Nikdy bych nevěřila, jak život dokáže překvapit. Dneska ráno jsem si do deníku ještě psala, že nemáme peníze nazbyt a že klukovi už musím zase koupit druhé rozbité tenisky. Ale všechno se změnilo během jednoho odpoledne, které začalo docela obyčejnou procházkou po centru Prahy.
Když jsme s Filipem, oba oblečení v obyčejných volných mikinách a pohodlných keckách, vešli do luxusního hodinářství na Pařížské, dýchla na nás atmosféra, která byla úplně cizí našemu každodennímu životu. Za pultem stál prodavač v dokonalém saku typ člověka, kterého by v tramvaji nikdo neoslovil na pomoc, ale tady byl pánem situace. Podezíravě si nás měřil pohledem, jako by čekal, že něco ukradneme, a nakonec se pokřiveně ušklíbl.
Tohle není procházka pro turisty, prohlásil chladně a kývnul směrem ke dveřím, radši zmizte, než zavolám bezpečnostní službu.
Filipovi zrudly tváře, už otvíral pusu, ale já mu položila ruku na rameno. Podívala jsem se prodavači do očí, pevně, bez strachu, přestože jsem se uvnitř trochu třásla.
Prodavač jen mávl rukou. Ani se nesnažte. Pro lidi vašeho typu tu nic nemáme.
Sáhl pod pult a já postřehla, jak se chystá stisknout alarm. Zhluboka jsem se nadechla, vytáhla z kapsy průhlednou kartu s broušeným okrajem a přiložila ji ke sklěněné vitríně. Ozvalo se nezvykle hlasité cinknutí, které znělo, jako když někdo zahraje na zvonkohru.
Prodavač užasle ztuhl. V tu chvíli se mu rozpípal telefon. Na obrazovce svítil nápis: GENEÁLNÍ ŘEDITEL SOUKROMÉ ČÍSLO. Oči mu rozšířil děs, když se podíval na mě, pak zase na blikající telefon.
Naklonila jsem se blíž a klidným hlasem mu pošeptala: Tak zvedněte to. Vysvětlete mu, proč nechcete obsloužit novou majitelku této franšízy.
Ruce se mu třásly, když zvedal sluchátko. Jen vyhrkl: Ano… pane řediteli… nevěděl jsem… Ve sluchátku zarezonoval chladný hlas: Jste okamžitě bez náhrady propuštěn. Odevzdejte klíče.
Otočila jsem se na Filipa, který měl úplně vytřeštěné oči. Promiň, Fílo, chtěla jsem ti to říct po večeři, ale asi to vyšlo dřív, než jsem plánovala. Co kdybysme ti rovnou vybrali nějaký pěkný dárek?
Prošla jsem kolem prodavače, ani se na něj nepodívala. Pomalu si sundával zlatou jmenovku, v očích prázdno, jako by právě přišel o celý svůj svět.
Večer jsem si na lavičce vedle Vltavy dlouho přemýšlela, jak je to k smíchu život tě svlékne do naha, když to vůbec nečekáš. Ale jedno vím jistě: ne každý, kdo vypadá skromně, si zaslouží pohrdání. A respekt? Ten si koupit nejde, ani když máte na sobě oblek za dvacet tisíc korun.