Myla jsem nádobí, když vtrhl manžel s výkřikem. Zase jeho matka. Zase nedůvěra. Už toho mám dost.

Dobré zprávy

Myji nádobí, když do kuchyně vtrhl manžel s křikem. Zase jeho matka. Zase to podezření. Už toho mám dost.

Proč jsi mojí mámě říkala něco o penězích?!

Jana Nováková stála u dřezu a domývala poslední talíř, když se do kuchyně vřítil její muž. Doslova vřítil ne že by jen přišel nebo nakoukl, ale vlétl dovnitř s rudým obličejem a rukama zaťatýma do pěstí. Lekla jsem se a upustila talíř zpátky do jarové vody.

Co? Honzo, co blázníš?

Žádné co! Vysvětli mi to!

Honza zůstal stát uprostřed kuchyně. Košile zmuchlaná, přitom jsem mu ji ráno žehlila. Tak to bývá, když se rozčílí: začne sebou trhat, popochází sem a tam, nemá klid.

Právě jsem mluvil s mámou. Prý: Honzo, tvoje žena někam poslala peníze, co jste šetřili na auto. Co to má znamenat?! Vysvětlíš mi to, nebo ne?

Jana pomalu vypnula vodu. Ruce v gumových rukavicích, žlutých, opatrně je stáhla a položila na okraj dřezu. Cítila, jak jí srdce buší až v krku.

Honzo, počkej. Jaké peníze? O čem to vůbec mluvíš?

Nedělej, že nechápeš! Máma říkala, že jsi vybírala větší částku. Odkud byly a kam šly?

Z jakého účtu?

Z našeho společného!

Honzo, uklidni se a poslouchej mě.

Jsem klidný!

Řekl to tak, že se nádobí v odkapávači téměř rozdrnčelo. Jana se na něj zadívala. Rudý jak rak, oči tvrdé, zastavené. Tenhle pohled znala. Nebyl častý, ale byl a neměla ho ráda.

Já z našeho účtu nic nevybrala. To je první věc.

Tak co tím máma myslela?

Jana se opřela zády o dřez. Za oknem sluníčko, běžná neděle, ráno přemýšlela o tapetách a o tom, jak by mohla přestavit komodu blíž k oknu. A teď tohle

Honzo, myslím, že tvoje máma něco popletla.

Moje máma nikdy neplete!

Každý občas poplete, Honzo.

Neobviňuj ji! Mluvila o výpisu, viděla čísla!

Jaký výpis? Ty jsi jí ukázal náš výpis?

To jakmile řekla, hned zalitovala. Bolestné téma. Jaroslava Novotná si zvykla znát všechno o jejich hospodaření a Honzovi to nikdy moc nevadilo vždyť je to máma, to není cizí člověk.

Neukazoval. Volala, něco jsem jí řekl.

Něco.

Jano, neodváděj řeč! Odkud byly na tátově mobilu vidět tvoje převody?

A tehdy to Janě došlo. Už věděla, odkud vítr vane. Zhluboka si povzdechla. Přešla ke stolu, posadila se na stoličku.

Prosím, sedni si. Povíme si to v klidu.

Budu stát.

Jak chceš. Poslouchej. Táta minulý měsíc kupoval auto. Vždyť to víš.

Jaké auto?

Honzo! Vždyť jsem ti to říkala. Taťka chtěl koupit ojetou škodovku, aby mohl jezdit na chalupu. Tam je sám, autobus jede jednou denně, někdy ani to ne. Bez kola by tam byl ztracený.

A co s tím?

Táta neumí s aplikacemi. Má strach z plateb kartou, znáš to. Říkal: Radši hotově, ať mě někdo neošidí. Jenže prodejce chtěl převod. Tak mi táta dal hotovost, já to dala na svůj účet a převedla prodejci. To je všechno.

Honza mlčel.

Byly to jeho peníze, Honzo. Ne naše. Dal mi hotovost, já udělala převod. Nic jsem z našeho rodinného účtu nebrala.

Proč jsi mi to neřekla?

Protože to byly tátovy věci. To mám hlásit o každém kroku svého otce?

Měla bys mi říct, když přes náš účet jdou cizí peníze!

To nejsou cizí. To je můj táta.

To je jedno! Já jsem tady manžel, nebo co?!

