Marek vždy obdivoval svého dědečka, pana Františka. Já, můj tatínek, maminka a já jsme žili s dědou z matčiny strany ve velkém rodinném domě. My jsme obsadili hlavní část domu, zatímco dědeček měl svoji malou pokojíček.
Každou neděli jsme se všichni scházeli na večeři. Děda František vždy zdůrazňoval, jak moc je tato tradice důležitá.
Jednou jsem byl hluboce zasažen dramatickým rozhovorem, bylo mi teprve sedm let.
– Lenko, odcházím. Seznámil jsem se s jinou ženou. Odpusť mi, pokud můžeš. Plánuji v tomto domě začít nový život, takže máš týden na to, abys našla jiné bydlení.
Tato slova mého otce mi přišla mrazivě chladná. Maminka nemohla zadržet slzy. Slzy jí tiše stékaly po tvářích, zatímco začala balit věci a zavolala babičce, aby jí oznámila, že brzy přijedeme.
Dědeček, vrátiv matčiny věci zpátky, řekl:
– Lenko, nedovolím ti ztratit domov! Rychle sbal toho ničemu.
– Cože? To je můj domov, já tady musím žít s novou ženou!
– Zkus to. Řekl jsem ti, aby ses odstěhoval a našel jiné místo, – dodal přísně děda s autoritativním pohledem.
– Není divu, že ti ve vesnici říkají čaroděj!
– Jsem jasnovidec, ne čaroděj. A moje intuice mě nikdy nezklamala.
Děda se obrátil k mámě:
– Vždycky jsem si přál dceru a Bůh mi tě dal. Zůstaň tady se synem, já budu vždy na blízku.
Otce jsem od té doby neviděl. Slyšel jsem, že odjel s novou ženou do zahraničí.
Vyrůstal jsem s dědou, který byl pro mě otcem, i když přísným. Kdykoli jsem něco pokazil, nutil mě dělat domácí práce.
Když jsem zameškal školu, pásl jsem kravky. Když jsem urazil mámu, štípal jsem dřevo.
Když mi bylo dvacet, rozhodli jsme se s kamarády jet k moři. Maminka byla na služební cestě, a tak jsem se rozhodl – pojedu. Když jsem začal balit, dědeček si toho všiml.
– Kam jdeš?
– K moři. Nepustíš mě?
– Na cestu nepojedeš. Nedovolím to.
– Dědo, jsem dospělý a můžu se rozhodnout sám!
Vzal jsem si věci, ale nohy mě neposlouchaly. Pořád na mě mlčky hleděl.
Druhý den jsem se dozvěděl, že autobus, kterým jsme měli jet, měl nehodu. Tenkrát jsem tomu nevěnoval pozornost, ale teď si uvědomuji, že děda mi zachránil život, protože cítil nebezpečí.
Před několika lety děda zemřel. Musím přiznat, že jsem ho nepostrádal, protože byl přísný.
Mám rodinu, dcerku jménem Tereza, pojmenovanou po mé mámě. Jednou večer jsme se šli projít na kopec. Už se stmívalo a já naléhal, abychom šli zpět, ale Tereza chtěla jít nadále na bobech po svahu vedoucím k silnici. Souhlasil jsem.
Sjela příliš rychle a mířila přímo na silnici. Ten moment mi srdce přestalo tlouct.
Náhle se kluzák zastavil, jako by narazil na neviditelnou zeď.
– Terezko, jsi v pořádku?
– Ano, tatínku. Kde je dědeček?
– Jaký dědeček?
– Ten, co vyšel na silnici, zastavil kluzák a řekl, že se tu jezdit nesmí. Říkal, že s ním nemá smysl se hádat.
Pochopil jsem, že děda nás ochránil. Naučil mě mnohému o životě. Jsem mu za to vděčný.