8. března
Dnes byl jeden z těch dnů, které člověka nutí konečně otevřít oči. Seděl jsem v kuchyni a sledoval, jak Alena, moje žena, v teplákovém županu a s neupravenými vlasy nabírá polévku. Najednou jsem se přistihl, jak mi uniká něco posměšného mezi rty:
Nedíváš se na sebe do zrcadla, než si sedneš ke stolu? Ten župan vždyť v tom vypadáš jako z pražské tržnice, a účes Radši bys mohla i pro mě se trošku upravit, nemyslíš?
Alena se zarazila s naběračkou nad hrncem a pomalu obrátila pohled ke mně. Já jsem si dál prohlížel displej svého nového drahého telefonu, na sobě měl pečlivě vyžehlenou košili v módní barvě, vlasy jsem měl učesané gelem a lehký závan luxusní kolínské se vznášel kuchyní.
Poslední měsíce jsem opravdu změnil životní styl. Po skoro třiceti letech manželství, kdy jsme spolu vychovali syna, který už dávno žije s rodinou v Karlových Varech, jsem začal chodit do fitka, vyměnil šatník, hlídám si jídelníček a telefon jsem si samozřejmě zahesloval. Jenže s tím jsem začal být i kritičtější. Začalo mi vadit, jak Alena vaří, mluví, obléká se, i prostě žije.
Právě jsem dorazila ze směny v lékárně, stavila se v Albertu, táhla těžké tašky a šla přímo vařit, abys měl teplou večeři. Měla jsem se snad převléct do večerních šatů a nahodit make-up, když ti podávám guláš? odpověděla docela klidně, skoro až příliš.
Odfrkl jsem si: Zase ze sebe děláš mučednici Všechny ženský makají, ale přesto stíhají vypadat dobře, ne jako nějaká teta z tržiště. V kanceláři máme ženský v tvém věku podpatky, upravené vlasy, energie. S tebou je to už skoro na hanbu jít mezi lidi.
Alena přede mě postavila talíř s kouřícím gulášem a mlčky si sedla naproti. V očích měla smutek, ale bylo jasné, že už dávno vyplakala všechny slzy, co měla.
Tak pokud se se mnou stydíš, můžeš vlastně odejít, podívala se na mě narovinu.
Měl jsem pocit, že má strach, že mě ztratí. Že bezemě je nikdo.
No, ještě mě tu drží zvyk. A lítost, svým způsobem. Ale jestli mi budeš dál každým pohledem dávat najevo, že ti na mě nezáleží sbalím se a půjdu. Třeba rovnou za Terezou z marketingu. Má šestadvacet let a kouká na mě líp, než jsi ty kdy koukala v mládí
Zahlédl jsem v jejích očích ledový stín. Ta nejistota, co vždycky ženskou sváže, když má pocit, že je doma zbytečná. Ještě jsem ji popíchnul:
U Terezy v kanceláři to zkrátka jiskří. Ráda mě ocení. Takže buď se začneš snažit, nebo půjdu k mladší.
Zvedl jsem se s teatrálním upravením límečku a odešel do obýváku zapnout televizi nahlas. Čekal jsem, že za chvíli přijde, bude se omlouvat, prosit a slibovat, že začne hubnout, objedná si nový účes, že mě nechce ztratit Ta chvíle mého triumfu.
Ale v kuchyni bylo ticho jako ve studni.
Nikdo neběžel za mnou. Žádné slzy, žádné prosby. Jen tiché kroky, když sklidila talíře. A já poprvé znejistěl. V téhle bytě, kterou koupila Alena z peněz rodičů, kteří před lety prodali vilku u Českých Budějovic, vlastně bydlím jen na návštěvě. I právníci tenkrát trvali, že když byt je na darované peníze, je právně jen její. Já byl rád, že mám kam složit hlavu, sám jsem nikdy nebyl spořivý.
A teď mě žena, jejíž rodné město je Plzeň, vyhání z vlastního domova.
V tu chvíli jako by mi někdo vyrval tepnu ze srdce. Všechny moje výčitky, které jsem jí dlouho servíroval, najednou ztrácely váhu. Bála se? Ne. Prožívat dokola moji povýšenost, prát moje košile, kde je cítit jiný, cizí parfém, to nebyl strach, ale spíš úleva, že to bude pryč.
Alena vyhodila zbytky jídla, umyla nádobí, utřela si ruce a prošla kolem mě.
Už jsem si udělala jasno, Igore, prohlásila klidně, když jsem se otočil.
Aha. Takžepočkáš v kadeřnictví, nebo si koupíš permanentku do fitka? poškleboval jsem se.
Ne, rozhodla jsem se, že ti život nebudu ztrpčovat. Takový frajer, jako jsi ty, potřebuje být s někým, kdo ti bude závidět každé slovo. Jdi za Terezou.
Ta rázná jistota v jejím hlase! Bylo jasné, že se tentokrát poddávat nebude. Snažil jsem se ji vytočit, ale kdepak. Když jsem začal balit věci, ona šla do ložnice a jen mi oznámila: Zítra mám po práci divadlo. Do večera ať nemáš ve skříni ani ponožky.
