Myl jsem nádobí, když do kuchyně vtrhla manželka. Zase její matka. Zase nedůvěra. Už toho mám dost.
Proč jsi mé matce říkala něco o penězích?!
Alena stála u dřezu a domývala poslední talíř, když do kuchyně vtrhla moje žena. Byl to vstup rázný, ne prostý příchod tvář zkřivená, ruce zaťaté v pěstích. Lekl jsem se a talíř mi spadl zpět do vody.
Co? Hanko, co se děje?
Nedělej, že nevíš! Vysvětli mi to!
Hana zůstala stát uprostřed kuchyně. Halenku měla zmačkanou, přestože ji ráno žehlila. Vždycky, když je naštvaná, začne dělat prudké pohyby, přešlapuje na místě.
Právě jsem mluvila s mámou. Prý jsem převáděla peníze, které jsme šetřili na auto. Co to má znamenat? Vysvětlíš mi to?
Pomalu jsem vypnul vodu. Měl jsem na sobě žluté gumové rukavice, svlékl jsem je a položil na okraj dřezu. Srdce mi bušilo až v krku.
Hanko, počkej. Jaké peníze? O co vůbec jde?
Nedělej ze mě hlupáka! Máma říkala, že jsi vybral velkou částku. Kde jsi vzal peníze a kam šly?
Z jakého účtu?
Z našeho společného!
Hanko. Uklidni se a poslouchej.
Jsem naprosto klidná!
Řekla to tak hlasitě, že se nádobí v odkapávači roztřáslo. Podíval jsem se na ni. Byla rudá, oči temné, soustředěné. Ten výraz jsem znal a neměl jsem ho rád.
Z našeho společného účtu jsem nic nebral. Vážně.
Tak co tím máma myslela?
Opřel jsem se zády o dřez. Za oknem bylo jarní slunce, obyčejná neděle, dopoledne jsem přemýšlel o nové tapetě a přesunutí nočního stolku k oknu. A teď tohle.
Myslím, že tvoje máma něco špatně pochopila.
Moje máma se neplete!
Každý se splete, Hanko.
Neházej to na ni! Říkala, že viděla výpis! Ukazoval jsi jí náš výpis?
Jakmile jsem to řekl, litoval jsem. To bylo naše citlivé téma. Jaroslava často chtěla vědět o našich financích, což Hanka považovala za normální je to přece máma.
Neukazoval jsem jí ho. Volala mi, něco jsem jí naznačil.
Naznačil.
Honzo, neutíkej od tématu! Proč má na tátově telefonu tvoje převody?!
Až teď jsem pochopil, odkud vítr vane. Vydechl jsem a šel si sednout ke stolu.
Sedni si, prosím. Promluvme si v klidu.
Radši budu stát!
Jak chceš. V minulém měsíci si táta kupoval auto. Pamatuješ?
Jaké auto?
Ojetý Favorit, na chalupu. Nemá žádný vůz, autobus mu tam jede jednou denně, pokud vůbec. Chtěl být nezávislý.
A co s tím?
Táta neumí s internetovým bankovnictvím. Karty se bojí, jak už to starší lidé mají. Řekl mi: zařídíš mi to? Dal mi hotovost, já ji vložil na účet a poslal peníze prodávajícímu. Nic víc.
Hana mlčela.
Byly to jeho peníze. Ne naše. Přinesl mi hotovost, jen jsem udělal převod. Nic jsem nebral z našich peněz.
Proč jsi mi nic neřekl?
Protože to byla tátova věc. Mám ti hlásit každý jeho krok?
Měl bys mi říct, když přes náš účet jdou cizí peníze!
To není cizí člověk. To je můj táta.
I tak! Jsem tvá žena, nebo ne? Kdo tu vlastně jsem?!
To slovo kdo mezi námi zůstalo viset. Dlouho jsem se na ni díval. Stála uprostřed kuchyně, už ne rudá, ale pořád naštvaná. Pocítil jsem únavu, starou, hlubokou.
