Muž vedl svou fenku do hustého lesa nedaleko Českého Krumlova a uvázal ji k mohutnému dubu, tajně doufaje, že se jí takto definitivně zbaví. Nikdo však nemohl tušit, co se stane, když se objeví vlk.
Ta fenka, kterou pojmenoval Barbora, byla kdysi jeho vším. Sám si ji jako štěně vybral u sousedů ve vsi, sám ji učil sedni, lehni, přines. Radoval se pokaždé, když mu běžela vstříc přes rozkvetlou louku, ocas nadšeně vrtící. Spolu chodili na hon, vraceli se večer za tmy domů Barbora pak spávala těsně u jeho dveří. Říkal jí moje hrdost.
Ale všechno se časem změnilo. Jakmile zjistil, že štěňata dají vydělat pěkné peníze vždyť šestitýdenní štěně prodal na trhu za čtyři tisíce korun začal množit častěji. Ze začátku to bratru přišlo neškodné. Ale s dalším vrhem byla Barbora hubenější, unavenější, častěji polehávala v koutě a sípavě oddechovala. Veterinář u Dolanských ho varoval: Pokračujte takhle dál a vaše fenka to nevydrží.
Slova veterináře se mu nelíbila. Místo aby přestal, začal být podrážděný a zlý. Barbora už mu radost nepřinášela zůstala jen starost, které byl zvyklý zbavovat se rychle.
A tak toho dne vzal Barborku hluboko do šumavského lesa. Neřekl ani slovo. Barbora, radostná jako vždy, nerozuměla, proč s ní tentokrát nepromluvil. Když ji přivázal ke kmeni a odcházel, myslela nejprve, že je to nová hra.
Čekala. Potom zkoušela tahat za vodítko. Po chvíli začala tiše kňučet.
K večeru se kňučení změnilo ve vytí. Volala ho, hlas se jí třásl a brzy ji řetěz začal řezat do krku. Les šuměl, chlad se vkrádal pod srst, tma padla rychle. Nikdo nepřicházel.
Když slunce téměř zhaslo, vynořil se ze stínu mezi stromy statný šedý vlk. Přibližoval se pomalu, opatrně, a když už byl pár metrů od Barbory, zastavil. Jen ji tiše pozoroval žádný cenící zuby, žádné vrčení.
Barbora strnula. Očekávala útok, bolest. Ale už se bála jen těžko to nejhorší už se přece stalo.
Vlk udělal něco nečekaného
Nezaútočil. Kroužil kolem ve sněhu, nasával pachy, zkoumal řetěz, strom, půdu kolem. Nakonec ulehl stranou tak, aby na ni stále viděl.
Noc pohltila les v chladné ticho. Někde v dálce se ozval vytí. Z houští se plížili lišky, jezevci, dokonce i kuníci přilákalo slabé tělo spoutané fenky.
Ale kdykoli se někdo přiblížil, vlk vstal, postavil se mezi Barborku a nebezpečí a tiše zavrčel. To postačilo žádný tvor se už dál neodvážil.
Vlk se fenky nedotkl, držel se stranou. Celou noc však zůstal poblíž.
Barbora už nevyla. Jen tiše ležela vyčerpáním, občas zvedla hlavu, aby ověřila, že tam pořád je. A on byl. Po celou noc.
Za kuropění se v lese objevili lidé myslivci z nedaleké vesnice. Pátrali po stopách zvířat a zaslechli slabé kňučení. Když přišli blíž, spatřili podivný obraz: ke stromu přivázanou fenu a šedého vlka, který střežil její místo jako věrný strážce.
Lidé se zastavili. Vlk na ně pohlédl klidně, téměř lidsky. Pak tiše ustoupil kamsi mezi kmeny stromů a zmizel v houští.
Barboru odvázali. Přežila jen proto, že v noci někdo odmítl být predátorem.
Někdy jsou ti nejdivočejší mezi námi lidštější než ti, kteří si říkají lidé.