„Můžete bydlet s námi, proč potřebujete hypotéku? Dostanete náš dům!“ řekla mi tchyně, když nás zača…

Dobré zprávy

Proč byste si brali hypotéku, když můžete bydlet u nás? Dostanete náš dům! řekla mi moje tchyně.

Moje tchyně se nás snaží odradit od hypotéky. Trvá na tom, abychom bydleli s nimi, vždyť jejich dům stejně jednou přejde na mého manžela, protože je jediným dědicem. Jenže její je teprve pětačtyřicet a tchánovi sedmačtyřicet.

Já i můj muž jsme oba pětadvacetiletí, pracujeme a naši společnou výplatu nám stačí akorát na podnájem. Nechci si ale zkazit vztahy s jeho rodinou kvůli každodenním malým problémům.

Manželovi rodiče nás pořád přemlouvají, ať se nastěhujeme k nim. Moji rodiče mají taky docela velký byt, tři pokoje, místo by se našlo, ale já se tam necítím jako doma spíš jako host. Ani v domě tchyně a tchána se necítím úplně uvolněně.

Když začala karanténa, majitelka bytu, který jsme měli v pronájmu, nás poprosila, abychom se odstěhovali. Chtěla tam ubytovat svou neteř s rodinou. Nové bydlení jsme rychle nesehnali, tak jsme na čas zakotvili u tchyně a tchána. Udělali nám pohodu. Tchyně mě nijak netýrá, jen mi pořád připomíná, co dělám špatně. Tchán je v pohodě, ale i tak je to jiné.

Již dříve jsme s manželem přemýšleli nad hypotékou. Tehdy nám došlo, že kdy ji brát, když ne teď. Rozhodli jsme se, že dokud to jde, budeme šetřit co nejvíc. Jasně, chtěla jsem se co nejrychleji odstěhovat, ale taky jsem věděla, že pokud půjdeme znovu do podnájmu, budeme na vlastní uložené peníze čekat věčnost.

Tchyně a tchán nám přímo do života moc nemluví, mají ale svoje rituály, na které si musíme zvykat. Není to velké drama, ale přesto jsem se u nich cítila trochu cizí.

Od prvního dne mi tchyně zakázala vařit prý je kuchyň jen její království, nikdo jiný tam nemá co dělat. Jenže já sním, co ona uvaří jenže ona miluje koření a ve všem je tuna cibule. Pro někoho drobnost, ale pro mě velký problém. Když jsem si jednou chtěla uvařit něco vlastního, urazila se, že ji tím shazuju jako hospodyni.

Na každý pátek má tchyně generální úklid. Po práci čistí celý byt. My s mužem přijdeme domů zničení, chceme jen padnout do postele, ale ona je uražená, že dělá vše sama. Když jsem se jí ptala, proč neuklízí až o víkendu, řekla mi, že víkend je od toho, aby si člověk odpočinul.

Těchhle drobností je opravdu dost. Drží mě nad vodou jen myšlenka, že tchyně mi nenadává, jen to prostě dělá po svém a hlavně, že je to jen dočasné.

Domluvili jsme se s mužem, že rodičům neřekneme, že šetříme na vlastní bydlení. Platili jsme půlku energií, něco jsme dávali na nákup, zbytek šetřili bokem. Jednou jsme se bavili o autě, které si koupil manželův bratranec. Tchán prohodil, že bychom mohli uvažovat o vlastním autě. Manžel mu odpověděl, že nám záleží hlavně na vlastním bytě.

A kolik let budete šetřit? zeptal se tchán. Manžel mu vysvětlil, že šetříme na akontaci na hypotéku.
Můžete bydlet s námi, proč hypotéka? Dostanete přece náš dům! skočila mu do řeči tchyně.

Začali jsme vysvětlovat, že chceme vlastní bydlení, mít něco svého. Ale jeho rodiče si mysleli, že je to nesmysl, prý když zůstaneme, nebude nás stát tolik poplatků a peněz bance. Když viděli, že s tím nehnou, tchyně začala argumentovat, že bychom měli raději myslet na děti než na hypotéky.

Každý den jsme poslouchali její proslovy o tom, proč je lepší bydlet pohromadě. Na mě to neúčinkovalo, ale manželovi se to začalo líbit, až mi řekl, že jeho máma má vlastně pravdu.

Hypotéku nepotřebujeme. Máma má pravdu, žijeme klidně, nehádáme se, dům nám jednou stejně nechají.
Za padesát let bude konečně náš naštvala jsem se.

Od té doby manžel začal častěji zmiňovat, že jeho rodiče jsou vlastně už starší a brzy budou potřebovat péči. A že hypotéka je otroctví, bude se nám špatně splácet, zvlášť až budu na mateřské.

Ale já už teď chci být plnohodnotná paní domu, ne čekat, až mi tchyně jednoho dne předá klíčeNakonec jsme se rozhodli uspořádat malý rodinný summit u kuchyňského stolu. Tchyně s očima upřenýma na konvici s čajem, tchán v křesle, můj manžel nervózně poklepával prsty o desku stolu. Vzala jsem ho za ruku a poprvé nahlas řekla:

Chci domov, kde se nebojím udělat palačinky v jedenáct večer. Kde si pověsíme obrázky, které se nám líbí. Kde se nehádáme o koření, ale o to, kam dáme gauč.

V místnosti zavládlo ticho. Tchyně trochu zrudla, tchán si odkašlal. Manžel se na mě podíval a přesně v tu chvíli mi stiskl ruku zpět.

My oba chceme zkusit žít sami, najít svůj vlastní rytmus, řekl.

Tehdy tchán překvapivě souhlasně přikývl: Každý mladý pár by měl mít svoje hnízdo. My jsme taky jednou začínali.

Tchyně sice trvala na svém, nakonec ale jen mávla rukou: Dobře. Ale občas přijďte na nedělní oběd.

Smáli jsme se. A tehdy jsem cítila, že jsme poprvé opravdu spolu na jedné vlně já, manžel, i jeho rodiče.

Odevzdaně jsme se pustili do hledání bytu, vyřizování dokumentů a podepsání hypotéky. První večer v našem malém, vlastním bytě jsme si uvařili palačinky s minimem cibule, jen podle nás. Zasmáli jsme se, když nám přišel do mobilu obrázek od tchyně: Pozor na úklid v pátek!

Za oknem se rozsvítila první světla. Byl to náš dům, náš klid a poprvé bylo jasné, že jsme přesně tam, kde máme být.

Rate article
Add a comment