Můžete se na mě spolehnout

Dobré zprávy

Když se Johanka vdávala, byla přesvědčená, že to je láska na celý život. Jejího manžela, Tomáše, zbožňovala a ze všech sil se snažila být pro něj dokonalou ženou – tou, na kterou se vždy může spolehnout, tou, která nikdy nezklame.

Johanka byla z těch lidí, které není možné nemilovat. Laskavá, otevřená, se zářivým úsměvem, vždy připravená pomoci. Dokonce i tchýni, paní Aleně, pomáhala bez oddechu. Stačilo, když paní Alena zavolala, postěžovala si na bolesti zad nebo únavu, a Johanka už k ní spěchala: uklízela, vařila, běhala do obchodu pro nákupy.

„Jak jsem si tě mohla zasloužit, Janičko,“ vzdychala paní Alena. „Můj syn je k ničemu, od něj nečekám nic. Muži jsou prostě takoví! Vždycky jsem si přála dceru, ale osud mi poslal tebe.“

Johance byly takové řeči příjemné. Snažila se ještě víc, aby tchýni nezklamala. A vlastně měla paní Alena pravdu – Tomáš se opravdu nenamáhal pomáhat. Ani doma, ani matce.

Ale problém nebyl jen v tom. Tomáš považoval domácí práce za ženskou záležitost. Johanka v zásadě nenamítala, líbilo se jí vytvářet domov. Jenže Tomáš nejenže nic nedělal, ale ještě neustále kritizoval. Podlaha nebyla dost čistá, polévka přesolená.

Časem se jeho výčitky stupňovaly. Začal jí vyčítat, že moc utrácí za sebe, ačkoli to nebyla pravda. Johanka si vydělávala sama a nikdy po něm nechtěla peníze na své potřeby.

„Kolik stojí tvůj manikér?“ utrousil jedovatě.

„Tisíc korun,“ tiše odpověděla Johanka, jako by se omlouvala.

„Tisíc korun každý měsíc!“ rozčiloval se. „To bychom mohli šetřit na auto!“

„Ale ty přece chodíš do posilovny,“ namítla nejistě.

„To je něco jiného! Sport je zdraví, síla! Ale tvoje nehty – to je zbytečnost!“

Výčitky rostly jako sněhová koule. Pak se Tomášovi nelíbilo, že Johanka jednou za měsíc chodí s kamarádkami do kavárny. Nic zvláštního – jen příjemná posezení, ale i to ho dráždilo.

„Proč musíš courat po kavárnách bez manžela?“ bručel. „Zůstaň doma!“

Johanka byla mírná a nekonfliktní, ale i její andělská trpělivost jednoho dne praskla. Hádky se staly každodenními, vzájemné porozumění zmizelo. Po třech letech manželství se Johanka rozhodla pro rozvod. Tomáš se bránil, ne proto, že by chtěl zachránit rodinu, ale protože si zvykl, že vše fungovalo podle jeho pravidel. Johanka už takhle žít nemohla.

Rozvod proběhl. Jakmile Tomáš sbalil věci a odešel, zazvonil telefon od paní Aleny.

„Janičko, jak to? Proč hned rozvod?“ lkala.

Johanka si povzdechla. Vysvětlovat se s bývalou tchýní bylo to poslední, co chtěla. Ale přesto odpověděla:

„Nebylo to hned, paní Aleno. Všechno k tomu vedlo. Snažila jsem se, ale Tomáš nehledá kompromisy. Jeho ustavičné výtky… Jsem unavená. Je mi s ním těžko.“

„Ale byli jste tak krásný pár!“ skoro plakala tchýně. „A já tě tak mám ráda! Co já si bez tebe počnu?“

Johanka pochopila, že teď by potřebovala spíš podporu ona, ale paní Alena, jako obvykle, obrátila rozhovor na sebe.

„Proč bez mě?“ řekla jemně. „Můžeme se přece vídat. Rozvod s Tomášem neznamená, že vás opustím. Kdybyste něco potřebovala, zavolejte.“

„Ach, Janičko, ty jsi zlatá!“ radostně zvolala tchýně. „Takže se nerozloučíme?“

„Samozřejmě že ne.“

Rozvod pro ni nebyl lehký. Tomáš se nedokázal smířit s tím, že ho opustila. On, který se považoval za dokonalého muže, byl zraněný. Ale časem vše utichlo. Johanka si oddechla, když zjistila, že nelituje. Tomáš ji tak vyčerpal, že láska dávno vyhasla. A přitom kdysi se jí zdál být mužem jejích snů. Buď předstíral, nebo ona na něj hledela přes růžové brýle.

Johanka začala nový život. Tomáše všude zablokovala, aby nemohl zasahovat. On se ani nesnažil, ale paní Alena ji pouštět nechtěla.

Týden po rozvodu zavolala:

„Janičko, jak se máš?“

„Dobře,“ odpověděla Johanka. „A vy?“

Otázka byla z pouhé zdvořilosti, ale tchýně přesně na ni čekala.

„Ach, špatně, Janičko! Tlak mi skáče, sotva chodím. Požádala jsem Toma, aby mi přinesl léky, ale odmítl! Nevím, jak se dostanu do lékárny…“

Johanka pochopila narážku. Byla laskavá a nemohla starou ženu nechat v nouzi.

„Přinesu vám je, paní Aleno,“ řekla. „Napište, co potřebujete, za hodinu budu u vás.“

„Ach, ty mou zachránkyně!“ zvolala tchýně. „Věděla jsem, že na tebe je spolehnutí!“

Johanka musela odložit své plány, koupit léky a jet k paní Aleně. Tam, jako obvykle, vypila čaj, vyslechla stížnosti a odjela až po dvou hodinách.

Ale naděje, že tchýně bude volat jen výjimečně, byla marná. Paní Alena začala Johance volat stále častěji: jednou potřebovala nákup, podruhé úklid, potřetí něco dalšího. Jednou ji požádala, aby ji odvezla do obchoďáku, a tehdy Johanka konečně praskla.

„Proč vám nemůže pomoct Tomáš?“ zeptala se.

Paní Alena něco zamumlala a Johance bylo hanba. „Má těžké časy, a já jí ještě vyčítám,“ pomyslela si.

Tak se stalo, že Johanka trávila více času s tchýní než s vlastní matkou. Paní Alena volala nečekaně, žádala okamžitou pomoc. Pokud Johanka nemohla přijet, tchýně tak trpěla, že nakonec Johanka ustoupila, zrušila plány, přesunula schůzky.

Vždyť, jak se říká, jsme zodpovědní za ty, které jsme si ochočili. Johanka sama dala tchýni volnou ruku, kdykoli slíbila pomoc. Ale nečekala, že ta tak bezohledně zneužije její dobrotu.

Mohlo to pokračovat donekonečna, ale paní Alena vše pokazila sama.

Jednou opět zav”Když pak Johanka konečně odložila telefon a zapálila si svíčku, uvědomila si, že někdy je největší laskavostí umět říct *dost*.”

Rate article
Add a comment