Jsi moje žena, Hanko. Ale vtrhla jsi sem s hotovým soudem jen na základě máminých slov. Já tu teď jen stojím a vysvětluji se ti.
Nekřičela jsem.
Hanko…
Možná jsem trochu zvedla hlas…
Křičela jsi.
Zmlkla. Odvrátila pohled, zhlédla k lednici, kde visela naše fotka z dovolené, roky stará, oba ještě mladší a usměvaví. Potom se zadívala znovu ven.
Fajn. Možná trochu.
Trochu, zopakoval jsem tiše, bez ironie, prostě jsem to přitakal.
Honzo, chápej mě. Máma zavolala, byla rozrušená… Já taky.
Co přesně ti řekla?
Prý jsi převáděl velké peníze. Ani neví, kolik stálo tátovo auto?
Kdepak.
Ani já ne. Přesto to ví, a hned u tebe spustí. A ty hned běžíš za mnou.
Nepřeběhla jsem, chtěla jsem si věci s tebou vyjasnit.
Vstal jsem. Přešel jsem k oknu. Venku byly břízy ještě mladě zelené, vzduch musel být čerstvý. Sousedova kočka seděla na plotě a civěla do světa.
Hanko, řeknu ti něco, neber to prosím osobně.
Tak řekni.
Nelíbí se mi, kolik tvá máma o našich financích ví. Chápu, že jí věříš. Ale máme svůj život. To, že mi volá a říká, co jsem údajně udělal, prostě není v pořádku.
Nemáš ji ráda.
O to nejde.
Jde. Pořád z ní děláš viníka.
Zavřel jsem na chvíli oči. Vydechl.
Před třemi lety ti máma tvrdila, že moc utrácím za jídlo. Vzala si od tebe účtenky z obchodu, všechno spočítala, pak jsi přišla a řekla mi, abych šetřil. Pamatuješ?
No, chtěla pomoci…
Spíš šmírovala.
Nejsi k ní fér.
Dobře. Další věc. Před rokem jsem se zdržel v práci, dělali jsme uzávěrku. Dorazil jsem domů v půl desáté. Tvá máma ti volala, kdože to se mnou tak dlouho zůstával. Pamatuješ, co jsi mi řekla?
Hana ukázala neurčitou grimasu.
No…
Honzo, opravdu jsi byl s kolegyní? poprvé za mnoho let ses mě takhle ptala.
Jen jsem se chtěla ujistit…
Dříve ses nikdy neptala. Věřila jsi mi. Ale když máma zpochybní, hned se ptáš.
Honzo…
A bylo i něco dalšího, pokračoval jsem tiše, ale jasně. Máma tě viděla jak jdeš se sousedem Petrem. Pomohl ti s taškou z nákupu. Známe se přes patnáct let, nikdy žádný problém. Víš, co ti řekla? Že tě viděla s nějakým chlapem. A ty ses tři dny se mnou skoro nebavil.
Nemyslel jsem to špatně…
Ale měl jsi pochybnosti. I když to jen neřekl nahlas.
Podívala se na mě. V jejích očích už byla víc únava než hněv. Uvědomila si, jak moc unavená z toho je, ne teď, ale už dávno.
Co po mně chceš? Nemám se s mámou bavit?
Ne. Jen chci, abys nejdřív mluvil se mnou.
Znělo to prostě, klidně. Ale právě proto to bylo těžké jako kámen.
Seděla u stolu, dívala se na mě. Pak jsem slyšel jen lednici tiše hučet. Slunce už šlo ke konci. Břízy se klidně kývaly.
Díval jsem se na manželku. Tolik let spolu. Vychovali jsme dvacetiletého syna, prožili těžké časy i hezké chvíle. Znal jsem ji jako své boty, věřil jsem jí. Miloval jsem ji. Ale stejně docházelo k takovým hádkám.
Hanko, běž, prosím tě.
Lekla se.
Cože?
Potřebuji být samo chvíli.
Honzo, proč…
Prosím.
Stála ještě vteřinu, pak odešla. Neslyšel jsem bouchání dveřmi, prostě odešla. Slyšel jsem měkké kroky na chodbě, vrznutí dveří.