To co mezi nimi zůstalo viset. Podívala jsem se na něj dlouze a vážně. Stál uprostřed kuchyně, barva už mu tolik nezrudla, ale pořád byl rozhozený. A já najednou cítila, jak jsem unavená. Ne z těch dvaceti minut. Ale dlouhodobě. Už dávno.

Jsi manžel, Honzo. Jenže teď jsi na mě vlítnul dřív, než ses zeptal. Už jsi měl jasno, když ti máma zavolala. A já tu stojím a obhajuju se.

Nevletěl

Honzo.

No, možná jsem zvýšil hlas

Křičel jsi.

Zmlkl. Podíval se bokem na lednici, kde visela naše fotka od moře. Byli jsme tam mladší, oba se smějeme. Potom se zadíval z okna.

Dobře. Možná trošku.

Trošku, zopakovala jsem tiše. Bez posměchu, prostě jen zopakovala.

Jano, snad chápeš. Máma zavolala, rozházela mě tím, byl jsem nervózní

Co přesně říkala?

Že jsi někam poslala hodně peněz.

Ví, kolik taťka za auto platil?

To nevím.

No právě. Ale ví svoje. A ty hned běžíš.

Neběžel jsem. Šel jsem si to s tebou vyřešit.

Vstala jsem z taburetky. Přistoupila k oknu. Venku bylo krásně, břízy teprve nahazovaly listí, vzduch musel být svěží. Sousedovic kocour seděl na plotě a koukal do dálky.

Honzo, něco ti řeknu a nenaštvi se.

Tak povídej.

Nelíbí se mi, že tvoje máma ví o našich financích víc, než je zdrávo. Chápu, že jí věříš, je to tvoje matka. Ale máme svůj život. To, že ti volá a nalévá ti do hlavy svoje domněnky o mých převodech to je nenormální, Honzo.

Chtěla bys, abych ji neměl rád?

O to nejde.

Právě že jde. Vždycky za všechno může máma, když je něco špatně.

Na chvíli jsem zavřela oči. Vydechla jsem.

Před třemi lety ti máma zavolala, že prý utrácím za potraviny víc, než musím. Pamatuješ si to?

Někdy jsem slyšel něco podobného

Získala od tebe nákupní lístky, spočítala je a řekla, že kupuju zbytečnosti. A tys přišel a řekl: Jano, nemohla bys s jídlem šetřit? Pamatuješ?

Jen ti s tím chtěla pomoct

Chtěla vědět, kolik utrácíme. To byla ta pomoc.

Jsi na ni nespravedlivá.

Dobře. A před rokem? Zdržela jsem se v práci, uzavírali jsme čtvrtletí. Přišla jsem v půl desáté. Tvoje máma ti zavolala a naznačovala: s kým to asi Jana tak dlouho zůstala, co? Pamatuješ, co jsi mi řekl?

Honza se zašklebil.

No

Řekl jsi: Jano, byla jsi fakt jen s kolegou? Poprvé za ty roky.

Jen jsem se zeptal

Nikdy předtím ses neptal. Dřív jsi mi prostě věřil. Ale když máma něco naznačila, už jsi měl pochybnosti.

Já jen pro jistotu

A ještě něco, pokračovala jsem už potichu, ale jasně. Tvoje máma mě viděla s Petrem Holým. Pomáhal mi s taškou z Tesca, byla plná a já už neměla ruce. Nějakej soused, Honzo, bydlíme spolu na patře čtrnáct let. Pamatuješ, co ti řekla?

Honza mlčel.

Řekla, že mě viděla s nějakým chlapem. To chlap extra zdůraznila. Tys pak tři dny skoro nemluvil. Kvůli tomu, že mi soused donesl tašky.

Nemyslel jsem nic špatného

Myslel, jen jsi to neřekl nahlas.

Pohlédl na mě. V očích už neměl vztek, spíš bezradnost. Otevřel ústa, pak zase zavřel.

Jano

Nechci hádku, Honzo. Opravdu ne. Ale tohle není první, ani druhý případ. Každýkrát napřed věříš jí, pak běžíš za mnou. Nezeptáš se, nepromyslíš. Prostě jí věříš.

Ona to nemyslí špatně.

Možná ne. Ale vždycky to má stejný výsledek: díváš se na mě s podezřením a já se obhajuju. Jsem unavená, Honzo. Opravdu.

Co ode mě chceš? Abych s mámou nemluvil?

Ne. Chci, abys napřed mluvil se mnou.

Řekla jsem to prostě, bez slz a křiku. Právě proto to bylo těžké, jako by to do toho ticha spadlo jako kámen.

