Prominent Čechu jsem pozvala k sobě domů, ale nestihla jsem se připravit. Zřejmě jsem se nějak zdržela. Oblečená v domácím županu, na stole hromada brambor, které bylo potřeba oloupat.
Najednou zazvonil zvonek. Přišel. Nechat ho stát na chodbě by bylo nepříjemné. Musela jsem otevřít tak, jak jsem byla. A ten muž, mimochodem, přišel poprvé. Bylo to samozřejmě nepříjemné.
Dělala jsem velké okolky, mávla rukama a pozvala ho do pokoje. Sama jsem pak odběhla do koupelny, abych se převlékla. Vycházím po pěti minutách – muže nikde. Zmizel? Do kuchyně jsem nakoukla a on tam zatím loupe brambory. Hlavou nachýlenou na stranu, plně soustředěný. Stála jsem a dívala se, protože to bylo velmi dojímavé. Něco něžného v srdci pocítila.
Příjemný člověk, to se musí nechat. Radost pohledět. Kalhoty a svetr sladěné tak akorát, jako by se doplňovaly. Boty nové, to bylo hned vidět. Úhledný účes a vůně jemného, vytříbeného pánského parfému.
Po menší večeři jsme se rozhodli vyjít ven na procházku. Postrkávali jsme se rameny v úzké předsíni a chichtali se. Potom mi s velkým gestem podal kabát, jakoby byl princ.
Je milé cítit se středem pozornosti. Jako křehký drahokam, který je třeba opatrovat. Jdeme ulicí, na mírných svazích mě jemně podpírá pod paží. Dveře mi otevře a s lehkým úklonem říká: „Prosím, přejděte.“
Cestou jsme narazili na květinový stánek. Vévodivě mě vzal za ruku a řekl prodavačce: „Cokoliv si dáma přeje.“ A já, ze skromnosti, požádala jen o jednu velkou červenou růži. Muž se usmál se špetkou ironie, zakroutil hlavou. A za minutu mi předal pugét asi deseti pevných čerstvých květin.
Bylo potřeba ještě koupit víno, malý dort a ovoce. V obchodě se mi do výběru nemíchal, nestál s radami, držel se trochu stranou, jako páže královny. Není možné, že na světě jsou stále ještě vychovaní muži. Kdo by to byl řekl?
Večer jsem se cítila šťastná. Něco neuvěřitelně radostného zaplavilo mou duši jemností a srdce zaznělo jako zvon.
Vzácný gentleman, jako by vystoupil z klasického románu. Občas mě napadlo: je skutečný? Snad jen iluze?
Rytmickým pohybem mě otočil, veselýma očima pohlédl do mých a posadil mě na pohovku. Silným a přesným tahem rozložil stolek. Přinesl víno z kuchyně.
Fantastická intuice, aniž by se ptal, si domyslel, kde jsou sklenice.
Sklenice se třpytily, ovoce se usmívalo, svíčky hořely. Vedle mě byl galantní muž. Co víc si přát? Nic už netřeba. To je vrchol, to je oslava štěstí, jaké si žena může představit.
Mobil u něj zazvonil. Mírně se zamračil a oznámil, že volá matka. S nelibostí odešel do chodby.
Instinktivně jsem ho následovala. Nenápadně.
– Ano, maminko, samozřejmě, maminko.
A najednou ostrým hlasem: „Už mi lezeš na nervy! Jdi do háje!“ A naznačil, kam přesně.
Bože, jak to bylo děsivé. Možná je to tyran, nebo má nějaké psychické problémy. Co dělat?
Vrátil se s okouzlujícím úsměvem, jako by se nic nestalo. Předstírala jsem smutek. Řekla jsem mu, že jedna kamarádka má problémy s manželem, že se ožral. Ona, chuděra, nemá s dítětem kam jít. Přijdou za půl hodiny. A s prosbou: „Můžeme pokračovat zítra, ano? Sama jsem z toho smutná.“
Odešel. Celou noc jsem nezamhouřila oka. Srdce mi hryzlo nejasné tušení. Ráno jsem mu napsala SMS: „Omlouvám se, ale nezaujal jsi mě. Bez vysvětlování.“