Otočil jsem se k dřezu. Začal mýt talíř. Ruce pracovaly samy, hlavou jsem byl jinde. Myslel jsem na svou starou kamarádku ze střední, Alenu, se kterou jsem si vždycky mohl promluvit bez zbytečných rad.
Možná bych měl sbalit pár věcí a na chvíli zmizet, vydechnout si někde jinde. Protože v této kuchyni, mezi hučením lednice a sluncem, už nebylo k vydržení.
—
Sbalil jsem se pomalu. Nevnímal jsem, co dávám do tašky. Zvednul jsem svetr, pak ho vyndal a radši vzal starý šedý, co chválila Alena. Pak jsem musel jít zpět do kuchyně pro nabíječku.
Bylo mi trapně. Věděl jsem, že je Hanka v obýváku, pustila televizi, pak ji zas vypnula. V kuchyni jsem rychle popadl nabíječku a otočil se směrem ke dveřím.
Kam jdeš? stála ve dveřích obýváku.
K Aleně.
Proč?
Potřebuji to.
Honzo, snad bys teď neměl…
Právě teď ano.
Nechceš si ještě promluvit?
Už jsme si řekli všechno.
Teď bych to vzala vážně.
Podíval jsem se na ni. V ruce jsem měl batoh, bundu jsem ještě neměl.
Normálně si chceš promluvit? Po tom všem křiku?
Nekřičela jsem!
Hanko.
Zavřela na vteřinu oči. Promnula si kořen nosu.
Dobře. Možná… Honzo, neodcházej. Chováme se jak malé děti.
Malé děti ani neodchází, usmál jsem se hořce. Náš Petr, když jsme mu něco řekli, zavíral se hodinu v koupelně. To byly jiné dětství.
Petr je jiný případ.
Asi jo. Hanko, vrátím se večer. Nebo možná až zítra. Nevím.
Stoupl jsem si ke dveřím. Hanka mě sledovala, v očích měla neurčitý smutek. Vyrostli jsme spolu, prožili desítky let, a ona přede mnou teď stála trochu jako cizí člověk.
Honzo, řekla tiše. Ty mi nevěříš. Tolik let, a nevěříš mi. To bolí.
Zmlkla.
Uvidíme se večer. Nebo ráno.
Vzal jsem za kliku a vyšel ven. Hanka zůstala stát v hale. Její tvář byla sevřená. Dlouho jsem ji takto neviděl, snad od dob rodičovství našeho syna. Stála jsem ve stínu předsíně a nevěděl, co s rukama.
Honzo, zkusila zavolat. No Honzo.
Zavřel jsem za sebou dveře.
—
Dveře zaklaply. Pár vteřin jsem stál na chodbě. Pak jsem přešel do obýváku, posadil se, pak vstal, pak znovu.
Na stole telefon. Dvě nepřečtené zprávy od mámy: Tak co? Mluvils s ní? a Honzíku, ozvi se.
Vzal jsem mobil, dlouho jsem na něj jen zíral. Pak jsem šel do kuchyně, zastavil se u okna. Břízy za sklem se v podvečerním světle kývaly, pořád ještě světlý den, ale už byl klidný. Dole po zahradě pobíhá sousedův pes, rezavý, směšný.
Vytočil jsem číslo svého tchána.
Pane Jiříku? Honza, dobrý den.
Jé, Honzo! odpověď zněla živě. Cože voláš? Děje se něco?
Chtěl jsem se jen zeptat… Koupil jste minulý týden auto?
Jo, koupil. Starší Favorit, nic drahého, vše v klidu. Alenka mi to pomohla zaplatit přes účet, s těma bankama si nerozumím, však víš.
Chvíli jsem mlčel.
Honzo, jsi tam? Vypadlo to?
Ne, jsem tu. Takže ty peníze byly Vaše?
No jasně že moje! Dal jsem Aleně hotovost a ona to poslala dál. Šikovná holka, vše rychle vyřešila. Přijeď na štrúdl, než ho Alena objeví, dám ti ochutnat, jinak po mně bude křičet, že jím cukr. Zasmál se upřímně.