Honza stál, koukal na mě, pak na podlahu, znovu na mě.

Jano, já přece nevěděl, že to bylo kvůli tátovi

Mohl ses zeptat. Stačilo přijít: Jano, máma mi říká tohle, co se děje? Jedna věta.

No

Ale tys vtrhl s křikem, jako bych už byla vinna.

Zmlkl. Ticho v kuchyni rušil jen ledničkový bzukot a slunečný pás světla na zemi.

Podívala jsem se na Honzu. Stojí tu můj Honzík, se kterým jsem prožila přes čtvrt století. Vychovali jsme syna, pohřbili jeho otce, zvládli stěhování i chudé roky, nemoci i trable. Znám ho už nazpaměť, každou vrásku, vím přesně, jak ve spánku dýchá, jak drží hrnek oběma rukama. Vím, že je hodný, pracovitý a že mě miluje. Všechno to vím.

A přesto tohle.

Běž, Honzo.

Trhl sebou.

Cože?

Prosím tě, běž z kuchyně. Potřebuji být chvíli sama.

Jano, vážně

Prosím.

Ještě vteřinku stál. Pak odešel, tiše, nezabouchl. Slyšela jsem, jak prošel chodbou. Jak vrzly dveře do obýváku.

Znovu jsem se otočila k dřezu, vzala talířek z vody, začala ho mýt. Ruce pracovaly automaticky, oči hleděly z okna. Jestli mám volat Denise? Denisě Skálové, kamarádce z učňáku, která uměla mlčet víc než radit.

Nebo nevolat. Vzít si tašku a jet. Sedět prostě někde jinde, vydýchat to. Protože tady, s tím bzukotem ledničky a sluncem, které má všechno na háku, už nemůžu.

—

Balila jsem se pomalu. Ruce neposlouchaly. Otevřela jsem skříň, dlouho do ní koukala, vytáhla svetr, dala ho do tašky. Pak ho zase vytáhla, pak vzala ten šedý, co ho Denisa vždycky chválila. Nabíječku jsem zapomněla v kuchyni.

Bylo mi divné jít zpátky ne kvůli Honzovi, slyšela jsem jeho tiché kroky v obýváku. Spíš protože bych musela zase mlčet nebo mluvit, oboje bylo těžké.

Vklouzla jsem do kuchyně, rychle popadla nabíječku, chtěla jsem zmizet.

Kam jdeš? Honza stál ve dveřích.

K Denise.

Proč?

Potřebuju.

Jano, počkej. Teď jsi v emocích

Jsem. Přesně tak.

Pojď, promluvíme si?

Honzo, vždyť jsme právě mluvili. Dlouho.

Myslím vážně promluvit.

Podívala jsem se na něj. Taška v ruce, svetr na sobě.

Chceš promluvit, až po tom, co jsi tu řval.

Neřval jsem!

Honzo.

Zavřel oči, promnul kořen nosu.

Dobře. Asi Jano, neodcházej. Jak malí.

Děti neodchází? pousmála jsem se bez radosti. Náš Tomášek kdysi, když jsme mu dali vynadáno, zabarikádoval se v koupelně na dvě hodiny. Taky dítě.

Tomášek, to bylo něco jiného.

Samozřejmě. Honzo, vrátím se večer, nebo ráno. Potřebuju klid.

Urazíš se, odejdeš a já tu budu sedět a přemýšlet?

Nemusíš přemýšlet. Pusť si televizi.

Jano!

Zapnula jsem si bundu.

Ty mi nevěříš. O to jde. Žijeme spolu šestadvacet let a ty mi nevěříš. To bolí, Honzo. Ne to, že jsi křičel. Ale tohle.

Mlčel.

Uvidíme se večer. Nebo ráno. Nevím.

Chytla jsem kliku. On se na mě díval, tvář tak zmatenou už neměl roky. Je už větší, zavalitější, s šedinami nad ušima, stojí v chodbě a neví, co s rukama.

Jano zašeptal.

Odešla jsem.

—

Dveře za mnou zaklaply. Honza zůstal stát v chodbě, pak přešel do obýváku, sedl, vstal, zas se posadil.

Telefon ležel na stole. Podíval se na něj.

Na displeji dvě nepřečtené zprávy od matky: Už jste si promluvili? a Honzo, ozvi se.

