Kdysi, když se Alena vdávala, byla přesvědčená, že je to láska na celý život. Svého muže, Jakuba, přímo zbožňovala a dělala vše pro to, aby byla dokonalou manželkou – takovou, na kterou se vždy může spolehnout, která nikdy nezkazí náladu.
Alena byla z těch lidí, které nelze nemilovat. Laskavá, upřímná, se zářivým úsměvem, vždy ochotná pomoci. Dokonce i své tchyni, Libě Vlastěnové, Alena neúnavně pomáhala. Stačilo, aby paní Libě zavolala se stížností na bolesti zad nebo únavu, a Alena už letěla k ní: uklízela, vařila, běhala do obchodu pro nákupy.
„Jak jsem si tě mohla zasloužit, Alenko,“ vzdychala paní Libě. „Můj syn – ten mi nepomůže, od něj ani nečekám nic. Muži jsou všichni stejní! Vždycky jsem snila o dceři, ale osud mi poslal tebe.“
Alenu taková slova těšila. Snažila se ještě víc, aby svou tchyni nezklamala. A vlastně měla paní Libě pravdu – Jakub opravdu neměl potřebu nějak zvlášť přiložit ruku k dílu. Ani doma, ani pro matku.
Ale nebylo to jen o tom. Jakub považoval domácí práce za ženskou záležitost. Alena proti tomu nic nenamítala, bavilo ji vytvářet domácí pohodu. Problém však byl v něčem jiném – Jakub sám nedělal nic, ale neustále všechno kritizoval. Jednou podlaha nebyla dost čistá, podruhé polévka málo slaná.
Postupně jeho výtky nabíraly na ostrosti. Začal Aleně vyčítat, že utrácí příliš mnoho za sebe, ačkoli to vůbec nebyla pravda. Alena si vydělávala sama a nikdy ho nežádala o peníze pro své potřeby.
„Kolik stojí ten tvůj manikúra?“ škádlivě se ptal.
„Pět set korun,“ tiše odpovídala Alena, jako by se omlouvala.
„Pět set korun každý měsíc!“ rozhořčoval se. „Mohli bychom si místo toho šetřit na auto!“
„Ale ty přece utrácíš za posilovnu,“ opatrně namítla.
„To je něco jiného! Sport je zdraví, síla! Tvoje nehty – to je vyhazování peněz!“
Přibývalo výčitek jako sněhové koule. Pak se Jakubovi přestaly líbit AleninAlena si konečně uvědomila, že štěstí neleží v neustálém uspokojování druhých, ale v odvaze žít podle svého.