Přijdu. Děkuju, pane Jiří.
Není za co, těšíme se.
Zavěsil jsem. Položil jsem mobil. Sjel jsem rukama po tváři.
Pitomec.
Opravdový pitomec.
Máma zavolala, já hned běžel domů, dělal scény, křičel na ženu, která nic neprovedla, jen pomohla svému otci. Tak, jak to dělala vždycky. Nikdy nedovolila, aby byli druzí bez pomoci.
A já takhle.
Seděl jsem na židli a přemýšlel, jak stála u dřezu v žlutých rukavicích, sundávala je opatrně a mluvila klidným hlasem… A její oči to nebyla uraženost, ale vyčerpání.
A ty účtenky. Měla pravdu.
A i to mlčení tři dny. Přesně tak to bylo. Něco ve mně dusilo, a já nekoukal na věci z pohledu vlastní ženy.
Vzal jsem telefon znovu. Vytočil mámu.
Honziku! Tak co? Mluvil jsi s ní? Vysvětlila ti to?
Mami, ano. Vše vysvětlila.
No a?
Šlo o auto jejího táty. Byly to jeho peníze. Říkal to sám pán Jiří. Všechno v pořádku.
Ticho na druhé straně.
No a co jako, řekla nakonec, hlas pevnější. To nic nemění. Měl bys vědět o cizích pohybech na účtu.
Mami.
Počkej, já to myslím dobře, vždyť víš…
Mami, prosím, nech mě domluvit. Je to důležité.
No dobrá.
Mami, nebyla jsi fér. Zavolala jsi mi, řekla jen půlku pravdy, nic nezjišťovala. Já jsem běžel a křičel na Alenu. Odešla z domu. Protože jsem byl idiot.
Honzo, neříkej to tak…
Mami, děláš to často. Voláš mi a něco pustíš do éteru o Aleně, já pak jdu za ní a vznikne problém. Ale nakonec vždy zjistím, že to bylo jinak. Už tak žít nechci. Musím žít svůj život. Ne podle tvých rad, ale podle našich pravidel.
Já ti chci dobře…
Vím, že chceš. Miluju tě, mami. Ale nechci, abys to opakovala. Když si něčeho všimneš, prostě mi řekni: Honzo, zeptej se jí, ověř si. Ale žádné závěry a podezírání předem.
Takže jsi víc na její straně.
Nejsem ani na její, ani na tvé. Jsem na naší, se svou ženou. Tak je to správné.
Bylo ticho. Slyšel jsem matčin dech.
To je vše, uzavřel jsem. Zavoláme si později. Mám tě rád.
Nečekal jsem už reakci, zavěsil jsem. Chvíli jsem jen zíral na tichý mobil.
Máma ještě zavolá nebo až zítra. Určitě bude pohoršená, má talent na trucování. Ale já jí to zopakuju, už to potřebovalo říct dávno. Byla to naše chyba obou.
Zavolal jsem Aleně.
Dlouhé vyzvánění. Pak jen záznamník.
Odložil jsem mobil a postavil se k oknu. Břízy už nepoletovaly ve větru, bylo ticho a večer. Nebe nad nimi modré a čisté.
Oblékl jsem si bundu.
—
Alena otevřela dveře, trochu překvapená, ale hned pochopila.
Pojď dál, postavím vodu na čaj.
Seděli jsme v její kuchyni. Záclonky s kytičkami, kočka Míca na parapetu a vůně lineckého. Alena mlčela, nevyptávala se.
Jsem unavený, Aleno, přiznal jsem po chvíli.
To vidím.
Ne kvůli hádce. To by bylo málo. Tohle je jiné.
Co je jiné?
Držel jsem hrnek v rukou a těšil se z tepla.
Už mi nevěří. Po tolika letech. Její máma něco řekne, a já jsem najednou vinen.
Ale ona ti věří, namítla jemně. Jen její máma je, jaká je, vždyť ji znáš.