Držel telefon v ruce, klidil se s myšlenkami. Po chvíli vstal, šel do kuchyně, stál u okna. Břízy za sklem se lehce houpaly, slunný den se klonil k večeru, i když bylo ještě světlo. Na dvoře pobíhal sousedovic pes, malý a zrzavý.

Vytočil jiné číslo.

Dobrý den, pane Vojtěchu? Tady Honza. Můžu rušit?

Á, Honzíku! tchánův hlas zněl srdečně, s překvapením. Co je? Všechno v pohodě?

Chtěl jsem se zeptat vy jste minulý týden kupoval auto?

No kupoval! zasmál se krátce. Šestku jsem vzal, levně. Prodejce byl fajn. Díky Janě, že to zařídila, s tímhle já zápasím, aplikace mi nic neříkají, vždyť víš.

Honza mlčel.

Honzo? Nespadl ti signál?

Ne, ne, jsem tady. Takže to byly vaše peníze?

Samozřejmě moje! užasnutí v hlase. Komu jinému bych ty peníze svěřil? Dal jsem je Janě, zařídila převod. Klikařka je to, šlo jí to rychle. Zastav se na kafe, napeču štrůdl, než o tom Jana vůbec ví, sníme si to spolu. Jinak mě to nechat nenechá, hlídá cukr. Znovu se smál.

Zajdu, děkuji pane Vojtěchu.

Není zač, čekáme tě.

Honza položil telefon na stůl. Sedl si, otřel si tvář.

Blbec.

Fakt idiot.

Máma něco nakecala, on letěl křičet na manželku, která nedělá nic špatného. Jen všem pomáhá. Vždycky. Prostě taková je.

A on takhle.

Vzpomněl si na její žluté rukavice nad dřezem. Jak je stahovala, mluvila klidně a oči až teď mu to došlo. Neurazila se. Byla unavená. A s těmi účtenkami měla pravdu.

A že tři dny nemluvil fakt jo. Sám se přesvědčil, že je to náhoda, ale když má být upřímný, bylo to kvůli mámě. Ta půlhodinu mlela o Petrovi Holém, že na každém šprochu A v něm bublalo něco divného, nepříjemného.

Teď ji musí vytočit.

Vytočil matku.

Honzo! No konečně! Tak co, promluvils s ní? Vysvětlila ti to?

Jo, mami, vysvětlila.

A?

Auto kupoval táta. Jeho peníze. Všechno v pořádku.

Ticho.

To je sice hezké, řekla matka nakonec dotčeně. Ale měla bys vědět o pohybech na účtu.

Mami.

Počkej, já to myslím dobře, co kdyby?

Mami, stačí. Prosím, poslouchej mě a neskákej mi do řeči.

Dobře, povídej.

Neměla jsi pravdu. Volala jsi, napovídala mi, co nevíš jistě, a já běžel na manželku. Teď odešla z domu. Kvůli mně. Choval jsem se jako blbec.

Honzo, já přece

Mami, častokrát to děláš. Zavoláš a něco mi o Janě říkáš a já běžím, pak zjistím, že to nebyla pravda. Už mě to unavuje. Mám žít s ní. Ne tobě dělat zpověď.

Já se akorát bojím

Já vím, že to myslíš dobře. Ale takhle to už dál nejde. Pokud si něčeho všimneš, řekni mi: Honzo, ověř si to. Ne vykládej mi domněnky.

Takže teď jsi na její straně.

Nejsem na žádné straně. Jsem s Janou. Tak je to správné.

Po dlouhé pauze řekl:

To je vše. Mám tě rád. Zítra si zavoláme.

Nedopřál jí další slovo, zavěsil. Telefon mlčel vedle něj na stole.

Máma ho zřejmě dnes neprozvoní. Nebo urazí, to umí výborně: na dlouho, s pauzami a útrpnými povzdechy. Ale musel říct, co měl říct. Měl to udělat dávno a neudělal i to je jeho vina.

Zavolal Janě.

Dlouhé vyzvánění pak jen záznamník.

Odložil mobil, přešel k oknu. Listy bříz už klidně visely, modrá obloha. Chvíli stál, pak si oblékl bundu.

—

Denisa Skálová otevřela dveře, lekla se, ale hned pochopila podle mého výrazu.

Pojď dál, řekla jen. Dám vařit čaj.

Seděly jsme u její kuchyně, záclonky s kopretinami, kocour Fanda na parapetu, vůně vanilkových sušenek. Popíjela jsem čaj a mlčela, Denisa taky. Když je potřeba, mlčí se to vždy uměla.