Pohádali jsme se naposledy. Odpověd zněla: Nenechám si žít s někým, komu nestojím ani za pozdrav
Ráno odcházela do práce, vypila klidně kávu, ani se nepodívala do obýváku. Já byl přesvědčený, že to dlouho nevydrží, večer přijde a bude telefonovat a prosit mě zpět.
Celý den jsem flirtoval s Terezou na WhatsAppu. Opravdu byla okouzlená mojí pozicí v práci, oblečením, vlastním autem. Jenže bydlela v garsonce někde na okraji Prahy, pronajímala ji od protivné paní a pořád si stěžovala na hluk. A tak jsem jí, předháněje se v dojmech, slíbil, že brzy budu volný.
Když padla pracovní doba, přistoupil jsem k jejímu stolu.
Terezko, mám pro tebe překvapení. Už nebydlím s manželkou. Dnes přivezu věci k tobě a o víkendu společně oslavíme začátek něčeho krásného v restauraci u Karlova mostu.
Tereziny oči nejdřív zajiskřily, ale pak začala z nervozitou přešlapovat.
Ale Igore U mě? Kde bychom se tam vešli? A tahle studentská postel! Spíš jsem doufala, že pojdeme k tobě nebo že snad seženeš něco v centru jako šéf si to můžeš dovolit!
Trochu mě to zaskočilo. Na luxusní podnájem jsem nikdy neměl a všechny peníze padaly na moje auta, hodinky a tenisky, ne na bydlení nebo domácnost. A byl jsem si jistý, že Alena to stejně během týdne nevydrží a bude mě volat zpátky. Stačí jen někde přebývat.
Neboj, zlato, je to jen dočasné. Tyden, dva, a pak si něco zařídíme. Za hodinku jsem u tebe.
Načež jsem se vypravil zpět domů s hlavou v oblacích, jak teď bude každé ráno Alena sama litovat, co ztratila.
Jenže když jsem otevřel dveře od bytu, zámek byl vyměněný. Když jsem konečně pochopil, že se svým klíčem už dál neprojdu, rozhlédl jsem se kolem a uviděl tři ohromné igelitové tašky ty z tržnice, s mými věcmi. Na nich byl nalepený papír s vzkazem:
Všechny tvoje věci jsem ti zabalila. Nový zámek mě stál sedm tisíc korun, bereš to jako dar na rozloučenou. O rozvodu zažádám příští týden; pokud se nebudeš chtít sám odhlásit, půjdeme k soudu. Na Terezu hodně štěstí. Alena.
V tu chvíli se mi svět zhroutil. Opravdu mě vyhodila s mými tepláky a teniskami do chodby paneláku na Balabence! Dvakrát jsem se pokusil vytlačit dveře, bušil jsem a sprostě křičel. Po chvíli Alena otevřela dveře na řetízek, oblečená v elegantních šatech, klidná, cizí, sebevědomá.
Co tady vyvádíš, Igore? řekla tiše. Probuď celý barák, proč ne.
Tohle není fér! Jsem tam pořád přihlášený! Máme společné bydlení!
Alena tiše zvedla obočí.
Právníci ti řeknou to samé, co já. Přihlášení není vlastnictví. Tenhle byt je jen můj. Rodiče mi je darovali, máš smůlu. Tys chtěl odejít, tak to urychluju. Věci jsem ti zabalila, dokonce i činky najdeš mezi ponožkami. Nečekej, že ti budu dělat sluhu.
Její klid mě dohnal k šílenství. Křičel jsem, ať mi aspoň otevře, kde mám jít po nocích?! Jenže ona zavřela dveře, světlo v předsíni zhaslo a bylo po všem.
Seděl jsem na svých taškách, telefonoval Tereze. Hrála v pozadí hlasitá hudba.
Terezo, mám u tebe být dnes večer. Věci mám s sebou, není jich málo
Chvíli bylo ticho. Pak řekla: Takže fakt tě vyhodila? Ale tys říkal, že budeš po rozvodu mít peníze na nové bydlení
Kdepak, ten byt je její Já finančně obstojím, ale teď musím pár dní nějak přežít. Můžeme být u tebe?
Z jejího hlasu vymizela veškerá něha.
Víš, Igore, nic proti, ale já tu drama s igelitkama za hlavou v té mojí minigarsonce nepotřebuju. Měla jsem za to, že jsi chlap, co zvládne svoje věci. Když to bude lepší, ozvi se. Já potřebuji někoho, kdo mi bude oporou, ne kufr problémů. Zatím.
Telefon ohluchl do ticha.
Zůstal jsem sedět mezi taškami na chodbě. Byt zůstal za zdí s Alenou, která si ke své večerní knize nalila bylinkový čaj a možná poprvé za ty roky byla doma opravdu ráda. Pro mě zůstaly igelitky z trhu, horká slza studu a pošlapané ego.
Dnes jsem se definitivně naučil, že domov a úcta nejsou samozřejmost. Povýšenost a pohrdání vedou akorát na chodbu. Těžce jsem pochopil, že je lepší vážit si toho, co mám, než si namlouvat, že někde za rohem už čeká lepší život na růžovém obláčku. Alena, díky za nový začátek, který jsi mi nechtěně umožnila.