Znám. Ale tohle je její volba, ne tcháňova. Každý má možnost rozhodnout, koho poslechne první mámu nebo manželku.
Alena mlčela.
Nechci, aby se od mámy odřízl. Jen aby naše soukromé věci byly opravdu naše. Chci být první, kdo se dozví, když je nějaký problém, ne to slyšet ve výčitkách.
Řeklas mu to?
Řekl.
A?
Odešel jsem.
Alena vzdychla. Dolila mi čaj.
Udělal jsi správně. Aspoň bude mít čas popřemýšlet.
Aleno, mám strach.
Z čeho?
Chvíli jsem váhal.
Že se nic nezmění. Pokýve, omluví se, ale za měsíc bude všechno jako dřív. To nechci.
Ale lidi se přece mění.
Mění. Ale pomalu. Zadíval jsem se z okna. A někteří ne vůbec. Jak to poznat?
Mlčela, protože na to nebyla rada.
Kočka Míca změnila polohu. Za oknem projelo auto.
Tak já půjdu, oznámil jsem a postavil hrnek.
Kam? Domů?
Domů. Čeká mě tam čerstvý vzduch ještě.
Volala ti Hanka?
Podíval jsem se na mobil. Jedno zmeškané volání.
Ano.
Tak vidíš.
Je to jen hovor, ještě nic neříká, odpověděl jsem, ale šel jsem si do předsíně pro bundu.
—
Jel jsem tramvají a koukal z okna. Jaro v Praze, město po zimě stále trochu šedé, ale už žije. Lidé s taškami, děti na kolech, starý pán krmí holuby.
Myslel jsem na tátu.
Musím se u něj zastavit příští týden. Zjistit, jak se mu daří. Koupil si auto, snad bude samostatný. Hlavně aby sloužilo zdraví.
Myslel jsem na Petra, syna, který žije jinde, moc nevolá, ale slyšet ho je vždycky radost. Má dobrou ženu, možná se brzy dočkáme vnuka, pokud bude štěstí.
A myslel jsem na tapety. Světle žluté, nebo béžové? Béžová je asi příjemnější.
Tramvaj zastavila. Moje stanice.
Vystoupil jsem.
—
Dveře do bytu nezamčené.
Podivil jsem se Hanka vždy zamyká. Sundal jsem si bundu.
Hanko?
Tady, zněl tichý hlas ze salónu.
Vešel jsem. Seděla na gauči. Televizi nesledovala, před ní dvě šálky čaj, nebo káva, nevěděl jsem.
Zvedla oči.
Vrátil ses.
Vrátil.
Zůstal jsem stát ve dveřích. Narovnal se, sedl, vstal. Nemohl jsem najít místo.
Hanko, volal jsem panu Jiřímu.
Vím. Psala mi o tom táta.
Je to dobrý chlap.
To vím.
A nabízel mi štrúdl.
To on rád.
Chvilku bylo ticho. Sedl jsem na druhý konec gauče. Vzal jsem si šálek byla to káva.
Psala jsi mámě? zeptal jsem se.
Trochu váhala.
Volala.
A co?
Řekl jsem jí, že musí přestat řešit naše věci. Že to zvládneme sami.
Podívala se na mě.
Opravdu?
Opravdu. Bude uražená. Ale muselo to zaznít.
Hanka držela kávu v dlaních a dívala se na mě. Seděl jsem lehce nahrbený tak, jak mě znala. Byl jsem neokázalý, ale skutečný, a to u mě měla ráda.
Promiň mi to, Hanko. Byl jsem pitomý. Neověřil jsem si to. Mámě zavolala, já běžel, křičel. To nebylo správné.
Nebylo.
Já vím. Zmlknul jsem. Rád bych udělal ten tvůj projekt, jak jsi chtěla ráno tapety, klidně béžové, nebo klidně světlo žluté.
Honzo.
Pojeďme třeba k moři, nebo kam chceš. Zkusím ti to vynahradit.
Nejsem na dovolenou.
Já vím. Chápu, že problém není v tom.