Jsem vyčerpaná, Deniso, řekla jsem nakonec.

Vím.

Není to kvůli hádce. Hádkou to není ta přebolí. Tohle je jiné.

Jak jiné?

Zahřívala jsem si ruce na hrnku.

Nevěří mi. Prostě nevěří. Po šestadvaceti letech. Když něco řekne jeho máma, jsem hned vina.

Ale věří ti, říkala opatrně Denisa. Spíš ta jeho máma no víš, jaká paní Jaroslava je.

Vím. Ale to je jeho volba, Deniso. Ne její. On rozhoduje: půjdu za mámou, nebo manželkou? A on vždycky za mámou.

Denisa mlčela.

Nechci, aby se matky zříkal. Jen chci pořádek. Aby vše podstatné slyšel nejdřív ode mě, a ne ze křiku, když už je pozdě.

Řekla jsi mu to?

Řekla.

A?

Odejdu.

Denisa si povzdychla. Dala mi dolít čaje.

Správně. Potřebuje si to promyslet.

Mám ale strach.

Z čeho?

Odmlčela jsem se.

Že se nic nezmění. Kývne, omluví se, a příště volá máti a jede vše od nuly. Já takhle do smrti nedám.

Lidi se mění.

Pomalu. Nebo vůbec. Jak to poznat?

Na to Denisa nereagovala. Odpovědi na takové otázky nejsou.

Fanda se převalil, venku projelo auto.

Tak já půjdu, řekla jsem. Musím domů.

Volal ti?

Ukázala jsem jí neprovolaný hovor.

Volal.

To je dobré znamení.

Je to jen signál, ne důkaz, řekla jsem, ale šla si pro bundu.

—

Jela jsem tramvají, koukala z okna na jarní Prahu umazanou zimou, ale živou. Lidé s taškami, děti s koly, dědoušek krmí holuby.

Myslela jsem na tátu.

Musím za ním příští týden zajet. Podívat se, jak se autem sžívá. Hlavně aby mu sloužilo zdraví.

Myslela jsem na Tomáše, našeho syna. Je ve Zlíně, moc nevolá, ale když zavolá, potěší. Vychovali jsme slušného člověka. Má fajn manželku, vnouče přijde, snad brzy.

Myslela jsem na tapety. Světle žluté? Nebo raději béžové? Béžové budou hřejivější.

Tramvaj zabrzdila. Moje zastávka.

Vystoupila jsem.

—

Dveře do bytu naštěstí nezamčené.

Dala jsem bundu na věšák.

Honzo?

V obýváku, odpověděl tiše.

Přišla jsem. Seděl na gauči, televize nevnímána. Dvě hrnky na stole, nevím, čaj nebo káva.

Zvedl oči.

Vrátila ses, prohodil.

Vrátila.

Zůstala jsem stát ve dveřích. On vstal, zase si sedl, pak vstal.

Jano, volal jsem tátovi.

Vím, psal mi.

Je to dobrák.

To je.

Nabízel mi štrůdl.

Umí.

Ticho napjaté jako struna. Sedla jsem si na kraj sedačky. Vzala si hrnek byla to káva.

Volal jsi mámě?

Maličko zaváhal.

Volal.

No?

Řekl jsem jí, že do toho nebude už míchat. Že to vyřešíme my dva.

Podívala jsem se na něj.

Opravdu?

Opravdu. Naštvala se, nezavěsila, ale poznal jsem ten tón.

Znám ho.

Nic, zvládneme to. Dávno jsem jí to měl říct.

Držím hrnek oběma rukama. Malinko se ke mně naklonil, byl takový opravdový, ne okázalý, ne hrdina do novin ale můj, trochu zmuchlaný, ale neschovává se.

Promiň, Jano. Jsem hlupák. Bez rozmyslu jsem křičel. Máma volala a já vyletěl. Nemělo to být.

Nemělo.

Vím. Odmlka. Chceš ten nový nátěr? Dne ráno jsi říkala o tapetách.

Honzo

Tak uděláme! Vyber si, jaký chceš. A pojedeme i na dovolenou, na týden k moři, už dlouho jsi to chtěla.

Nechci moře.

Chápu, nejde o dovolenou, já jen… nevím, co ti nabídnout. Mozek mi to nebere.

Odložila jsem hrnek.

