Když se Johanka vdávala, myslela si, že je to láska na celý život. Jejího manžela, Honzu, zbožňovala a snažila se být pro něj dokonalou manželkou – tou, na kterou se může vždy spolehnout, která ho nikdy nezklame.
Johanka byla z těch, které prostě nemůžete nemít rádi. Laskavá, upřímná, s úsměvem, co rozsvítí celou místnost, vždycky byla připravená pomoci. Dokonce i tchýně, paní Alžběta, měla od ní neustálou podporu. Stačilo, aby zavolala a postěžovala si na bolavá záda nebo únavu, a Johanka už letěla – uklízela, vařila, nakupovala.
„To jsem se na tebe ale trefila, Janko,“ vzdychala si paní Alžběta. „Můj syn není žádný pomocník, od toho už nic nečekám. Chlapi jsou prostě takoví. Vždycky jsem si přála dceru, ale osud mi poslal tebe.“
Johance tyhle řeči lichotily. Snažila se ještě víc, aby tchýni nezklamala. A vlastně měla pravdu – Honza opravdu doma nic nedělal. Ani u sebe, ani u matky.
Ale problém nebyl jen v tom. Honza považoval domácí práce za ženskou záležitost. Johanka jí v podstatě nevadilo vytvářet domácí pohodlí. Horší bylo, že Honza sám nic nedělal, ale neustále něco vyčítal. Podlaha nebyla dost čistá, polévka přesolená.
Postupně jeho výčitky houstly. Začal jí vyčítat, že moc utrácí, i když tomu tak nebylo. Johanka si vydělávala sama a nikdy po něm nechtěla peníze na své potřeby.
„Kolik stojí tvoje manikúra?“ ušklíbl se.
„Tisíc korun,“ tiše odpověděla, jako by se omlouvala.
„Tisíc korun každý měsíc!“ rozčiloval se. „To bychom mohli šetřit na auto!“
„Ale ty přece taky chodíš do posilovny,“ opáčila nesměle.
„To je něco jiného! Sport je zdraví, síla! Ale tvoje nehty – to je jen vyhazování peněz!“
Výčitky rostly jako sněhová koule. Pak mu začalo vadit, že se Johanka jednou za měsíc setká s kamarádkami v kavárně. Nic zvláštního, jen posezení, ale i to ho štvalo.
„Proč musíš pobíhat po kavárnách bez manžela?“ bručel. „Seď doma!“
Johanka byla mírná a vyhýbala se konfliktům, ale i její andělská trpělivost jednou praskla. Hádky byly na denním pořádku, porozumění zmizelo. Po třech letech manželství se Johanka rozhodla pro rozvod. Honza se bránil, ne proto, že by chtěl zachránit vztah, ale proto, že byl zvyklý, aby vše šlo po jeho. Johanka už takhle žít nemohla.
Rozvod proběhl. Jakmile Honza sbalil věci a odešel, zazvonil telefon od paní Alžběty.
„Janko, jak to?“ naříkala. „Proč hned rozvod?“
Johanka si povzdechla. Vysvětlovat se bývalé tchýni bylo to poslední, co chtěla dělat. Ale přesto odpověděla:
„Nebylo to hned, paní Alžběto. Všechno k tomu směřovalo. Snažila jsem se, ale Honza nechce kompromisy. Neustálé výčitky… Jsem unavená. Je mi s ním těžko.“
„Ale vy jste byli tak krásný pár!“ skoro brečela tchýně. „A já tě tak mám ráda! Co budu bez tebe dělat?“
Johanka chápala, že teď potřebuje podporu spíš ona, ale paní Alžběta jako vždy obrátila konverzaci na sebe.
„Proč bez mě?“ řekla jemně. „Můžeme se přece vídat. Rozvod neznamená, že vás opustím. Když něco budete potřebovat, zavolejte.“
„Ach, Janko, ty jsi zlatá!“ rozzářila se tchýně. „Takže se nerozloučíme?“
„Samozřejmě že ne.“
Rozvod nebyl lehký. Honza se nedokázal smířit s tím, že ho opustili. Muž, který sám sebe považoval za dokonalého, se cítil zraněný. Ale postupně se vše uklidnilo. Johanka konečně vydechla a uvědomila si, že nelituje. Honza ji tak vyčerpal, že láska dávno vyprchala. A přitom kdysi pro ni byl mužem snů. Buď předstíral, nebo ona na něj koukala přes růžové brýle.
Johanka začala nový život. Honzu si zablokovala všude, aby se nemohl vměšovat. Ani to nezkoušel, ale paní Alžběta se jí vzdát nehodlala.
Týden po rozvodu zavolala:
„Janko, jak se máš?“
„Dobře,“ odpověděla Johanka. „A vy?“
Otázka byla jen ze zdvořilosti, ale tchýně na ni čekala.
„Ach, špatně, Janko! Tlak mi lítá, sotva chodím. Říkala jsem Honzovi, ať mi přinese léky, ale odmítl! Nevím, jak se dostanu do lékárny…“
Johanka pochopila narážku. Byla laskavá a nenechala starou ženu v nouzi.
„Donesu vám je, paní Alžběto,“ řekla. „Vypište, co potřebujete, za hodinu jsem tam.“
„Ach, ty jsi moje spása!“ zvolala tchýně. „Věděla jsem, že na tebe se můžu spolehnout!“
Johanka musela odložit své plány, koupit léky a jet k paní Alžbětě. Tam jako obvykle vypila čaj, vyslechla stížnosti a odjela až po dvou hodinách.
Ale naděje, že bude tchýně volat jen občas, byla marná. Paní Alžběta začala volat stále častěji – jednou nákup, jindy úklid, pak zase něco jiného. Jednou ji požádala, aby ji odvezla do obchoďáku, a Johanka konečně praskla.
„A proč vám nemůže pomoct Honza?“ zeptala se.
Paní Alžběta něco zamumlala a Johance bylo trapně. „Je jí těžko, a já jí něco vyčítám,“ pomyslela si.
Tak se stalo, že Johanka chodila za tchýní častěji než za vlastní matkou. Paní Alžběta volala nečekaně, žádala naléhavou pomoc. Když Johanka nemohla přijít, tchýně tak truchlila, že nakonec Johanka ustoupila, zrušila plány a odložila schůzky.
Jak se říká, jsme odpovědni za ty, které jsme si ochočili. Johanka sama jí dala volnou ruku, když slíbila pomoc. Ale nečekala, že tchýně její dobrotu tak bezostyšně zneužije.
Mohlo to pokračovat donekonečna, ale paní Alžběta to celé pokazila.
Jednou zase zavolala:
„”Ale když Johanka dorazila k domu paní Alžběty, našla jen zamčené dveře a tichý smích od sousedů, kteří jí řekli, že tchýně odjela na víkend s přáteli – úplně zdravá a bez jediné stížnosti.”