Moje tchyně se nás snaží odradit od toho, abychom si vzali hypotéku. Trvá na tom, že bychom měli bydlet u nich a jejich dům pak stejně přejde na mého manžela, protože je jejich jediný dědic. Ale manželově matce je teprve pětačtyřicet a tchánovi sedmačtyřicet.
S manželem jsme stejně staří, oběma je nám pětadvacet. Oba s manželem pracujeme, náš plat nám umožňuje pronajmout si byt a já si nechci kazit vztahy s manželovými příbuznými kvůli každodenním problémům.
Rodiče mého manžela trvají na společném bydlení. Moji rodiče mají třípokojový byt, místa je tam dost pro všechny, ale já nechci jít na cizí území, protože bych se tam cítila jako host. Také se nebudu cítit moc dobře, když budu bydlet v domě manželových rodičů.
Po začátku karantény nás majitelka bytu, který jsme si pronajímali, požádala, abychom se odstěhovali, protože plánuje přijmout svou neteř a její rodinu. Nemohli jsme rychle najít vhodné bydlení, a tak jsme se museli nastěhovat k jeho rodičům. Tchýně s tchánem se postarali o to, abychom se cítili dobře. Matka mě sice neterorizovala, ale přesto mi neustále říkala, že to a to dělám špatně. Tchyně byla jiná.
Už jsme s manželem uvažovali o tom, že si vezmeme hypotéku, ale pak jsme si uvědomili, že nastal ten správný čas. Rozhodli jsme se, že dokud máme tu možnost, měli bychom se snažit co nejvíce ušetřit. Samozřejmě jsem se chtěla od tchánovců co nejdříve odstěhovat, ale uvědomila jsem si, že pokud se přestěhujeme do nájemního bytu, budeme muset dlouho šetřit.
Přestože tchánovci do našich záležitostí nezasahovali, vytvořili si vlastní tradice a zvyky, které se od těch našich velmi lišily. S manželem jsme si na ně stále zvykali, protože jsme vstoupili na jejich území. Na první pohled o nic nešlo, ale přesto jsem se ve společnosti tchánovců cítila nepříjemně.
Od prvních dnů společného bydlení mě tchyně odháněla od vaření. Jemně mi vysvětlovala, že tohle je její království a nikdo jiný sem nesmí vstoupit. Pro mě je však velmi obtížné jíst, co uvaří, protože má příliš ráda koření a v jídlech je hodně cibule.
Někomu to může připadat jako maličkost, ale já s tím mám vážný problém, protože když jsem se rozhodla vařit si sama, tchyně se na mě urazila, protože si myslela, že jí dělám špatnou hostitelku.
Každý pátek tchyně dělá generální úklid. Po práci uklidí celý byt. My s manželem přicházíme z práce velmi unavení: chceme jít rychle spát a ona se uráží, že všechno dělá sama. Když jsem se jí zeptala, proč uklízí v pátek, a ne v sobotu nebo v neděli, odpověděla, že o víkendu bychom si měli odpočinout.
A takových maličkostí je dost. Celou tu dobu mě na duši hřálo, že se mi tchyně nevysmívá, že to tak prostě dělá a že je to všechno v mém životě dočasné.
S manželem jsme se dohodli, že rodičům neřekneme, že šetříme na vlastní byt. Platili jsme polovinu poplatků za služby, tchánovcům jsme dávali peníze na potraviny a zbytek jsme šetřili. Jednoho dne jsme se začali bavit o autě, které si koupil manželův bratranec. Pak otec řekl mému manželovi, že bychom měli také přemýšlet o vlastním autě, a můj manžel řekl, že je pro nás důležitější koupit si vlastní dům.
– Kolik let musíte šetřit? – zeptal se tchán. Manžel tchánovi odpověděl, že nešetříme na koupi domu, ale na příspěvek na hypotéku.
– Můžete bydlet u nás, proč potřebujete hypotéku? Vždyť přece dostanete náš dům! – řekla tchyně.
Začali jsme s manželem vysvětlovat, že chceme bydlet sami. Ale manželovi rodiče řekli, že je to hloupost, protože když budeme bydlet s nimi, nebudeme muset bance moc platit. Když tchyně pochopila, že takhle na nás nedosáhne, začala nám říkat, že musíme myslet na děti a ne na hypotéky.
Každý den jsme museli poslouchat její argumenty ve prospěch společného bydlení. Na mě její slova nezabírala, ale manžel začal chápat její myšlenky a pak mi řekl, že jeho matka měla pravdu. Pak mi řekl:
– Řekl mi: “My tu hypotéku nepotřebujeme. Moje matka měla pravdu. Žijeme v klidu, bez hádek. A až přijde čas, tenhle dům nám bude předán.
– Za padesát let bude tento dům náš. – Začal jsem k tomu mít odpor.
Ale po tomto rozhovoru začal můj muž stále častěji mluvit o tom, že jeho otec a matka jsou staří a možná začnou vyžadovat péči a hypotéka je otročina, bude pro nás mnohem těžší ji splácet, až půjdu na mateřskou dovolenou.
Ale já chci být plnohodnotnou ženou v domácnosti už teď, a ne čekat, až tchyně umře…..