Nic speciálního nechci. Mluvila jsem pomalu, hledala slova. Chci jen, abys mi věřil. Opravdu nic víc. To není těžké, Honzo.

Věřím ti.

Dnes jsi věřil mámě.

Chvíli ztichl.

Dneska jsem to pokazil.

Jeden omyl nevadí. Horší je, když se to opakuje. Toho se bojím.

Už to víc nebude.

Počkej teď říkáš, že už nikdy. Ale mohl bys to slíbit i minule. Nechci sliby, chci dohodu.

Podíval se na mě.

Dohodu jakou?

Trochu jsem se k němu posunula.

Příště, když ti máma cokoli řekne o mně, přijdeš a zeptáš se: Jano, je to pravda? Prostě se zeptáš, já odpovím. To je celé. Umíš to?

Mlčel, hleděl na mě.

Jo, kývnul. Umím.

Dohodnuto?

Dohodnuto.

Sedíme vedle sebe na gauči. Mezera sotva dvacet centimetrů. Nedržíme se, ale už nejsme odtažení.

Za okny se šeří, břízy stojí klidně.

Nebude mít klid, víš, řekla jsem tiše. Tvoje máma. Minimálně měsíc trucuje, pak zas volá.

Vím.

A tak pořád dokola.

Vím.

Jak s tím budeš žít?

Nehned odpověděl. Bylo mi sympatické, že nedává prázdná slova, ale přemýšlí.

Nevím, upřímně řekl. Je to moje máma. Mám ji rád, ale má tendenci zasahovat. Musím si s ní promluvit. Očima, ne po telefonu. Přijet, sednout si, vysvětlit.

Rozpláče se.

Rozpláče, uznal. Ale na tom nezáleží.

Podívala jsem se na něj, pak uhnula pohledem.

Víš, že to nejde vyřešit za týden?

Vím.

Aže tě bude považovat za zrádce, mně bude hnusit?

Klidně, řekl unaveně, ale pevně. Mě záleží na tobě, na nás. Ona nemá co posuzovat naše hádky.

Jen jsem kývla.

Káva už byla studená, stejně jsem z ní usrkla. Hnusila jsem si studenou, ale teď mi to bylo jedno.

Tapety, napadlo mě.

Prosím?

Možná béžové. Nebo světle žluté, nevím.

Podíval se, pousmál mírně.

Obojí dobré.

Musíme se podívat do Hornbachu.

Zajedeme, kdy řekneš.

Zase jsem jen kývla. Hrnky na stole chladly, kolem se začalo stmívat, v pokoji bylo příjemně, lampička hřála a mezi námi byl klid. Ne dokonalý to ne ale opravdový.

Zítra může zavolat Jaroslava Novotná a znovu bude muset Honza obstát, znovu si stát za svým. Slovům věřím víc než slibům, ale taky vím, že mezi slovy a činy je cesta, kterou musíme jít oba.

Ale v tuhle chvíli sedíme vedle sebe na gauči. A to něco znamená.

Honzo, řekla jsem.

Hm?

Dej mi ještě kafe. To horké.

Vstal beze slova, vzal mi hrnek, šel do kuchyně. Slyšela jsem tekoucí vodu, bublání rychlovarné konvice.

Seděla jsem, dívala se do tmy venku. Život je takový není pořád svátek a ani nekončí v slzách. Je to únava, nevyřčená slova, malé a větší bolístky. Ale pokud jsme spolu, ještě to zvládneme.

Přinesl dva párou se potící hrnky, posadil se vedle mě.

Děkuju, řekla jsem tiše.

Není zač.

Chvíli jsme mlčeli. Potom Honza váhavě, jakoby napoprvé, položil svou ruku přes mou dlaň. Neucukla jsem.

Jano ta dohoda, začal. Opravdu stačí jen přijít a zeptat se?

Stačí.

A odpovíš mi?

Odpovím.

Kývl.

To není těžké, prohodil zamyšleně.

Není, přitakala jsem.

Venku projelo auto, v pokoji bylo útulno. Zítra musím tátovi zavolat, jak auto slouží.

A tapety vybereme v neděli.

—

Dnes jsem si zapsal: Každý může udělat chybu. Ale důležité je najít v sobě odvahu zavčas ji přiznat, omluvit se a začít znovu důvěřovat těm, kdo si to opravdu zaslouží. Na vztahu musí člověk pracovat pořád, nejen když je nouze nejvyšší.

Rate article
Add a comment