Odložila šálek.
Nepotřebuji náhrady. Potřebuju, abys mi věřil. O nic víc nejde, Honzo.
Věřím ti.
Dneska jsi věřil mámě.
Zmlkl jsem.
Dnes jsem selhal.
Nešlo o první ani poslední chybu. Děsí mě, že se to bude opakovat.
Už ne.
Nechci sliby, Honzo. Chci smlouvu.
Podíval jsem se na ni.
O čem?
Trochu se natočila.
Když ti příště máma řekne něco o mně, přijdeš a zeptáš se: Hanko, je to pravda? Prostá otázka. A já ti odpovím. To je vše. Dohodneme se?
Chvíli jsem mlčel. Pak jsem kývl.
Dohodnuto.
Seděli jsme vedle sebe. Mezi námi malá mezera. Nekrýli jsme se, ale nelpěli na dosažení.
Za okny se už smrákalo. Břízy stály tiše v šeru.
Ona se neuklidní, víš to, podotkla tiše. Tvoje máma. Bude uražená měsíc, dva, ale pak zkusí znova.
To vím.
A bude to pořád.
Asi ano.
Jak s tím budeš žít?
Neodpověděl jsem hned. Dlouho jsem uvažoval. Hanka to ocenila. Věděla, že nelžu, když mlčím.
Nevím ještě. Je to máma, mám ji rád. Ale máš pravdu, totálně to přehání. Musím za ní zajet, vysvětlit jí to osobně. Né mobil z očí do očí. Slyším, že pláče… Ale to neznamená, že nemám pravdu.
Hanka na mě dlouho koukala, pak odvrátila oči.
To nebude rychlé.
Vím.
A bude si myslet, že jsem špatná.
I kdyby. Já musím žít s tebou. S tebou tvořit domov, ne žít podle mámy.
Pomalu kývla.
Káva vychladla, napil jsem se i tak. Bohužel jsem ji měl rád horkou, ale dnes mi to nevadilo.
Tapety, zamumlal jsem někde napůl.
Co prosím?
Béžové, nebo světlo žluté. Ještě nevím.
Pousmál jsem se. Oboje jsou pěkné.
Zajdem do obchodu omrknout vzorník.
Usmála se taky a kývla. Položila šálek. Seděli jsme, a ve tmě byla v místnosti zvláštní útulnost, jakási nová blízkost.
Nebyl to konec problémů. To jsme oba věděli. Možná máma zítra zavolá, možná ne. Ale já byl rozhodnut jí příště odpovědět správně.
Ale teď jsme seděli vedle sebe. To bylo dost.
Hanko, řekl jsem.
Ano?
Doliju ti kávu. Horkou.
Vstal jsem, vzal její šálek a šel do kuchyně. Slyšel jsem bzučení konvice.
Seděla a hleděla z okna. Přemýšlela, že život není jen štěstí ani jen smutek. Je to ta únava, ty nedomluvené věty, ty malé i velké křivdy. A přitom pořád vedle sebe.
Vrátil jsem se s dvěma kouřícími šálky. Posadil se a jednu ti podal.
Děkuji ti, Honzo.
Není zač.
Pak jsem ji vzal za ruku, opatrně, nejistě. Ale neodtáhla ji.
Hanko, k té dohodě mám opravdu vždycky přijít a zeptat se přímo?
Vždycky. Prostá otázka. Žádné obcházení.
A ty mi odpovíš?
Samozřejmě.
Kývl jsem.
To není těžké, zamyslel jsem se nahlas.
Opravdu ne, pousmála se.
Venku přejelo auto, světla zablikala na zdi. Káva byla horká a dobrá. Zítra musím zavolat tátovi zeptat se, jak Favorit jezdí.
A tapety vybereme v neděli.
***
Dnes jsem pochopil, že důvěra není automatická, ale vzniká z každého rozhovoru, z každé poctivé otázky. Kdo se neumí ptát přímo, bude si navždy přinášet domů cizí stíny. A já už nechci žít ve stínu svých vlastních pochybností.