu, a života na hraně.
Doteď to není žádný med. Bohatá rozhodně nejsem ale stojím na vlastních nohách. Nikoho už nepotřebuju. Bydlení není luxusní, ale je moje. Franta pořád bydlí s tou, kvůli které mi obrátil život vzhůru nohama. Od té doby jsme spolu neprohodili jediné slovo.
Jestli jsem se něčemu za tu dobu naučila, tak přežít, když není vyhnutí. Ne proto, že bych byla odolná ale protože někdo to prostě udělat musel, a nikdo jiný se k tomu neměl.